Cože, nemají žádné příbuzné? Proč jsi je přivedla? Je ti jich líto? A co nás? Sotva se tu vejdeme sami! Zítra zavolej na sociálku, řekl jsem ti to! Ať se o ně postarají oni!
Petr se zlostně podíval na svou ženu. Právě se vrátila z pohřbu své nejlepší kamarádky. A nebyla sama u dveří stály dvě děti. Tříletá Eliška a třináctiletý Jakub se nervózně krčili na prahu, nevěděli, jak reagovat na nepřátelského hostitele.
Lucie jemně postrčila děti do kuchyně a tiše řekla:
Jájo, nalej Elišce džus a dej si taky. Je v lednici.
Když děti zmizely za dveřmi, otočila se rozhořčeně k muži:
Ty se vůbec nestydíš? Alena byla moje nejlepší přítelkyně! Myslíš, že bych její děti nechala v nouzi? Představ si, jak se teď cítí! Je ti osmatřicet a pořád při každé příležitosti voláš mámě! Uvědom si to!
Dobře, chápu, ale nechceš je snad nechat u nás doma? zeptal se Petr mírněji.
Chci! Chci požádat o poručenství! Nemají nikoho, pochop to! Otec je kdovíkde, ani na pohřeb nepřišel. Alena ztratila rodiče brzy. Má nějakou tetu, ale děti si vzít nechce už je stará. A my stejně žádné nemáme.
Luci, jsem tvůj manžel, nebo už sis nevzpomněla? Nechceš znát můj názor?
Peťo, co je s tebou? Vždyť jsi hodný člověk. Znám tě. Jinak bych děti nepřivedla bez dovolení. Bojíš se výdajů? Ale zvládneme to! Navíc už nejsou malé. Jakub chodí do školy, Elišku dáme do školky. Skoro nic se pro nás nezmění!
Ano, ale moje matka Luci! Vykouří mě ze světa, když se to dozví! Pořád mi vyčítá, že nemá vnoučata!
Tvá matka by se neměla plést do naší rodiny. Stejně jsme chtěli adoptovat dítě. Proč brát cizí, když známe Jakuba a Elišku? A oni znají nás. Bude to pro všechny jednodušší.
Možná máš pravdu, Luci. Ale chtěli jsme jedno dítě! Důrazně říkám: jedno mimino! Dobrá, Eliška je ještě malá. Ale Jakub? Je to puberťák! S ním budeš mít jen problémy!
Ty i já jsme byli puberťáci. Všechny problémy se vyřešily. Vyrostli jsme a stali se z nás normální lidé.
Dobrá, uvidíme. Nechme je tu zatím
Lucie hlasitě políbila Petra na tvář a usmála se. Nikdy o něm nepochybovala. Vždycky byl stejný nadával, reptal, mračil se, ale nakonec situaci přijal a pomáhal jí ve všem.
Večeři se rozhodla udělat pořádnou. Zítra čekala sociálka, žádosti v práci, banky, dokumenty
A tak začal nekonečný kolotoč úřadů a starostí. Jen ve filmech osiřelé děti hned najdou rodinu. Ve skutečnosti je třeba získat hromadu razítek a potvrzení.
Dokonce uvažovali, že Jakuba a Elišku načas umístí do dětského domova. Ale Lucie s Petrem spojili síly a dokázali děti ochránit.
S Jakubem a Eliškou navíc nebyly žádné problémy. Holčička se snadno rozptýlila novými hračkami a sladkostmi.
Chlapci to bylo těžší. Petr viděl, jak se snaží nedat najevo bolest. Jednou ho odvedl stranou, položil mu ruku na rameno a upřeně se mu podíval do očí:
Jájo, vím, že tě to bolí. Je mi skoro čtyřicet, ale nedovedu si představit, co by se mnou bylo, kdyby se mamince něco stalo. Ale pro Elišku musíš být silný.
Pokud budeš potřebovat brečet nebo křičet, řekni mi to. Odejdeme někam, kde nás nikdo neuvidí. Takovou bolest nelze držet v sobě. Ale Elišce ji neukazuj. Mohla by se bát. Slib mi to.
Od té doby Jakub k Petrovi vzhlížel s respektem. Lucie je často viděla, jak odcházejí spolu a vraceli se jako přátelé.
Rodina prošla řadou kontrol. Aby dokázali, že se o děti postarají, vzali si půjčku. Zrekonstruovali pokoj, koupili nový nábytek, oblečení, hračky.
Potřebovali také peníze na školku blíž k domu. A když Jakub Petroví řekl, že mu chybí kamarádi ze sportovního kroužku, zaplatili mu ho.
Nakonec všechny zkoušky překonali. Děti oficiálně získaly do péče. Petr si našel druhou práci, aby splatili dluhy.
Lucie učila fyziku, a tak začala doučovat za příplatek. Finanční tíseň pomalu ustupovala
Uběhl rok. Děti se zabydlely. Sblížily se s novými rodiči. Eliška Lucii dokonce říkala maminko.
I Petrova matka, Věra, si na ně nakonec zvykla, i když zpočátku byla proti
Blížilo se léto a Petr navrhl:
Co takhle vyrazit k moři? Ale ne do Chorvatska. Tentokrát do Itálie! Zrovna jsem viděl výhodnou nabídku. Hned zavolám a objednáme.
Lucie souhlasila. Po tom roce únavy se potřebovala odreagovat.
Jednoho dne jí volala kolegyně z práce, jen aby si popovídala. Během hovoru se Lucie zmínila o plánované dovolené.
To máte štěstí! Já zase strávím léto na chatě Peněz není nazbyt. Vy asi dostáváte hodně příspěvků, když si to můžete dovolit!
Lucie ztuhla. Najednou viděla, jak ji vnímají ostatní jako vypočítavou a chamtivou. Vzala si děti kvůli penězům! Co jiného si měla myslet?
Své myšlenky svěřila Petrovi. Ten se zamyslel a řekl:
Víš, já se také setkal s nepříjemnými narážkami. Jeden známý mi nedávno řekl, že bych si mohl konečně koupit nové auto. Právě prý dostáváme dětské přídavky, tak proč jezdit ve starém?
Jo, tvoje máma mi také říkala, že bych měla zajít k zubaři. Prý máme víc peněz, ať na sebe dbám, nebo mi utečeš k nějaké mladší.
A můj šéf? Luci, řekl mi, ať nepočítám s volnem nebo výpomocí. Prý mám cizí děti, takové výhody patří jen rodičům vlastních!
Sousedka? Peťo, nedávno jsem ji potkala na schodech. Říkala: Ž