Proč na mě křičíš?! rozčilil se muž. Já se tu lopotím a krmím tvou ženu, a ty na mě ještě zvyšuješ hlas?! Co to má znamenat!!! Tak se hádali půl hodiny, dokud vrána úplně neochraptila a muž nebyl zcela vyčerpaný
Pamatuju si, jak jsem se kdysi vracel domů po ranní směně v továrně. Byly přede mnou dva volné dny, což samo o sobě zahřálo na srdci. Ale nebylo to jen kvůli odpočinku. V sobotu večer mě čekala vytoužená schůzka se ženou, kterou jsem poznal přes internet.
Měsíc jsme si psali vyprávěli si o práci, zájmech, sdíleli svoje pohledy na život. Prostě jako to bývá. A najednou byla rande konečně domluvené. Stačilo už jen zavolat do útulné hospůdky, zamluvit stůl a vybrat vhodné oblečení.
V dobré náladě jsem došel skoro až ke svému paneláku na pražském sídlišti, kde jsem bydlel ve čtvrtém patře. Zbývalo nějakých padesát metrů. Chyběl malý kousek a možná by se můj život vydal úplně jiným směrem. Jenže
Ach, to jenže.
Přímo přede dveřmi, ze stařičké lípy, které jsem si dříve skoro nevšímal, mi najednou spadla k nohám vrána. Zuřivě mávala křídly a křičela tak, že jsem myslel, že se někde stala katastrofa. Nad hlavou se třásla celá hejno a to vřeštění bylo k nevydržení.
To snad ne zamumlal jsem. To mi ještě scházelo.
Vrána se pokoušela vznést, ale ihned zase padala zpátky. Postřehl jsem, že její pravá nožka je určitě zlomená.
Tak co s tebou, potvoro? řekl jsem si pro sebe nahlas.
Neměl jsem to srdce projít bez zájmu. Sundal jsem bundu, opatrně jí vránu přikryl, aby se moc nevzpouzela, zvedl ji a zamířil domů. Za zády mě provázely znepokojené, skoro zoufalé skřeky hejna.
Doma jsem zraněnou dámu opatrně vybalil a prohlédl si zlomeninu blíž. Ale vrána se mi hned zakousla do prstu.
No ty jsi ale dáreček! zanadával jsem a s trochou námahy jí zabalil zobák do hadříku.
Volání na veterinářů k ničemu ptáky nikdo nebral. Známí taky nemohli poradit. Tak jsem si řekl, že když spravuju mašiny v práci, něco snad vymyslím i pro ni.
Udělal jsem jí pelíšek z nízké krabice, vystlal ji měkkými ručníky a postavil na parapet. Měla jméno ihned Vendula.
Dvě hodiny jsem vyráběl dlahu nožem vyřezal drážku do dvou dřívek, spojil je izolepou a opatrně nasadil na zraněnou nožku. Když jsem skončil, sundal jsem jí hadřík ze zobáku.
Vendula se sice pokusila mě znovu klovnout, ale já jí šeptal: Klídek, JEN pomáhám. Ale ty bys už taky měla dostat najíst a napít.
Internet mi napověděl, kam zajít: do rybářství pro červy a do lékárny pro pinzetu a malou stříkačku. Všechno jsem koupil, pak krmit opravdu nebylo snadné.
Musel jsem jí násilím otevřít zobák a vkládat jí dovnitř potravu, vodu jí dávat stříkačkou. Vendula plivala, křičela a zkoušela klovat. Já nadával, ale pokračoval.
Nakonec jsme byli oba zničení. Vendula, napapaná a utahaná, usnula. I já šel spát.
Ráno se vše opakovalo: krmení, křik, tvrdohlavost na obou frontách. Ale všiml jsem si, že na venkovním parapetu sedí velký vraní samec. Zíral dovnitř a sledoval vše.
Nevěda proč, otevřel jsem okno.
Ty jsi asi Vendulin manžel, že? Tak pojď, podívej se. Snažím se jí jen pomoct.
Vraní sameček poslouchal, naklonil hlavu a šilhavě koukl na Vendulu v krabici. Pak opatrně vlezl dovnitř.
Vendula tiše kvíkla, samec se otočil ke mně a hlasitě zakrákal.
Proč na mě křičíš?! rozčílil jsem se. Léčím a krmím tvoji ženu, a ty na mě křičíš? To je co za kus?
Tak jsme na sebe halekali dobrých třicet minut. Až vraní samec taky ochraptil a já funěl únavou.
Pak jsem mu bez řečí přisunul dvě krabičky: červy a červíky. Prohlédl si je, zhodnotil a pustil se do hostiny.
No to je jasný, zasmál jsem se. To jsem to všechno kupoval vlastně k vůli tobě, co?
Vraní sameček po jídle přešel k Vendule a začal jí upravovat peří.
To snad ne dojalo mě to. Vraní něha. Neboj, Vendulu ti dám zase dohromady, jen jí domluv, ať mne neklove.
Vraní chlapík v noci odletěl, ale ráno byl zpátky. Zaklepal zobákem na sklo, počkal na otevřené okno, zkontroloval Vendulu, v klidu posnídal.
Dobré ráno, pousmál jsem se. Asi si rozumíme čím dál víc
Když jsem Vendulu krmil a prosil, ať nekouše, její muž celé dění pozoroval a nezasahoval.
A najednou mi blesklo hlavou.
Pane Bože chytl jsem se za hlavu. Ona mě přece čeká! Nezavolal jsem, nerezervoval stůl
Chňapl jsem po telefonu a vytočil číslo.
Promiňte, prosím začal jsem upřímně a vše vysvětlil.
Takže vrána je pro vás důležitější než schůzka se mnou?! vyjela uražená Monika.
To není pravda Vysvětlím Prostě je to pro mě důležité. Stalo se to nějak samo
Tak si běžte bydlet s tou vaší vránou! vypálila a zavěsila.
Tak to je konec, povzdychl jsem si k vranímu samci. Schůzka zrušená dřív, než začala.
Najednou velká vrána skočila na stůl, rozepjala křídla a prošla se sem a tam, jako by mi chtěla dodat odvahy.
Neubránil jsem se úsměvu:
Nevím, jestli rozumíš, ale cítím tu tvou podporu, chlape. Takže nevzdávat se, jasně?
V tu chvíli zazvonil zvonek. Ve dveřích stála paní Eva z pátého patra, s úsměvem, který vždy vesele rozdávala v chodbě.
Promiňte, začala opatrně kolem vašich oken už několik dní krouží hejno vran. Je všechno v pořádku?
To se těžko vysvětluje, zasmál jsem se. Pojďte, uvidíte sama.
Vstoupila a zůstala stát s otevřenou pusou.
To tedy koukám Vy zachraňujete vránu?
Vendulu, upřesnil jsem.
A ten samec, to je Karel? rozesmála se.
Ten její smích byl jak zvonky z chrámu. Uvědomil jsem si, že jsem dlouho nic krásnějšího neslyšel. Díval jsem se na ni a nebylo mi líto rozbité schůzky.
Karel znovu rozepjal křídla, prošel se po stole a Eva se rozesmála znovu.
Od té doby šlo všechno líp. Karel se zřejmě do Evy zakoukal: kdykoliv přišla, začal se načechrávat a držel se u ní. Ona se smála a ruměněla.
Vendula pochopila, že jí nikdo nechce ublížit, uklidnila se a začala sama jíst. Uzdravovala se rychleji. Dal jsem Evě druhý klíč, aby mohla pečovat o Vendulu, když jsem byl v práci.
Byla mi čím dál sympatičtější. Chystal jsem se ji pozvat na opravdové rande, když se stalo něco dalšího.
Jednoho pozdního večera jsem se vracel po odpolední směně. Ten den byl pro mě výjimečný o pauze jsem vyběhl do klenotnictví a koupil Evě malý dárek: stříbrný řetízek s červeným srdíčkem.
Šel jsem domů a srdce mi radostně bušilo, když jsem si představoval, jak jí šperk dám. Ale pod lampou ve stínu vykročili dva muži.
Dej peněženku, mobil, hodinky! řekl jeden a tasil nůž.
Svlíkni bundu! přidal se druhý.
Nestihl jsem se ani leknout.
Shora se snesl tmavý mrak. Zaslechl jsem křik, vřeštění, bolestné sténání. Hejno vran zaútočilo na lupiče.
Utíkal jsem domů, a ráno…
Na prahu stála bledá Eva, třásla se leknutím.
Proboha! vzlykla, objímajíc mě. Ty žiješ! Myslela jsem, že tě přepadli
Co se stalo? hladil jsem ji po vlasech.
V noci napadlo hejno vran dva kolemjdoucí. Skoro je umlátili zobáky. Jsou v nemocnici, ve vážném stavu.
Usmál jsem se a vzpomněl si:
Mám pro tebe dárek.
Ale co bys mi dával začervenala se.
Když jsem jí ukázal řetízek srdcem, usmála se a políbila mě na tvář.
Je nádherný. Děkuji, řekla a natáhla ruku, ale
Ach ty vrány!
Karel bleskově přiskočil a šperk z mé dlaně šikovně popadl. Přistál u téměř zdravé Venduly a položil cennost k jejím nohám.
Rozesmáli jsme se oba.
Koupím jiný, slíbil jsem jí.
Karel rozvinul křídla, pyšně se vypnul a mocně zakrákal. Vendula si otiskla řetízek zobákem a schovala si ho do krabičky.
A my s Evou jsme se na prahu políbili.
A na tom ostatním už přece nesejde.
Protože to už bylo naše rodinnéVenku v tu chvíli projelo hejno švitořících dětí na kolech a vrány na parapetu tiše přelétly na střechu. Slunce zapadalo za dlouhými domy, okna planula měděnou září. Chytil jsem Evu za ruku drobnou, teplou, skutečnou.
Za oknem, v krabici vedle řetízku, Vendula konečně vstala a udělala první krůček po uzdravené noze. Karel zasyčel něžně a společně se podívali k nám. Na chvíli jsme porozuměli jazyku vran a věděli, že každý tvor si zaslouží vřelý domov, laskavé pohlazení a útěchu.
Ten den jsem pochopil, že smysl života nepřichází v podobě velkých schůzek ani osudových setkání, ale v tichých dramatech u obyčejného okna, kde se křik změní v soucit a cizí bolest v přátelství.
Zatímco se vraní pár ze své krabicové nemocnice pomalu chystal k odletu, Eva si opřela hlavu o mou hruď.
Zasmál jsem se protože i když mi uletí všechno, co jsem si kdy namlouval, možná zůstane právě to podstatné: někdo vedle mě, kdo se směje, i když svět křičí, a kousek nebe plný vran, které nikdy nezapomenou, jak jsme si jednou navzájem zachránili život.
A tam u mého okna, v měkké záři začínající noci, začal příběh, o kterém jsem tenkrát na ranní směně v továrně jen snil a který bych nevyměnil ani za celé poklady světa.