No tak, co na to říkáte? Příbuzní mojí tchyně, Jarmily Václavovny, přijeli dva týdny před Velikonocemi a podle všeho se tu rozhodli zabydlet navždy.
Už váhám, jestli se smát, nebo brečet. Ti hosté jsou opravdu „dar z nebes“ a zdá se, že si náš byt proměnili ve svůj osobní hotel. A Jarmila Václavovna? Místo, aby je trochu usměrnila, jen přikyvuje a cpěje je buchtami. Nemluvě o mém muži, Honzovi, který předstírá, že se ho to netýká. Tak jsem se rozhodla to sepsat, protože mě zajímá, komu dřív dojde trpělivost – mně, nebo jim.
Všechno začlo jednoho rána, kdy mě probudil hluk z kuchyně. Říkám si – snad mě Honza chce překvapit a vaří snídani? Ale kdeže! Přijdu tam a celá výprava už je v plném proudu – teta Alena, její muž Karel a jejich dcera Simona, nějací příbuzní z malého města, kde podle jejich vyprávění není nic zajímavějšího než zásoby v našem špajzu. Přijeli „na Velikonoce“, ale zjevně si myslí, že svátky začínají o čtrnáct dní dřív. Jarmila Václavovna tam zářila jak velikonoční kraslice a už chystala polívku. „Dagmar, to je přece rodina! Vždyť k nám zajeďou jen jednou za uherskej rok!“ říkala. Jenže já se koukala na ty kufry v předsíni a bylo mi jasný, že tu jen tak nezmizí.
Teta Alena má hlas jako siréna. Hned od začátku nám vykládala, jak je u nich všechno drahé a jak u nás je to „pražskej ráj“. A mezitím si prohlížela náš byt. „Dagmar, proč máš tak zaprášený závěsy? A co to tady máš na koberci?“ A mezitím už šťourala v šuplíku, jako by kontrolovala, jestli správně skládám prádlo. Zatnula jsem zuby a nic neřekla, ale uvnitř jsem vřela. Její muž, Karel, byl přesný opak – tichý jako hrob. Celé dny seděl v obýváku, koukal na televizi a občas zamumlal: „Přepni na rybářský pořad.“ A jejich dcera Simona, dvacetiletá slečna, žila přilepená v mobilu, ale zároveň dokázala sníst půlku našich zásob. Jednou jsem vešla do kuchyně a zrovna dopíjela můj oblíbený jogurt. „Jo, já myslela, že je pro všechny!“ Pro všechny? Jen ne pro tebe, Simonko!
Jarmila Václavovna místo aby dala najevo, že by se měli trochu uskromnit, jen přilévala olej do ohně. Každý den vařila jako na svatbu – polívky, knedlíky, řízky, buchty. A samozřejmě, hosté byli nadšení. „Jarmilko, ty jsi naše krmička!“ pochlebovala teta Alena a hned si přidávala. Zkoušela jsem tchyni naznačit, že by stačilo je trochu méně hýčkat, ale jen máchla rukama: „Dagmar, jak to můžeš říct? To je přece rodina! Když už k nám přijedou…“ No jasně, a vypadá to, že tu chtějí zůstat navždy.
Honza, můj muž, je v tomhle ohledu expert na neutralitu. Říkám mu: „Honzo, promluv s mámou, ať jim naznačí, že by už mohli domů.“ A on: „No tak, Dagmar, jsou to přeci hosté.“ Hosté?! Už máme domov spíš jako ubytovnu! Dokonce i do koupelny chodím podle rozvrhu, protože Simona tam tráví hodiny focením sebe sama. A včera teta Alena chtěla „pomoci s úklidem“ a tak vydrhla mojí oblíbenou pánev, že na ní už nic nepřipálím. „Já myslela, že takhle bude lepší!“ No jasně, pro popelnici možná.
Nejlepší je, že už plánují další pobyt. Teta Alena prohlásila, že by mohli zůstat i na máje, aby viděli, „jak se u nás griluje“. Karel sní o tom, že s Honzou vyrazí na ryby, a Simona by chtěla do obchoďáku, protože u nich ve městě „není žádný pořádný oblečení“. Sedím a přemýšlím – kdy vlastně odjedou? A hlavně – jak to přežiju, aniž bych se zbláznila?
Už přemýšlím, jak je vypudit. Můžu říct, že začneme s rekonstrukcí? Nebo že jedeme na dovolenou? Ale Jarmila Václavovna se zdá být z celého toho nájezdu nadšená. Včera dokonce navrhla uspořádat velikonoční oběd a pozvat i sousedy. „Ať všichni vidí, jak jsme pohromadě!“ No pohromadě možná, ale já se už cítím jako cizí ve vlastním bytě.
Jediné, co mě drží nad vodou, je smysl pro humor. Večer, když všichni usnou, si naliju čaj a představuju si, jak píšu knihu s názvem „Jak přežít příbuzné na návštěvě“. Byly by tam kapitoly o tom, jak schovávat jídlo, jak se usmívat, když se člověku chce řvát, a jak nezabít tchyni za její pohostinnost. Ale vážně – vím, že je to jen dočasné. Jednou odjedou a náš domov bude zase náš. Do té doby jen počítám dny do Velikonoc a modlím se, aby teta Alena nevymyslela, že zůstanou do léta.
Zajímalo by mě – máte taky takové příbuzné? A jak to s nimi zvládáte? Protože já už jsem na hraně, ale rozhodně se nevzdávám. Třeba se do Velikonoc stanu mistrem zenové trpělivosti. Nebo aspoň najdu způsob, jak schovat jogurt tak, aby ho Simona nenašla.
