Cizí návštěvnice
Na počátku éry mobilních telefonů jsme byli s manželem čerstvě oddaní a nastěhovali jsme se do nového bytu v Praze. Dispozice našeho domova byla prostě skvostná, člověk už při prvním pohledu jen tiše obdivoval. Byli jsme unešeni až na naše sousedy z vedlejšího bytu, kteří v našem paneláku působili trochu jako studený severní vítr na jaře. Já, i když mladá, byla jsem vždy dosti přísná a zásadová, měla jsem zodpovědnou pozici v podniku a byla zvyklá na úctu. Manžel mě často ze srandy oslovoval paní Markéto Nováková.
Jednou jdu z bytu, vidím novou sousedku na chodbě ani dobrý den, ani pohled! Tak jsem si řekla, že ani já nebudu zdravit. Nač taky! Nabrala jsem důležitý výraz a stala se neoblomnou.
Pak nadešel ten den oslava kolaudace našeho nového hnízda! Pozvali jsme rodinu a přátele, trochu se protáhla noc i víno. Ještě nebylo ani půl dvanácté v sobotu, když najednou soused zvoní. Otevřu, a on pohoršeně: Je už pozdě! On, mně! To si pište. Prý jeho ženě bolí hlava a chce spát. Povytáhla jsem obočí, zamumlala cosi o sobotě a zabouchla dveře. Od té doby jsem na ně ani nepohlédla, i když jsme se potkávali na chodbě. Kdepak, můj muž dál zdravil, ale já ani omylem! Ať si zvykají!
Nějakou dobu jsme je ani neviděli. Jednoho zimního večera se vracíme domů a v zamlženém světle naší chodby stojí u dveří mladá žena. Očividně promrzlá a v rozpacích. Když nás spatřila, vykouzlila úsměv: Jsem sestra vaší sousedky. Přijela jsem z Moravy a už tři hodiny čekám, než přijdou domů. Mohla bych počkat tady v předsíni? Venku je vichřice, stromům lámou větve. Její prosba byla upřímná a mráz se vkrádal i do našeho bytu. Pozvali jsme ji tedy dovnitř. Mým tónem soudkyně jsem se zeptala: Takže nejste odsud? Kde máte zavazadla? Vysvětlila, že kufr nechala v úschovně na Hlavním nádraží a čekala, že švagr pomůže ráno. Tahání by bylo nad moje síly, zvlášť v takovém počasí.
Zavřela jsem se v kuchyni a šeptala manželovi: Není to nějaká podvodnice? Možná žádná sestra! A my ji tady pustíme do domu! Stále podezíravá, stále nedůvěřivá!
Sedli jsme k večeři, ale já si nedokázala ukrojit ani kousek chleba. Myslela jsem stále na tu cizí ženu za dveřmi a cosi sžíravého mě sžíralo. Manžel mi navrhl, ať ji pozveme ke stolu. Trvala jsem: Co když je nebezpečná? Ale aspoň jsem jí vynesla židli na chodbu. Nakvašeně se ptám: A proč vás sestra nečekala? Pohlédla na mě jakoby rezignovaně: Chtěla jsem jí udělat překvapení. Má před porodem, těhotenství je těžké a já přijela pomoct. Mohu pohlídat miminko, až bude třeba. Naslouchala jsem jí s nedůvěrou. Tohle jsem o sousedce nevěděla!
Co pět minut jsem šla ke dveřím a zírala kukátkem. Ta žena pokorně seděla na židli, snad jako socha umění trpělivosti. Manžel dávno spal, já jen obracela v hlavě její příběh. Z Prahy na Moravu a zpět, kolik to stojí sil! Být na jejím místě, už dávno bych usnula v tramvaji.
Blížila se půlnoc, v bytě bylo nezvykle ticho. Najednou jsem vyskočila, popadla župan a otevřela dveře. Dost! Pojďte. Přespíte dnes u nás! Žena byla překvapená a vděčná, snažila se odmítat, ale já byla tvrdohlavá. Podala jsem jí župan a ručník, nasměrovala do koupelny. Po sprše jí nalila polévku a připravila čisté ložní prádlo v pokoji pro hosty. Pocítila jsem zvláštní starostlivost, kterou jsem snad ani nikdy neznala.
Ráno jsem nechala sousedům vzkaz: Máte u nás svou sestru. Prosím, nevzbuďte ji před šestou.
V osm hodin někdo zazvonil. Otevřu a tam soused šťastně září jako novoroční sníh na Petříně. Jeho žena totiž v noci porodila chlapce! Chápete to? Máme syna! Jako by mi do srdce stříkly kapičky radosti druhých a já spolu s nimi cítila štěstí, které nešlo ukotvit racionálními slovy. Něco krásného, co s námi zůstane napořád.
Maminku s novorozeným chlapcem brzy přivezli domů. Sousedka mi ležela v náruči s vděčností, že jsem v té zvláštní noci dala její mladší sestře azyl.
Někdy se nám zdá, jak dobře známe sami sebe, jak rozumíme všemu okolo. Odsuzujeme, brbláme, hádáme se a stavíme zdi. Pak ale přijde chvíle, kdy hněv zmizí jak tající sníh, a zavane jarní vzduch. Teprve pak pochopíme, že žít opravdu lze jen s otevřeným srdcem. Mě to naučila cizí návštěvnice.