Hele, představ si dobu na začátku éry mobilních telefonů, kdy jsme s Karlem byli novomanželé. Přestěhovali jsme se do úplně nové bytovky v Brně byty tam byly fakt famózní, rozvržení prostě pecka! Všechno nám přišlo úžasné, akorát ti sousedi na společné chodbě byli docela nesympatičtí. Já jsem sice byla mladá, ale přísná ženská, dělala jsem na zodpovědné pozici a byla jsem zvyklá na respekt. No a Karel mě ze srandy občas oslovoval paní doktorko i doma.
Jednou při odchodu z domu potkám novou sousedku a ta ani ahoj, ani nashledanou! Řekla jsem si, že taky zdravit nebudu. Naštvala jsem se a rozhodla se, že si budeme cizí.
Přišlo na oslavu kolaudace! Pozvali jsme celou rodinu a kamarády oslavit nový začátek. Jak už to tak bývá, zůstali jsme vzhůru o dost déle, než bychom asi měli. A najednou večer zazvoní soused u dveří, já otevřu a on: Už je pozdě, můžete ztlumit hudbu? TO OPRAVDU ON MI TOHLE ŘÍKÁ! Ať si nestěžuje, vždyť je sobota, půl dvanáctý večer! Přehání, ne? A ještě se vymlouvá na ženu, prý jí bolí hlava a chce spát!
Od té chvíle jsem si jich nevšímala, ani když jsme náhodou šli ven nebo domů ve stejnou dobu. Zato Karel sousedy dál zdravil, já z principu ani slovo. Ať si uvědomí, jak se má jednat se slušnými lidmi! Pyšná a tvrdohlavá, to jsem byla já.
Dlouho jsme je ani neviděli. Až jednoho mrazivého večera přicházíme domů a u dveří na chodbu postává mladá žena. Rozzáří se, když nás vidí: Já jsem sestra vaší sousedky, přijela jsem z daleka a už tři hodiny tu čekám. Můžu tady chvíli posedět? Je v baráku hrozná zima! Venku fakt sněžilo a vítr lámal větve. Pustili jsme ji dovnitř do chodby. A já jak stará učitelka: Vy nejste odsud? Kde máte kufr? Odpověděla, že ho nechala v úschovně na nádraží, prý jí švagr slíbil, že jí ho druhý den pomůže donést. Počasí vážně nestálo za to tahat se s věcmi sama.
Vrátila jsem se domů a říkám Karlovi: Hele, co když to vůbec není žádná sestra? Třeba je to nějaká podvodnice a my ji teď pustili dovnitř! Fakt podezřívavá jsem byla!
Začali jsme večeřet, ale já pořád myslela na tu cizí ženskou za dveřmi. Pořád jsem nakukovala kukátkem, seděla tam skrčená na studené zdi. Karel už dávno spal, ale já nemohla usnout. Pořád na ni myslím Muselo jí být hrozně, i cesta do Brna je dlouhá, navíc taková zima!
Bylo skoro půlnoc, vstala jsem, přehodila župan a rozčileně ji pozvala, ať jde přespat k nám. Byla překvapená, ale nakonec vděčná. Chvilku nechtěla, bylo jí to hloupé, ale já trvala na svém. Dostala župan, ručník a šup rovnou do koupelny. Jak se osprchovala, donutila jsem ji, ať se nají, ustlala jí v hostinském pokoji a popřála dobrou noc.
Sousedům jsem nechala vzkaz: Máte u nás sestru, nebuďte ji před šestou ráno.
Ráno v osm zvonek. Otevřu a soused úplně šťastný, oči mu svítí. Jeho žena té noci porodila chlapečka: Představte si, mám syna! Máme syna! Ta radost na mě doslova přeskočila, že jsem měla sama slzy v očích. Bylo to silný a krásný!
Maminka s miminkem brzy přišly domů a sousedka byla úplně vděčná, že jsem její sestřičku v té noci u sebe nechala.
Občas si každý myslíme, jak dobře známe sami sebe i ostatní. Odsuzujeme, hádáme se, jsme protivní, válčíme kvůli hloupostem! A pak přijde chvíle, kdy se zlost a zášť rozplynou a najednou cítíš, že otevřené srdce je ta nejlepší věc na světě. Mně to tehdy ukázala ta cizí gosička.