Alena Novotná pracovala v kavárně U mostu už šest let. Znala všechny stálé hosty, jejich zvyky i to, co si dávají.
Jedno středeční odpoledne však vešel muž, kterého tu nikdy předtím neviděla starý pán v obnošeném kabátě s malou plátěnou taškou. Vybral si stůl v rohu, pomalu usedl a otevřel peněženku.
Alena si ho všímala. Vysypal z peněženky několik korunových mincí a třesoucíma se rukama začal počítat.
Aleně se sevřelo srdce. Když k němu přistoupila, tiše poprosil:
Prosil bych jen kávu Na víc mi nezbývá.
Alena přikývla a odešla, ale byla z toho rozrušená. Muž jeho věku by neměl přemýšlet, zda si dopřeje jídlo, nebo udrží hrdost.
Zašla k pokladně, vytáhla vlastní peníze a nepozorovaně pro něj zaplatila oběd teplou polévku a chléb se sýrem.
Když mu jídlo přinesla, pán překvapeně vzhlédl.
Já jsem si to neobjednal.
To je dnes na účet podniku, odpověděla tiše.
V jeho očích se objevily slzy.
Děkuji vám Připomínáte mi někoho z dávných let.
Jedl pomalu, vychutnával každé sousto. Před odchodem se ještě zastavil u pultu. Alena mu na účtenku napsala číslo kavárny kdyby někdy potřeboval pomoc.
Dnes jste mě zachránila, zašeptal.
Usmála se, nevěnovala tomu větší pozornost.
O pár hodin později náhle zazvonil zvonek u dveří tentokrát vtrhli dovnitř dva policisté.
Prosím vás, poznáváte muže na fotografii?
Ukázali jí fotku. Byl to on.
Alenu zamrazilo.
Co se stalo? Je v pořádku?
Policisté na sebe pohlédli.
Našli jsme ho u Vltavy, promluvil jeden z nich tichým hlasem.
Zemřel nedávno.
Alena si zakryla ústa.
To není možné Vždyť tu před chvílí seděl.
Policista přikývl.
V kapse měl vaši účtenku. Bylo na ní napsáno jméno kavárny a telefonní číslo. Zdá se, že jste byla poslední, s kým mluvil.
K předání jí podal složený lístek.
Aleně se ruce roztřásly, když jej rozbalila.
Uvnitř bylo úhledným písmem napsáno:
Dobré servírce: děkuji, že jste se ke mně dnes chovala jako k člověku.
Dala jste mi pocítit teplo v době, kdy už jsem téměř žádné necítil.
Teď mohu odejít v pokoji.
Alena se rozplakala ne z pocitu viny,
ale proto, že jí došlo, jak i drobný projev laskavosti může být posledním světlem v něčím životě.
Policisté stáli mlčky. Nakonec jeden poznamenal:
Neměl žádné příbuzné. Je dobře, že se dnes setkal právě s vámi.
Alena si přitiskla vzkaz k srdci.
Od té chvíle každý pracovní den zaplatila oběd pro někoho neznámého. Ne z lítosti
ale ze soucitu s mužem, kterého znala sotva hodinu
a který změnil její život.
Protože někdy právě obyčejná dobrota dá člověku víc, než si kdokoli z nás dokáže představit.
