Chůva pro bratra
Co se zase stalo, Luci? Zase ti nebere telefon?
Nezvedá! zabrblala Lucie, odhodila mobil na kuchyňskou linku a téměř zoufale pokračovala: Už od šesti se neozývá! Kvůli ní jsem nejela za mámou… Musím navařit doma, tam navařit, a Filípka nemá kdo pohlídat… Vychovali jsme si pomocnici, to se musí nechat!
V tu chvíli cvakl zámek a v předsíni se objevila Tereza. S nasazenými sluchátky prošla kolem rodičů, aniž by si jich všimla, a zamířila rovnou do svého pokoje.
Ale máma ji tentokrát jen tak nepustila.
Terezo! Zastav se! zaznělo zle z matčiných úst. Tereza zamrzla, ale neotočila se. Kam jdeš? Zpozdila ses… Kolik? Šest hodin? Ani se nesnažíš vysvětlit?
Tereza vytáhla sluchátka a nakvašeně odpověděla:
Co zas je důvod k panice?
Slíbila jsi mi to! zesmutněla Lucie. Slíbila jsi, že pohlídáš Filípka!
Tereza, která už jediné, co chtěla, bylo spadnout do postele a usnout, procedila mezi zuby:
No, nevyšlo to. Nikdo neumřel. Ty jsi byla doma.
Věděla jsi o tom týden, že dneska budu potřebovat, abys byla s Fildou! Táta má odpolední, ten to nestihne, já musím za mámou. Nežalostiluje tě ani brácha, ani babička, a mě snad už vůbec ne!
Ne že by to Tereze vyšlo. Zdržela se s kamarády z fakulty, a pak ještě Honza všechny pozval na večírek k sobě… Než se nadála, byl večer. Zapomněla na čas.
Tak si Tereza ospravedlňovala věci před sebou.
Protože mobil jí nevybil, sama si ho vypla.
Slíbila jsem, ale změnily se plány.
Dýchej! zachytila mamka závan alkoholu.
To jsme teď v kriminále? odsekla Tereza.
Pilas. máma konstatovala ztěžka. Večírek je důležitější než rodina.
A Tereza vybouchla.
Jo, je! Nejsem vaše chůva a s bráchou sedět nebudu. Hlídání si vyřizujte sami! Vám se zachtělo rodit ve čtyřiceti, tak si to užívejte. Já mám svýho dost!
Táta, který nikdy na Terezu nekřičel a vždy se ji snažil pochopit, do teď mlčel, ale tentokrát zasáhl.
Nikdo z tebe chůvu nedělá. O máloco tě prosíme! Dnes jsme tě ale opravdu potřebovali a tys nám to přislíbila… Terko, přijít domů o šest hodin pozdě a utnout kontakt není fér. A ještě se cítíš ublíženě?
Nic na vás nehážu, ale Filípek je vaše starost. Jo, byla jsem ve společnosti. Všichni šli, mám být horší?
Terezu doma povinnostmi nikdy moc nezatěžovali. Nedávno ještě byla na gymplu, teď teprve začala studovat architekturu na Karlovce. Chápali ji, litovali. Ona však litosti šetřila.
Víš, co je horší? vložila se máma. To, že kvůli tobě jsem nejela k babičce. Nech si povědět, je sotva schopná si něco připravit! Já se nemůžu rozkrájet mezi tříletýho kluka a nemocnou mámu!
Tereza si rozplétala složitý cop, co jí upletla kamarádka, a klidně pronesla:
Tak to je bohužel tvůj problém, mami. Chtěla jsi si dítě po čtyřicítce, tak si ho teď užívej. Nic vám nedlužím.
Slova byla natolik krutá, že i táta zalapal po dechu.
Terezo, to už přeháníš!
Čím? Mám právo na svůj život. Chci mít přátele, poznávat, hledat si partnera, ne sedět doma s bráchou!
Táta ji usadil na židli.
Sedni si, a poslouchej. Nikdo ti nechce narvat chůvování na krk neustále. Je to občasná prosba. O pomoc, ne nucené zaměstnání. Slíbila jsi nám to.
Tereza, teď už rozhodnutá nevzdat boj, odsekla ostře:
Slíbila. Pak jsem změnila názor. Život není kámen, někdy se prostě věci změní.
Jasně, život mění plány. Jenže ty ses rozhodla bez slova, bez omluvy. Chápeme, že studuješ. Máš kamarády, koníčky. Ale i tak jsi člen rodiny, pár hodin týdně snad zvládneš pomoct, ať už nám, nebo babičce?
Tereza se jen pohrdavě zasmála, zaklonila hlavu a z vlasů jí vypadávaly poslední sponky.
Ne.
Proč?
Protože to není moje povinnost, tati. Nebudu svůj život obětovat za vaše rozhodnutí.
V duši si Tereza připravovala na pořádný rozruch. Čekala výbuch…
Dobrá, řekl otec nečekaně klidně, Rozumím ti.
No co? Tady to končí? Kde jsou výčitky, kde zabavení mobilu, kde otcovská hrozba, že jednou bude litovat, co řekla?
Takže to je všechno? zeptala se nejistě.
To je vše. Na dnešek konec.
To ji překvapilo. A tak se Tereza stáhla do koupelny, odlíčila se, a padla do postele ten den jí dal zabrat víc, než chtěla. Když už musí, ať aspoň rodiče neruší…
Rodiče v ložnici téma nenechali být.
Ondřeji, jak může být vlastní dcera tak necitelná? zoufalá otázka Lucie už neskrývala hněv, ale spíš lítost. Vždyť jsme ji vychovali jako ostatní, neškudlili na ničem, nic jí netýrali! Cítím, jako by nás vůbec neměla ráda Co teď? Budeme ji prosit, aby nám pohlídala syna?
Ne, zavrtil hlavou Ondřej. Prosit nebudeme. Pokud si myslí, že nám nic nedluží, pak ani my jí nedlužíme nic. Minimálně do doby, než pozná, co znamená být skutečně samostatná.
***
Ráno nezačalo kávou, ale pocitem, že včerejší dusno nevyprchalo.
První vylezla do kuchyně Tereza. Nalila si vodu, zlikvidovala suchý chleba od včera… Když dorazila máma s Filípkem v náručí, Tereza se pohroužila do telefonu, aby se vyhnula poučování. Ale máma mlčela. Pak přišel táta a pozdravil:
Dobré ráno, kývl na ni.
No teda, ještě se mnou někdo vůbec mluví, ironizovala Tereza.
Táta otevřel soubor s rodinnými rozpočty.
Terezko, potřebuji s tebou mluvit.
Ona protočila oči.
Zase ta tvoje debata o zodpovědnosti? Řekla jsem jasně…
Ne, tentokrát ne, skočil jí do řeči Ondřej. Spíš o penězích. Od tohoto měsíce počítáme s tím, že budeš přispívat svojí částí na jídlo a energie.
Tereza se ušklíbla, považovala to za otcovu snahu navázat na včerejší hádku vtípkem. Večer nervovali oni ji, ráno ona je. Rovnováha.
Haha, tati, vtip ti nejde, to si nech…
Ale táta byl připravený.
Terezo, to není vtip. Jsi dospělá, samostatná. Tak začneš platit svůj podíl na všem. Začínáme dnes.
Sám Filípek, který právě rozmatlal marmeládu po stole, zvedl oči k otci. Nerozuměl, ale tátův tón ho lekal.
Cože? vydechla Tereza.
Prohlásilas, že nám nic nedlužíš. Fajn. Znamená to, že už nejsi na nás závislá ani v praktických věcech doma. Od teď si hradíš svoje jídlo, energie, a hlavně svoji školu.
Došlo jí, že to Ondřej myslí vážně. Možná je fakt naštvali víc, než si myslela.
Tati, slyšíš se? Dobře, vařit pro mě nechcete… Ale zaplatit mi školu? Uděláš ze mě nezaopatřenou? Takový špás si přece nemůžeš dovolit, bude tě to bolet víc než mě.
Můžu. Je ti devatenáct. Jsi dospělá. Dospělí si svoje věci platí. Vždy jsme ti říkali, že tě podpoříme, dokud studuješ a žiješ s námi, ale to je na základě vzájemné úcty a pomoci. Tu jsi odmítla. Znamená to, že přebíráš vše sama.
Lucie se dívala na manžela Nezašli jsme moc daleko?
Tereza hodila kousek sýra zpět na talíř, vyskočila a vyštěkla:
Nechám to, abyste mi ještě dali účet!
Doznívali v kuchyni ve třech. Tereza v pokoji nahlas bouchala skříněmi a utekla na přednášky, dokud ještě byly uhrazené.
Finišujeme moc? posteskla Lucie.
Ondřej žvýkal sýr, aniž by mu chutnal.
Ale zabručel:
Akorát. Pokud nikdo nikomu nic nedluží, tak je prostě dospělá. Ať si zařizuje život sama, bolí to, ale je to třeba. Zvykne si využívat druhé…
Tereza od té doby rodiče skoro nevídala. Vycházela ráno, vracela se pozdě. Doma nejedla, Lucie se tajně obávala, že hladoví. Jednou se dokonce opatrně zeptala, zda má hlad, ale dcera jen ublíženě pohledla a šla dál.
Našla si práci v bistru, nejdříve zaskočila za kamarádku, ta pak dala výpověď a místo zůstalo Tereze. Čtyři hodiny denně po škole tahala tác, ale aspoň měla vlastní peníze.
Rodiče měli těžké spaní, ale trvali si na svém.
Ani na večeři se neukáže, Ondro. Má hlad, vzdělání-nevzdělání, kam až takhle zajde? posteskla Lucie.
Prostě ji to časem přejde. Dojde jí, že v rodině si musejí lidi pomáhat. Zatím je naštvaná a ukazuje hrdost.
A po třech měsících studené války Tereza poznamenala:
Dobře. Váš výchovný šachmat zafungoval. Tlačit se mezi školou a prací už dál nezvládám, navíc výplata stačí sotva na lístek na tramvaj. Dokážu hlídat Filípka několikrát týdně, třeba po třech hodinách. Berte to jako práci. A tady máte peníze za bydlení, ušetřila jsem, co šlo.
Vysypala na stůl deset tisíc korun. Víc nedala dohromady. Ale rodiče je nevzali.
Terko, vážně jsme tě nechtěli ranit. Nejsme žádní vyděrači, řekla máma. Starali jsme se o tebe, protože tě milujeme. Ne proto, že bychom museli. Chtěli bychom aspoň něco podobného cítit zpátky účast, zájem.
Už to chápu. Omlouvám se… a poprvé je objala sama od sebe.