Chudinka! zakřičel otec ženicha před úřadem. Netušil, že si to syn zapamatuje na celý život.
Na chodbě staroměstské radnice v Brně bylo cítit mokrou vlnu, karafiáty a čerstvě natřenou podlahu. Květoslava stála u okna, svírala složku s dokumenty a mimoděk schovávala prsty pod okraj béžového kabátu, jehož rukáv byl pečlivě zašit tenkou nití.
Jaroslav už ten zašitý šev viděl doma, když si Květoslava zapínala kabát před zrcadlem v úzké předsíni. Řekla mu, že nové si kvůli mámě, která je nemocná, a mladší sestře, co ještě studuje, koupit nemůže, ale že je zvyklá věci nejdříve spravovat a až pak myslet na sebe. Jaroslav se jen usmál a nic neřekl.
Dveře zabouchly.
Václav, Jaroslavův otec, vstoupil dovnitř s takovou samozřejmostí, jako by všude měl být pánem. Vysoký, v tmavomodrém kabátě, masivní prsten na pravé ruce, setřásl z límce mokrý sníh. Přeměřil Květoslavu pohledem od hlavy až k patě a zastavil se na rukávu.
A řekl silně, s posměškem, že to slyšela i paní u šatny:
Chudinka!
To slovo narazilo o dlaždice, o kovový stojan na deštníky, o skleněné dveře a zůstalo viset ve vzduchu jako parfém cizí ženy v prázdném výtahu. Květoslava sebou ani necukla, jen sevřela složku pevněji.
Jaroslav zpočátku nepochopil, že to otec řekl nahlas. Myslel, že to jen zabručel do vousů jako vždy. Ale paní u šatny odvrátila zrak, matrikářka začala rychle převracet stránky v knize. Všichni to slyšeli.
Tati, řekl Jaroslav a jeho hlas měl podivně hluboký tón.
Václav se na něj podíval překvapeně, jako by nebyl zvyklý, že mu syn odporuje.
Copak, synku? Řekl jsem snad nepravdu?
Květoslava otočila hlavu:
Jaroslave, pojď, už nás volají, řekla klidně, až se v tom klidu skrývalo cosi bolestně rezignovaného. Jako by věděla, že se za ni nikdo nepostaví, že kolem toho slova bude muset projít stejně, jako člověk obejde kaluž před vchodem.
Kateřina, Jaroslavova maminka, rychle přistoupila k manželovi, narovnala mu límec kabátu, jako by v tom byl problém, a tiše zašeptala:
Václave, teď ne.
Pokrčil rameny:
A kdy, prosím tě? Chceš, abych lhal?
Jaroslav měl chuť něco říct, vzít Květoslavu za ruku a odejít, nebo si stoupnout tak, aby se otec na ni už nikdy nepodíval tím pohledem. Ale obřad už začínal, dveře se otevřely, Květoslava vstoupila první.
Následující situace se Jaroslavovi vryla do paměti na celý život. Ani ne to slovo samo, ale že prostě šel za ní.
V obřadní síni bylo horko, od topení sálalo suché teplo, květiny voněly příliš silně a bílý koberec působil cize, jako by tam ani nepatřil, jako by byl rozprostřen kvůli někomu jinému, komu to mělo vyjít lépe.
Květoslava stála zpříma. Když matrikářka procházela obřadní řečí, nehleděla na Jaroslava, ani na hosty. Upírala oči do jednoho bodu nad hlavou svědkyně. A když přišlo na podpis, jen sklonila zrak ke stránce a lehce pohnula ramenem, jako by se zasekla ten stejný rukáv.
Jaroslav podepsal rychle, ruka se mu ani nezachvěla. Pomyslel si, že se tak neprozradil.
Ale uvnitř zůstalo prázdno.
Když doznělo tleskání, Václav přistoupil jako první. Ne ke Květoslavě. K synovi.
Tak gratuluju, zabručel a plácnul Jaroslava po rameni. Teď táhni za oba.
Jaroslav pochopil, že pro otce věc končí, slovo padlo, stalo se, svět se nezbořil, nevěsta neutekla, obřad nebyl přerušen.
A v tom bylo něco těžkého.
Václav podal Květoslavě ruku až napodruhé, jakoby vzpomněl na slušnost.
Tak žijte.
Děkujeme, odvětila ona.
Bez jakéhokoli podtónu.
Hostina byla v malém podniku u Hybešovy, v přízemí starého domu, s bledými ubrusy a těžkými skleněnými mísami na salát. Někdo rozléval kompot do skleněných karaf, někdo otvíral limonády, Květoslavina teta jí napravovala límeček, Kateřina se snažila vést rozhovor se všemi, jako by mohla vyhladit hlasem to, co už nejde vzít zpět.
Václav se u stolu pustil do řečí. O práci, o tom, jak dnes všichni spěchají do manželství, o tom, že žít se má rozumem, ne jen citem. Květoslavu neoslovil jménem skoro celý večer, jako by si ho teprve musela zasloužit.
Jaroslav pil minerálku a poslouchal cinkání vidliček.
V jednu chvíli Václav pozvedl sklenici.
Tak, na mladé. Ať je to bez blbostí, bez planých nadějí a uražené pýchy. Rodina je, když každý ví, kde je jeho místo.
Květoslava si přesně, úhledně položila ubrousek na kolena a tehdy si Jaroslav poprvé všiml, jak má vybledlé prsty.
A co když to místo nesedí? zeptal se.
U stolu ztichli.
Václav se ušklíbl.
No pak jsi málo makal, když ti vadí.
Nebo sis příliš zvykl určovat druhým, kam patří, řekl Jaroslav.
Kateřina rychle položila sklenici.
Jaroslavku
Ale už nemohl přestat. Bylo pozdě na ráno, pozdě na ticho. To slovo, co kdysi letělo chodbou úřadu, s nimi teď sedělo u stolu, mezi salátem a nakládanou rybou.
Václav pomaleji složil ruce do klína.
Myslíš mě?
Tebe.
Květoslava mu pod stolem jemně položila ruku na koleno. Ne stiskla, jen se dotkla. A on už mlčel.
Do večera vydrželi. Až venku, když jim ostrý vítr foukl do tváře a sníh pod lampami modral, se Květoslava zeptala:
Proč jsi to řekl zrovna teď?
A kdy jindy?
Tenkrát.
Neodpověděl.
Jeli spolu až na konečnou tramvaje, v téměř prázdném voze. Květoslava koukala do tmavého okna, kde se jí odrážely tváře a bílý límeček. Jaroslav křečovitě tiskl červenou složku, částí ho tlačila do dlaně.
A poprvé za celý den pochopil, že některá slova už nikdy nevezme zpět, i kdyby je neřekl znovu.
Podnájem získali v březnu. V posledním patře činžáku s úzkou chodbou a kuchyní sdílenou se sousedy. Z okna viděli na zatáčku tramvaje. Topilo se chrastivě, kohoutek v umyvadle kapel, parapet byl navlhlý a zaprášený, ať ho uklízeli, jak chtěli.
Květoslava jen kývla.
Nevadí. Hlavně, že je to naše.
Jaroslav přenášel krabice, skládal postel, připevňoval polici nad stůl a stále si opakoval, že o pomoc otce nikdy nepožádá. Ani o peníze, věci či radu.
A skutečně nikdy nešel.
Kateřina občas přijela s taškou potravin mouku, jablka, malé ručníky, co sama začistila na krajích, a omluvně na syna pohlížela, jako by byla vinná za oba rodiče současně.
Ptal se, jak se máte, řekla jednou o Václavovi.
Jaroslav ani nezvedl oči od plotny.
A co jsi mu řekla?
Že žijete.
Správně.
Kateřina zastála u dveří, přešla ke stolu, posunula hrnek o centimetr, a tiše:
Jinak to neumí.
Květoslava při šití zvedla hlavu:
My už ano.
Od té doby už Kateřina o Václavovi v přítomnosti Květoslavy nemluvila.
Po dvou letech se jim narodil Radim. Drobný, světlovlasý, s vážným pohledem, kterému se doma smáli jako by už teď byl s něčím nespokojený. Jaroslav k němu v noci vstával, vyměňoval vodu v lahvi, kolébal ho u okna a naslouchal ranní tramvaji.
Květoslava si jen málokdy postěžovala. Jen jednou, když byl chlapec celý den uplakaný a mléko vykypělo na sporáku, sedla si s hadrem v ruce na stoličku a hleděla dlouho na mokrý lem.
Jaroslav přišel blíž.
Dej mi to.
Co?
Ten hadr.
Podala mu ho. A on sám utřel sporák, vymyl kastrůlek a pak se dlouze drbal s kapajícím kohoutkem, i když opravovat moc neuměl.
Květoslava z prahu:
Nemusíš všechno spravovat sám.
A kdo by měl?
Můžeš zavolat instalatéra.
Za co?
Vzdychla.
Myslela jsem to jinak.
Utřel si ruce a otočil se.
Já vím, jak jsi to myslela.
Ale už to nedořekli oba věděli, že nejde ani o kohoutek, ani kastrůlek, ani instalatéra. Že od té zimní scény před radnicí Jaroslav žije tak, jako by musel každou věc v domě sám zasloužit. I stoličku. I dětskou postýlku. I právo být Květoslařiným mužem.
Za týden opět přijela Kateřina s taškou potravin. A s nimi i nové, světle modré dětské peřinky, převázané bílou stužkou.
To jsem koupila já, řekla rychle hned v předsíni. Ne Václav.
Jaroslav koukl na peřinku, na mašli, na její prsteníky v šedivých rukavicích, ač už byl duben.
Mami, proč se omlouváš?
Sundala si jednu rukavici, narovnala prsty.
Aby sis to vzal.
Vzali.
Peřinka sloužila dlouho. Radim na ní ležel, spal přes den, skrýval pod ní plyšového medvěda, stavěl z ní bunkr. Květoslava záplaty prováděla tou samou jemnou technikou, jako kdysi kabátové rukávy. A Jaroslav vždycky první zahlédl šev dřív, než barvu látky.
Když měl Radim deset, Václav se ukázal s obrovskými dárkovými taškami. Mladí už mezitím bydleli v dvoupokojovém bytě na okraji města. Nový dům, na chodbě voněla barva, na schodech kola, z kuchyně byl výhled na pole, kde za rok slibovali nový park.
Květoslava právě pekla jablečný štrúdl. Radim stavěl na zemi stavebnici, Jaroslav opravoval dvířka u skříňky. Poklidné odpoledne až do zvonění.
Václav vstoupil beze slov, položil tašky na stůl:
Tak kde máš toho oslavence?
Radim se zvedl nesměle. Dědu vídal málokdy, choval k němu odstup.
Dobrý den, hlesl.
No ahoj, to je pro tebe.
V první krabici luxusní hodinky, ve druhé značkový batoh, ve třetí barevná sportovní souprava.
Květoslava utřela ruce o utěrku.
Václave, to je moc.
Ale kdeže. Kluk má vypadat k světu, ne odmlčel se, pohlédl krátce na Květoslavu a řekl zpět: jako ledajak.
Jaroslav položil šroubovák.
Proč jsi přijel?
Za vnukem.
Jen s dárky, nebo opravdu za ním?
Václav se zarazil.
A to není jedno?
Radim zlehka pohladil krabici s hodinkami, neotevřel ji. Jako by se bál je vůbec vzít.
Poděkuj dědovi, řekla tiše Květoslava.
Děkuji, hlesl. Hodinky zůstaly v krabici rok. Jaroslav je jednou našel u zimních rukavic; chvíli je držel v dlani, pak schoval.
Václav čas od času zavolal o škole, o koníčcích, o tom, v čem vyniká. Ale vždycky bylo jasné, že vše měří vztah, lásku, hodnoty věcmi a jejich cenou. Jako by drahým darem zakryl stín z minulosti.
Nepodařilo se.
Kateřina přijížděla častěji. Sedávala v kuchyni, skládala ubrousky do čtverce, pomalu upíjela čaj, ptala se Radima na čtení, počty, spolužáky. Nikdy do jejich života nevstupovala víc, než směla. Snad proto ji tam rádi viděli.
Jednou, když Radim vešel do pokoje, řekla Jaroslavovi:
Změnil se.
Kdo?
Táta.
Jaroslav se ušklíbl.
Změkčil?
Spíš zestárl.
Není totéž.
Kateřina jen dlouho točila hrnek v dlaních.
Vím.
A už nic nedodala.
Na podzim roku dva tisíce osmnáct všimli si s Květoslavou, že Kateřina mluví tišeji. Ne pomaleji, ale opatrněji, jako by šetřila hlas. V kuchyni si ráda sedla, v předsíni se déle zapínala. Při skládání ubrousků přejížděla látku dlaní, jako by zkoumala pevnost stehu.
Byla jsi u lékaře? ptal se Jaroslav.
Byla.
A?
Řekli, že mám být opatrná.
Věděl, že tahle slova neznamenají skoro nic, a zároveň vše.
Václav se taky změnil. Přicházel sám, tišeji. Sedával u okna, slov měl málo. Prsten na ruce už neměl bývalý lesk. Někdy vstával a posouval Kateřinin hrnek blíž k okraji stolu, i když stál správně. Jako by neuměl úplně zahálet.
Jednoho večera, když Květoslava sklízela do kuchyně nádobí, Radim psal úkoly v pokoji, Václav se zastavil ve dveřích:
Jaroslave
Ano?
Tehdy před úřadem
Syn zvedl hlavu.
Otec sklonil zrak na své prsty:
Neměl jsem to říct.
Jaroslav poprvé po letech očekával přímá slova, ne kličky, ne útěky od tématu. Ale Václav se dál překousával k upřímnosti, aniž by vyslovil Květoslavino jméno, ani to slovo, ani sám sebe v tom okamžiku.
Neměl jsem to, zopakoval a chystal se odejít.
To je všechno? zeptal se Jaroslav.
Václav se otočil.
Co chceš slyšet?
Tím to skončilo.
Za měsíc už Kateřina nebyla mezi nimi.
V bytě zůstalo prázdno, ne ticho, ne klid. Prostě prázdno. Jak když odnesete starou skříň a na tapetě zbyde světlý čtverec. Václav sedával u okna v paneláku, pořád rovnal prázdnou židli u stolu.
Květoslava k němu jednou zavezla polévku ve skle a čisté ručníky. Vrátila se pozdě.
Jak je na tom? ptal se Jaroslav.
Pomalu věšela kabát na věšák.
Je starý.
Přesnější slovo neexistuje.
Od té doby chodil Jaroslav za otcem každý týden tu pro léky, tu s nákupem, někdy jen zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Rozhovory byly stručné. O počasí, o tlaku, o tom, jak zase nesvítí světlo na chodbě. Každé hlavní téma obcházeli jak puklinu v parketách.
V roce dva tisíce dvacet pět už byl Radim dospělý. Pracoval, bydlel v podnájmu blízko centra, nosil tmavou bundu s odřeným límcem, mluvil přímo, klidně. Po Květoslavě měl zdrženlivost, po Jaroslavovi zvyk pamatovat si dlouho.
V listopadu přivedl domů dívku.
Věra vešla první, sundala šedý kabát, usmála se na Květoslavu a podala bonboniéru s takovou samozřejmostí, jako by ten dům znala dlouho. Byla učitelkou na základní škole, mluvila klidně, upřímně, na prstech měla bílé stopy od křídy, co nestihla smýt.
Květoslava si toho okamžitě všimla a usmála se.
Pojď dál, hned udělám čaj.
Radim stál u dveří, ruku sevřenou v kapse u klíčů. Jaroslav ten pohyb znal z toho zimního dne na radnici.
Václav přišel později. O hůl se ještě neopíral, šál sundával pomaleji. Když Věru uviděl, na chvilku se zastavil, mlčel, pohlédl na rukáv kabátu, na jemně zašitý vnitřní šev u manžet.
Jaroslav ucítil pnutí v místnosti, jako by se jejich stará historie zhmotnila zpátky, a vůně čaje ustoupila mokré vlně a čerstvému vosku.
To je Věra, řekl Radim. Rozhodli jsme se vzít v únoru.
Květoslava na moment zadržela dech v půli pohybu s čajníkem.
Václav usedl ke stolu, položil ruce vedle talíře:
A kde pracujete?
Na základce, odpověděla Věra.
A to se tam teď dobře vydělává?
Radim se podíval na dědu.
Stačí to.
Neptejte se mě na to.
Věra klidně pohlédla na Václava.
Na život stačí.
Václav se pousmál, jako by si v duchu něco přepočítal.
Na život To mladí rádi říkají.
Jaroslav odložil lžičku.
Tati.
Zvedl hlavu.
A mlčel.
Celý večer visel na tenké nitce. Nepraskla, ale zvonila. Václav byl až příliš zdvořilý, ptal se na školu, děti, rodinu. Naslouchal. Ale Jaroslav viděl, jak znovu a znovu pohlíží na rukáv Věřina kabátu, jako by v tom stehu hledal celou její budoucnost.
Po jejich odchodu sklízela Květoslava nádobí v tichu, v proudu vody, mezi vanilkou a čajem.
Viděla jsi to? ptal se Jaroslav.
Viděla.
Zas začíná.
Ne. Jen si měří.
Jaroslav stál u okna. Ze dvora někdo pomalu nastartoval auto, žlutá světla klouzala po mokrém chodníku.
Nedovolím mu to, řekl.
Co?
Neodpověděl. Ale Květoslava věděla.
V lednu zavolal Václav sám.
Přijď na návštěvu.
Přišel večer. Byt voněl mentolovými kapkami, starým nábytkem, žehleným prádlem. Na zdi visela fotografie Katieřiny u plotu na chalupě, židle pod ní ta samá, co ji Václav vždy rovnal.
Na stole obálka.
To je pro Radima. K svatbě, řekl otec.
Peníze?
Ano.
Jaroslav se obálky nedotkl.
Dej mu to sám.
Václav se posadil těžce, opřel ruce o kolena.
Jaroslave, nejsem mu nepřítel.
To jsem netvrdil.
Ale myslíš si to.
Myslím, že dokážeš zkazit největší den jedním slovem.
Otec dlouze zíral do stolu.
Nosíš si to s sebou?
A ty ne?
Pohled otce už nebyl tvrdý, spíš unavený, ale vzdor v něm zůstal.
Neměl jsem pravdu.
Byl jsi namyšlený.
Možná.
Ne možná. Byl jsi.
V pokoji bylo ticho, které netíží, jen vše počítá každý dech, i nevyslovený výčitku.
Václav přejel rukou po stole.
Vyrostl jsem jinak. Nás učili posuzovat vše podle toho, odkud člověk je, co nosí, jak mluví, kde pracuje. Myslel jsem, že to je správné.
A teď?
Otec odpověděl až po chvíli:
Teď vidím, že jsem se díval moc na kabát a málo na člověka.
Jaroslav pohlédl na maminku na fotografii.
Pozdě.
Pozdě, souhlasil Václav. Ale ne zcela.
Obálka zůstala na stole. Jaroslav ji nevzal. Když si v předsíni oblékal kabát, otec zavolal:
Synu.
Jaroslav se ohlédl.
Nedopusť, abych zas řekl něco navíc.
To bylo téměř upřímné. Téměř.
Čtrnáctého února roku 2026 sněžilo celý den. Ne hustě, ale jemně, vločky sedaly na límce a hned netály. Nová radnice byla světlá, prosklená, se širokými dveřmi a dvěma vysokými vázami u vchodu. Ale uvnitř vonělo stejně: mokrá vlna, květiny, teplý vzduch z radiátorů.
Jaroslav tam byl první, v ruce držel Radimovu složku, novou, tmavě rudou, prsty ji svíral stejně, jako kdysi tu červenou.
Květoslava spravovala límeček Věře, Radim nervózně přecházel od okna ke dveřím klid jen předstíral. Věra měla znovu zašitý rukáv na kabátě, kabát byl už šedý s měkkým páskem. Nebylo důvodu vyhazovat věc kvůli jedné niti.
Jaroslav pozoroval, jak se v něm zvedá starý ledový pocit. Jiný než mráz venku. Starý.
Václav přišel poslední. V tmavém kabátě bez prstenu. Jaroslav si toho ihned povšiml, jako by jej otec sundal ještě doma z respektu, možná z paměti.
Otec se zastavil u dveří, pohledem přejel Radima a Věru a tiše pronesl:
Tady je pěkně.
Květoslava přikývla.
Ano.
Radim k němu přistoupil:
Dobrý den.
Dobrý den.
Podali si ruce. Normálně, ne vřele, ne chladně. A na okamžik měl Jaroslav pocit, že snad den proběhne bez stínů.
Ale Václav se znovu zadíval na Věřin rukáv. Jaroslav poznal, jak oše mu pod bradou podškublo, že v něm kyne stará věta, známé gesto, dávný reflex hodnotit rychleji, než myslí.
To už stačilo.
Jaroslav popošel blíž a postavil se mezi otce a dveře.
Ne, řekl prostě.
Václav pozvedl obočí.
Ne co?
Nic neříkej.
Ani jsem nechtěl.
Dobře. Tak stůj tady a mlč.
Radim se otočil:
Tati?
Květoslava ztuhla. Věra sklopila ruce i s kyticí karafiátů.
Václav vybledl. Ne únavou pochopením.
Chceš mi poroučet?
Jaroslav klidně držel pohled.
Jednou jsem to udělal pozdě. Tentokrát včas.
Starší muž se vzpřímil tolik, kolik mohl.
Nejsem ten, co dřív.
A já jsem ten, kdo slyšel tehdy.
Za oknem sněžení zesílilo. V předsíni si lidé šeptali. V dálce někdo volal další jméno.
Václav sklopil oči.
Myslíš, že jsem zapomněl?
Ne. Ale to nestačí, když jazyk předběhne srdce.
Starec dlouho mlčel. Pak udělal, co Jaroslav nikdy nečekal: ani se nehádal, nevyčítal, nehrál na uraženého. Odsunul se stranou, sedl na lavici ve vestibulu.
Jděte. Je váš den.
Radim střídavě hleděl na dědu a tátu.
Dědo
Václav zvedl dlaň.
Jděte. Patří vám to.
Věra si tiše oddychla. Květoslava první vzala Jaroslava za ruku ne držela, jen se dotkla, jako tehdy pod stolem mnoho let zpátky.
Jenže tentokrát to znamenalo něco jiného.
Vešli do světlé obřadní síně s vysokým stropem, už ne s prošlapaným kobercem. Ale vůně karafiátů a tajícího sněhu byla stejná.
Matrikářka prošla obřadem, Radim odpovídal klidně. Věra se usmála, když brala propisku. Jaroslav sledoval jejich ruce a myslel spíš na dveře, než na prstýnky, fotografie nebo proslovy. Na to, že někdy člověk musí projít jedněmi dveřmi víc než jednou.
Po podpisu, focení a potlesku si Květoslava tajně utřela koutek oka. Radim se smál, Věra tiskla kytici, hosté věnovali vřelé, domácké tleskání. Tak to mělo být.
Jaroslav šel ven jako první.
Václav ještě seděl na lavici ruce na kolenou, ramena svěšená, bez prstenu působily menší. Vedle ležela čapka, u bot tál sníh.
Zvedl hlavu.
Hotovo?
Hotovo.
Vzali se?
Ano.
Kývl a zadíval se na zavřené dveře sálu.
Dobře.
Jaroslav si přisedl. Ne moc blízko, ani příliš daleko.
Chvíli bylo ticho.
Tenkrát jsem ji tak nazval, řekl Václav tlumeně. A ona mi to nikdy nepřipomněla. Nikdy. I čaj mi nabízela.
Jaroslav sledoval jeho ruce.
Protože byla lepší než my oba.
Vím.
V otcově hlase byl únavný smířený tón, pozdní poznání, které už neuteče.
Když ses postavil dnes, udělal jsi dobře, podotkl. Měl jsi to udělat už dávno.
Tehdy jsem byl mladý.
Ne. Tehdy jsi byl slabý.
Otec se pousmál. Ne vesele spíš smutně, se starou hořkostí.
A já byl hlupák.
A třeba to bylo jejich první přímé slovo za všechny ty roky, které už nic víc nepotřebovalo.
Dveře se otevřely. Vyšli Radim s Věrou. Na Věřině rukávu se blyštil stejný šev. Už nikoho nezraňoval. Prostě byl jako šev na staré paměti, která nezmizí, drží však pohromadě.
Václav vstal. Pomalu. Když se Věra přiblížila, řekl:
Gratuluji, Věro.
Přikývla.
Děkuji.
Na malý moment dodal:
Máte moc pěkně zašitý rukáv. Poctivě udělaný.
Jaroslav nejdřív nechápal, proč to říká právě tak. Pak pochopil. Otec nehledal krásná slova, jen se dokázal dostat právě tam, kde kdysi všechno pokazil. A aspoň tam se dnes zkusil zachovat jinak.
Věra se usmála.
Moje maminka to šila. Umí to.
To je vidět, řekl Václav.
Květoslava vedle stála klidně, beze slávy, bez počítání, s jasným pohledem člověka, který už umí nečekat víc.
Za oknem už téměř nesněžilo.
Radim vzal dědovi čepici, aby si mohl zapnout kabát. Jaroslav přidržel dveře. Chodbou voněla mokrá vlna a karafiáty, už to ale nebyla vůně studu, ale dne, který skutečně nastal.
Když vyšli ven, Květoslava se zastavila na chviličku na schodech, upravila Věře šálu, Jaroslav se podíval na její ruce a poznal známý jemný steh na lemované rukavici.
Pamatoval si ho. Příliš dlouho.
Tentokrát ale nešel za ní.
Stál vedle ní.
Kamarádi, díky vám za vaše ohlasy a komentáře a nezapomeňte nás sledovat, ať se neztratíme.