Lidé mě chtěli vidět zničeného… Ale pochopil jsem: mám jenom sebe!
Život mě lámala. Ale znovu jsem vstal.
Život – to je podivná věc.
Dávala mi naději, jen aby mi ji znovu vzala.
Nutila mě smát se, pak mě uvrhla do zoufalství, že slzy pali tvář.
Svářela mě s lidmi, kteří slibovali zůstat, ale zmizeli, když přišla tma.
Vynesla mě na vrcholky, jen aby mě poté utřela o zem.
Ale víte co?
Přežil jsem.
Navzdory všemu.
Padal jsem — a vstával.
Ztrácel jsem všechno — a nacházel nový smysl.
Byl jsem sám v těch nejtěžších chvílích.
A tehdy jsem pochopil tu nejdůležitější pravdu:
Jsem jediný člověk, na kterého se mohu spolehnout.
Lidé mě chtěli vidět slabého. Ale to potěšení jsem jim neudělal.
Viděl jsem, jak se na mě dívali.
Očekávali, že se zlomím.
Že nakonec složím ruce a ztratím sám sebe.
Cítil jsem jejich pohledy.
Byly plné škodolibosti, jedu, apatie.
Chtěli vidět mé ponížení.
Chtěli říct:
— Podívej! Nejsi tak silný, jak se zdáš!
Ale víte, co odlišuje silné lidi od slabých?
Silní se nevzdávají, i když cesta vypadá ztraceně.
Nenechal jsem je vidět mě poraženého.
Pokračoval jsem dál.
Bylo to bolestivé.
Bylo to těžké.
Ale šel jsem dál.
Protože kdybych se zlomil, nikdo mě nezvedne.
Protože kdybych se vzdal, znamenalo by to můj konec.
Nepřipustil jsem to.
Věřil jsem lidem. Ale stále jsem chyboval.
Důvěřoval jsem.
Miloval jsem.
Myslel jsem si, že lidé přicházejí do mého života z určitého důvodu.
Byl jsem připraven sdílet s nimi své myšlenky, své sny, svou duši.
Ale pokaždé…
Pokaždé byli jiní, než za koho se vydávali.
Různé tváře.
Různá jména.
Různá slova.
Ale uvnitř — vždy stejné shnilé jádro.
Unavovalo mě malovat je v krásných barvách.
Unavovalo mě doufat, že tentokrát bude všechno jinak.
A pak opět nastal okamžik, když maska spadla…
A přede mnou stál další zrádce.
Další člověk, který nikdy nebyl upřímný.
A víte, co mi zůstalo v očích potom?
Ne slzy.
Ne bolest.
Jen hněv.
Ten hněv mě nedělá silnějším. Dělá mě osamělým.
V mé duši už není místo pro slzy.
Ty už dávno vyschly.
Zůstala jen zklamanost.
Chci…
Chci, aby to někdo někdy změnil.
Aby někdo prolomil ten začarovaný kruh.
Aby přišel člověk, který nezradí.
Nepodvádí.
Nepoužije mě jako kulisu pro své hry.
Ale vím, že je daleko.
Příliš daleko.
A já nemám čas čekat.
Nemám žádnou budoucnost.
Mám jen tady a teď.
Už nechci být něčí stín.
Nechci přijímat cizí bolesti.
Nechci být tím, koho využívají.
Chci jít svou vlastní cestou.
Chci nezáviset na cizích rozhodnutích, pohledech, slibech.
Mám sám sebe.
A to mi stačí.
Jednou mě najdeš.
Vím, že někde jsi.
Člověk, který nebude lhát.
Který neuteče v nejdůležitější chvíli.
Který nezradí.
Najdeš mě.
Ale víš, co je pro mě důležité?
Abys nežádal sliby.
Aby ses nedomáhal důkazů.
Prostě buď.
Prostě chápej.
Prostě zůstaň.
A pak, možná…
Znovu uvěřím.
