Všichni jsme jen chtěli pomoct sousedce, a místo díků jsme dostali udání. To je za odměnu?
— Minulý týden k nám domů přišel sociální pracovník, — vypráví pětatřicetiletá Alžběta. — Řekl, že přišla anonymní stížnost, že prý naše děti jsou zanedbané a my jim nezajistíme slušné podmínky. Prohlédl si byt, nahlédl do lednice, promluvil s dětmi… Všechno bylo v pořádku. Vyplnil nějaké formuláře, nechal nás podepsat a odešel. Ale pořád nevím — kdo a proč to udělal?
Alžběta a Jakub jsou manželé přes deset let. Mají dvě děti — osmiletého syna a pětiletou dceru. V rodině je klid, děti jsou čisté, slušné, dobře se učí. Ve škole ani ve školce si nikdo nestěžuje. A samy děti potvrdily, že je všechno v pořádku. Takže stížnost musela přijít odjinud. Ale od koho?
Odpověď se našla nečekaně. O týden později Alžběta uviděla na dvorku Terezu — vnučku jejich staré sousedky, babičky Marie. Vybavila si, jak se před lety hned při prvním setkání pohádaly. Od té doby se nevídaly, nemluvily. Ale teď všechno do sebe zapadlo.
S babičkou Marií měli Alžběta a Jakub krásný vztah. Stará paní byla ráda, když se vedle ní usídlili mladí sousedi. Často chodila na čaj, nosila buchty, hlídala malého Honzíka, když Alžběta potřebovala někam vyrazit. A Alžběta s Jakubem jí zase pomáhali s nákupy, nosili léky, vozili ji v létě na chatu.
Když babička onemocněla, Alžběta k ní chodila skoro denně — uklízela, vařila, starala se o ni. Ano, sociální pracovník ji také navštěvoval, ale moc nepomáhal. Příbuzní jako by neexistovali — nikdo nevolal, nepřijel, nezajímal se.
— Za osm let jsem neslyšela ani zmínku o její dceři nebo vnučce, — vzpomíná Alžběta. — S Jakubem jsme dělali, co jsme mohli, ale měli jsme svou rodinu. V jednu chvíli mi došlo, že už to nezvládáme. A tak jsem sama navrhla babičce, jestli nechce zkusit najít své příbuzné, třeba se podaří obnovit kontakt.
Marie smutně diktovala kontakty. Alžběta našla její dceru Janu a vnučku Terezu na sociálních sítích. Napsala jim, poprosila, ať přijedou — prý maminka je ve špatném stavu, potřebuje podporu.
Babička se zaradovala: „Vážně přijdou? Už je nevidím patnáct let…“ Naposledy dcera přijela, když bylo Tereze sedm. Tehdy se strašně pohádali — Jana chtěla prodat mamince byt, babička odmítla. Od té doby spolu nemluvili.
Ale kupodivu už druhý den Jana přijela. S Terezou. A začalo peklo.
Sotva překročila práh, Jana začala řvát, že Alžběta s Jakubem se o Marii starají jen proto, aby jí sebrali byt. Obvinila je, že prý babičku tráví, aby se jí rychle zbavili a mohli byt obsadit. Alžběta stála jako opařená a nevěděla, co říct. Jakub to nevydržel — postavil se za ženu a vykázal „návštěvu“ z domu. Ale neodcházeli v tichosti.
— Zajistíme, aby vás zavřeli! — ječela Tereza. — Ještě jste si to odskákali levně! Podáme stížnosti kam se dá! Zatracení podvodníci, zaplatíte za všechno!
V té chvíli Alžbětě došlo, odkud přišlo to udání na sociálku. Bylo jasné, kdo se takhle rozhodl „pomstít“.
— Jen jsem chtělV ten večer, když se Alžběta dívala z okna na měsíc roztrhaný mraky, uvědomila si, že někdy laskavost zůstane osamělá ve tmě, zatímco závist má oči všude.
