Znovu jsem ho viděla na jubilejním 20. srazu…..
Byl stejný, jen o něco zavalitější a zarostlejší, a jeho oči, velké a smutné jako dřív, mě stále pálily. Požádal mě o tanec, stejně jako když jsme byli spolu. Cítila jsem jeho teplo, jeho dech, jeho sílu. Pod jeho dotekem se mé tělo znovu zachvělo. Bylo to, jako by se čas vrátil a já ho chtěla znovu ve svých snech.
Nepamatuji si, proč jsme se rozešli. Tři roky jsme byli téměř rodina. Budovali jsme plány do budoucna – malý domek se zahradou, obchod s květinami a kosmetikou, vymýšleli jsme jména pro naše děti. A pak… žádné „pak“ nebylo. Prostě zmizel. Po několika sklenkách vína a několika tancích jsme si oba byli jistí, že začínáme znovu. O půl roku později jsme spolu žili v jeho městě, v jeho domě.
Jeho žena zemřela a já jsem nikdy nenašla muže, s nímž bych mohla založit hnízdo a mít děti. Zatím to bylo fajn, ale…
Chtěla jsem štěstí a dostalo se mi jen urážek.
…Věci nebyly tak jednoduché. Měl dva syny, šestnáctiletého a osmnáctiletého. Nesnažila jsem se jim nahradit matku, ani jsem o tom nepřemýšlela. Chtěla jsem jen, abychom byli přátelé, abychom spolu vycházeli a aby mě přijali do svého života. Abych se s tím vyrovnala, snažila jsem se je získat všemi způsoby. Obklopovala jsem je pozorností, starala se o ně, kupovala jim dárky, dělala kompromisy v zájmu zdravého rozumu.
Ale místo toho, abychom se s chlapci sblížili, jsme se od sebe ještě více vzdálili.
Zvlášť když nás navštívili rodiče jejich zesnulé matky. Také jsem si jich vážil, jak jen to bylo možné. Byli součástí rodiny.
Postupem času jsem se s tím vyrovnával čím dál hůř, protože jsem si nikdy nezvykl na nové město, práci, sousedy, dům. Koneckonců, bylo mi už 38 let. A to, že jsem se neustále snažila všem vyhovět, mi začalo vadit a začala jsem být frustrovaná z toho nepořádku.
Navíc si velký kluk začal vodit domů svého přítele, když jsem byla v práci. Váleli se po podlaze v naší ložnici, v našich postelích. A jeho přítelkyně používala moje toaletní potřeby, hřebeny, bačkory a běhala po kuchyni tak často, že jsem po ní uklízela celé hodiny.
Malý zase neustále projevoval nelibost nad oblečením, které jsem mu kupovala, a nad jídlem. Ale neuměla jsem vařit jako jeho zesnulá matka. Neustále mě peskovala, že jsem žena v domácnosti, že nechodím do práce a starám se o dům a děti. Do jisté chvíle jsem mlčela. Pak jsem se snažila manželovi po lžičkách svěřit se svými problémy, ale on mě vůbec neposlouchal a odvracel téma.
Také jsem se moc chtěla sblížit se svými sousedy, protože, víte, soused je také někdo víc než příbuzný. Ale ani tam se mi nechtělo, protože hned začali komentovat zesnulého v dokonalém světle. Nicméně jsem žila a v průběhu let jsem toho člověka nepřestala mít ráda. Chtěla jsem s ním žít, a tak jsem přijala jeho děti, příbuzné, přátele, změnila město i práci.
Myslela jsem si, že když budu mít vlastní dítě, všechno se změní k lepšímu a všichni si mě konečně začnou vážit. Ale zarazilo mě, když kategoricky prohlásil, že už děti má a další nechce. A já – kde jsem byla?
Neměla jsem vlastní děti a chtěla jsem se stát matkou.
Po tomto rozhovoru se všechno mezi námi začalo zhoršovat. Můj milenec už nebyl ten, kterého jsem znala z dětství. Život ho změnil a on si mě nevážil a možná ani nemiloval. Začal na mně doma hledat chyby, stejně jako to dělali kluci, a ať jsem se snažila sebevíc, něco bylo špatně.
Sklenice přetekla, když jsem jednou večer při návratu z práce našla toho velkého kluka, jak jde domů s mým županem. Zděsila jsem se – tak to bylo něco velmi osobního, bylo to, jako by mi oblékal kalhoty! A kolikrát si ho oblékla, aniž bych o tom věděla!
Co nejklidnějším tónem jsem se jí snažila říct, že takhle se to nedělá, že se mi nelíbí, když mi sahá na věci. Ona se však bezostyšně vysmála tomu, že si hledím svého. Co jsem jí udělala, že si mě takhle dobírá? Tak se mi válela v peřinách, já ji krmila a myla, jako by to bylo moje vlastní dítě! Ztratila jsem nervy a odešla. Vtom vyšel z kuchyně můj manžel a jak pochopil, vrhl se na mě. V úžasu jsem mlčela.
Byla to moje láska, moje ochrana, můj život? Sotva jsem slyšela, co mi říká. Poslední, co jsem si pamatovala, bylo, že mi řekl, že jsem flákač. Křičel na mě, abych odešla z jeho domu, a začal po mně házet předměty. Vzala jsem si tašku a odešla, protože jsem byla doma oblečená. Nastoupil jsem do prvního vlaku a vrátil se k rodičům. Druhý den mi poslal věci kurýrem.
Čas léčí. Už na to nemyslím. A věřím, že vždycky najdu někoho, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem.
