Bylo to dávno, když se Antonín rozhodl potrestat svou ženu, ale nakonec zůstal sám.
Po povýšení Líby v nové práci v bance se její povaha náhle změnila. Z tiché a klidné ženy se stala podrážděná, ostrá a náročná. Antonín, její muž, tomu nerozuměl: „Proč najednou tolik výčitek? Dřív bylo všechno v pořádku.“ Líba mu vyčítala lenost doma – proč vše leží na ní: vaření, dítě i úklid. Ale Antonín neviděl problém. Říkal si: „V panelákovém bytě v Plzni pro chlapa práce není. Poličky visí, kohoutky netečou. A vaření – to není mužská práce.“ Jen jednou si přál bramboračku, naznačil – a dostal odpověď: „Pokud očistíš zeleninu, uvařím.“ Vzplanul: „Udělej to sama! Jsi žena!“ Líba stále častěji zůstávala v práci a syna ze školky vyzvedávali jako poslední. Antonínovi bylo chlapce líto, ale jít sám? Co kdyby po něm chtěli přesunout skříň nebo opravit trubku?
Připadalo mu, že ho žena přestala vážit. Častěji si brblal: „K čemu ti to povýšení bylo? Zůstala bys v klidu – a všechno by bylo jako dřív.“ Líba klidně odpovídala: „Tak se vrať do oddělení rozvoje, získej vlastní postup, vydělávej víc – pak odejdu zpět, budu vařit polévky a starat se o syna. Ale z našich dvou platů už nevyžijeme. Moje matka dřív pomáhala, teď má vlastní potřeby.“ Antonín jen zuřil: „A ještě si usmyslela rekonstrukci!“
Sám však po kariérním žebříčku netoužil. Viděl, jak šéf maká bez víkendů, a říkal: „Ne, děkuji. Odpracuju svých osm hodin – a domů.“ Ale čím víc poslouchal Líbiny výtky, tím víc v něm rostla křivda. Rozhodl se: „Když chce být šéfová, ať pocítí, co je to samota.“ Začal déle zůstávat v práci. A pak se spletl do vztahu s kolegyní z účetnictví – s Veronikou. Nebyla krasavice, ale měla příjemné tvary, vlídný hlas a nekončící zásobu koláčů.
Veronika měla malého syna, ale Antonínovi to nevadilo. U ní se cítil potřebný: teplá deka, horká večeře, obdivné pohledy. Scházeli se čím dál častěji. Mezitím Líbina matka začala vyzvedávat vnuka ze školky – Líba byla zcela pohlcena důležitým projektem. Antonín se těšil: „A je to dobře. Ona nevaří, a já nehladovím. Veronika mě živí a chválí. Všechno je fér.“ Jenže Veronika měla svá pravidla. Když přišel bez sladkostí, parfému nebo peněz na „něco hezkého“, zachmuřila se. Večeře byla chudší a něžnosti střídmější.
Antonína to znepokojovalo, ale uklidňoval se: „No a co. Nechce lásku – jen pozornost a pár korun. Až Líba zjistí, že odcházím, teprve pak změní tón.“ Když Veronika bez mrknutí oka požádala o kožich, Antonín pochopil: je čas ukončit divadlo.
Vrhl se domů, vyčkal ženu z práce a s přísným čelem pronesl:
„Líbo, dost. Já jsem muž! Chci teplou večeři, pořádek v bytě, čisté ponožky! Přicházíš dřív než já – proč neuvaříš polévku? Nebo je praní moc těžké?“
Líba mlčky se svlékla, položila tašku na zem a unaveně se zeptala:
„Je to všechno?“
„Ne!“ řekl pateticky. „Odcházím! K jiné! K ženě, která mě váží! Sbalil jsem věci – a hotovo! Žij si sama!“
„Správně,“ přikývla Líba. „Jdi. Už mě unavuje žít s líným fňukalem. A byt nech. Hypotéku jsem splácela já. Advokát potvrdí, že jsi do něj nevložil ani korunu.“
Antonína jako by polil vroucí vodou. Jak? Kde jsou prosby? Kde slzy? Čekal, že se Líba do něj zaklesne, bude ho přemlouvat, aby zůstal. Místo toho jen chladná kalkulace.
Srdce mu bušilo vztekem, sbalil tašku a odjel za Veronikou. Sebevědomě zaklepal: „Miláčku, jsem tvůj. Navždy!“ Otevřela, přejela ho pohledem od hlavy k patě a zkřížila ruce:
„A proč sis myslel, že tě zvu k sobě? Mám dítě, pronajatý byt, malý plat. Ty nejsi řešení, ty jsi náklad. Pokud nechceš platit, tak zmiz.“
Dveře se mu zabouchnuly před nosem. A on zůstal na schodišti – s taškou, roztříštěným sebevědomím a prázdnýma rukama. Nikomu nepotřebný. Ani ženě, ani milence. A poprvé po mnoha letech – opravdu sám.