Chlapec se probouzí nářkem své maminky.
Chlapec procitl z hlubokého spánku, když zaslechl sténání maminky.
Přistoupil k její posteli.
Mami, bolí tě něco?
Matýsku, dones mi prosím trochu vody!
Hned, rozběhl se do kuchyně.
Za chvíli se vrátil s plným hrníčkem:
Tady, mami, napi se!
Vtom někdo zaklepal na dveře.
Matýsku, otevři!
Asi přišla babička Nina.
Do bytu vstoupila sousedka, držící v ruce velký hrnek.
Jak se cítíš, Marie?
pohladila ji po čele.
Máš horečku, přinesla jsem horké mléko s máslem.
Už jsem si vzala léky…
Potřebuješ do nemocnice.
Tam tě dobře léčí.
Musíš se pořádně stravovat, a ty máš prázdnou lednici.
Teto Nino, už jsem všechny peníze utratila za léky, v očích nemocné se objevily slzy.
Nic nezabírá.
Musíš ležet v nemocnici.
A kdo se postará o Matýska?
A kdo se o něj postará, když zemřeš?
Je ti ještě ani třicet, nemáš muže ani peníze, pohladila nemocnou po vlasech.
Tak už neplač!
Teto Nino, co mám dělat?
Zavolám doktora, sousedka vytáhla mobil.
Po chvíli měla vše zařízené.
Říkali, že během dne přijdou.
Až přijdou, Matýsku, dojdeš pro mě.
Sousedka odešla do chodby, chlapec šel za ní.
Babičko Nino, maminka neumře?
Nevím, Matýsku.
Musíš poprosit Boha, aby pomohl, ale tvoje maminka v něj nevěří.
A dědeček Bůh pomůže?
v očích chlapce se rozsvítila naděje.
Musíš jít do kostela, zapálit svíčku a poprosit, pak pomůže.
Tak už jdu.
***
Chlapec se vrátil zamyšlený ke své mamince.
Matýsku, asi máš hlad, a doma nic není.
Dones dva skleničky.
Když je přinesl, maminka nalila do nich mléko.
Pij!
Vypil, ale hlad byl ještě větší.
Marie si toho všimla, s námahou vstala a vzala z poličky peněženku:
Tady máš padesát korun.
Kup si dvě housky a sněz je cestou, já mezitím něco uvařím.
Běž!
Vyprovodila ho ke dveřím a sama se opřela o stěnu a odešla do kuchyně.
V lednici měla jen levné rybí konzervy, trochu margarínu, na parapetu dvě brambory a cibuli.
Musím uvařit polévku…
Zamotala se jí hlava a bezmocně se sesunula na stoličku:
Co se se mnou děje?
Nemám už žádné síly.
Už je polovina dovolené pryč, peníze došly.
Jestli nenastoupím do práce, jak dám Matýska do školy?
Za měsíc půjde poprvé do první třídy.
Rodinu nemám, kdo mi pomůže?
A hlavně ta nemoc.
Měla jsem jít rovnou do polikliniky.
Teď pokud mě položí na lůžko, Matýsek zůstane sám.
S námahou se zvedla a začala loupat brambory.
***
Hlad byl velký, ale v hlavě chlapce zněly jiné myšlenky:
Maminka včera celý den nevstala z postele.
Co když skutečně zemře?
Teta Nina říkala, že mám požádat dědečka Boha o pomoc, a tak odbočil ke kostelu.
***
Už je to půl roku, co jsem se vrátil z války.
Zázrakem jsem přežil.
Teď už se pohybuji sám, i když s holí.
Spoustu ran už ani nevnímám.
Jizvy na obličeji?
To už je jedno, stejně si mě žádná nevezme, s těmito myšlenkami kráčí Nikita ke kostelu.
Musím zapálit svíčky za kluky.
Dnes je to rok, co zahynuli, a já…
jsem přežil.
Před dvaceti lety šel do armády.
Teď je zpátky.
Je teď civilista, i když pocit zbytečnosti je neúprosný.
Má dost vysoký důchod na pohodlný život, peníze z kontraktu v bance by vystačily ještě na pár let.
Ale k čemu to je člověku samotnému?
Před kostelem stáli žebráci.
Nikita vytáhl pár stokorun, rozdal je a poprosil:
Pomodlete se prosím za mé padlé kamarády, Romana a Stáňu!
Vešel do kostela, koupil svíčky, zapálil je a začal recitovat modlitbu, kterou ho naučil faráře:
Rozpomeň se, Pane Bože náš…
Křižoval se a říkal slova, před očima měl své kamarády, jakoby byli živí.
Když domodlil, zůstal stát a vzpomínal na svůj těžký život.
Malý hubený chlapec stál vedle něj s levnou svíčkou v ruce.
Rozhlížel se, nevěděl co dál.
Přistoupila k němu starší paní:
Pojď, pomůžu ti!
Zapálila svíčku a dala ji do stojánku.
Tak a teď se pokřiž.
Ukázala mu, jak to udělat.
A řekni Pánu, proč jsi přišel.
Matýsek dlouho hleděl na obraz, pak tiše pronesl:
Dědečku Bože, prosím, pomoz mému mamince.
Nemám nikoho jiného.
Udělej, aby byla zdravá.
Nemá peníze na léky.
A já brzy půjdu do školy, nemám ani aktovku…
Nikita mlčky pozoroval chlapce.
Jeho vlastní problémy mu najednou připadaly malicherné.
Měl chuť vykřiknout do světa:
Opravdu nikdo tomu klukovi nepomohl, nekoupil mámě léky, ani jemu aktovku.
Chlapec hleděl na obraz a čekal zázrak.
Chlapče, pojď se mnou!
řekl rozhodně Nikita.
Kam?
chlapec vystrašeně pozoroval cizího pána s holí.
Zjistíme, jaké tvoje maminka potřebuje léky a zajdeme do lékárny.
Myslíte to vážně?
Dědeček Bůh mi předal tvoji prosbu.
Vážně?
zvedl radostné oči k obrazu.
Jdeme!
usmál se muž.
Jak se jmenuješ?
Matěj.
Já jsem Nikita, říkej mi strýčku.
***
Z bytu se ozývaly hlasy maminky a sousedky:
Teto Nino, předepsali mi hodně léků a jsou drahé.
Kde mám vzít tolik peněz?
Mám už jen pět set korun.
Chlapec rozhodně otevřel dveře.
Hlasy utichly.
Sousedka vykoukla z pokoje a překvapeně špitla:
Marie, podívej!
Také Marie se zarazila a zůstala stát.
Mami, jaké léky potřebuješ?
S Nikitou zajdeme do lékárny a koupíme je.
A kdo jste?
ptala se vyplašená Marie.
Nebojte, usmál se muž.
Dejte nám předpisy!
Ale mám jen pět set korun.
My s Matějem peníze najdeme, muž položil chlapci ruku na rameno.
Maminko, dej recepty!
A Marie je podala.
Něco ji nahlodalo, že ten muž se strašnou tváří má dobré srdce.
Marie, co to děláš?
vzpamatovala se sousedka, když muž s chlapcem odešli.
Vždyť ho neznáš.
Teto Nino, myslím, že je hodný!
Tak dobře, Mári, já jdu.
***
Marie seděla a čekala na svého syna, který odešel s tím mužem.
Zapomněla na nemoc.
Dveře se otevřely, syn vběhl dovnitř s rozzářeným obličejem:
Maminko, koupili jsme ti léky a různé dobroty k čaji.
V otevřených dveřích stál muž, také se šťastně usmíval, jeho tvář už nepůsobila tak strašně.
Děkuji vám!
lehce se uklonila Marie.
Pojďte dál, pojďte!
Muž si rozvazoval boty, šlo mu to těžce, bylo znát, že je nervózní.
Vešel do kuchyně.
Posaďte se!
vyzvala ho Marie.
Muž se posadil, rozhlížel se, nevěděl kam s holí.
Dám ji sem, ať ji máte po ruce.
Marie ji postavila vedle stolu.
Omlouvám se, moc vás nemám čím pohostit!
Mami, všechno jsme s Nikitou koupili, a syn začal skládat na stůl nákup.
Ale proč jste se tak rozšoupli?
vydechla Marie, v duchu poznala, že polovina nákupu jsou nepotřebné sladkosti.
Objevila balíček drahého čaje.
Hned ho zaliju.
Rozběhla se pro čaj.
Připadalo jí, že nemoc ustupuje, nebo snad nechtěla, aby muž viděl její slabost.
A jako by četl její myšlenky, muž se zeptal:
Marie, není vám těžko, vypadáte bledě?
To je v pořádku…
hned si vezmu lék.
Děkuji vám!
***
Pili voňavý čaj s cukrovím, pozorovali živého chlapce, který stále něco vyprávěl.
Občas se na sebe podívali.
Všichni tři cítili pohodu společného posezení.
Ale všechno hezké jednou končí.
Děkuji vám!
Nikita vstal a vzal svou hůl.
Musím už jít.
Potřebujete se léčit.
Děkuji vám!
Marie také vstala.
Ani nevím, jak vám poděkovat.
Odešel do předsíně, matka se synem za ním.
Strýčku Nikito, přijdete zase?
Samozřejmě!
Až se maminka uzdraví, půjdeme všichni spolu koupit aktovku.
***
Muž odešel.
Marie uklidila stůl a umyla nádobí.
Synku, běž koukat na televizi, já si lehnu.
Ulehla a usnula tvrdým spánkem.
***
Uběhly dva týdny.
Nemoc dávno ustoupila, asi drahé léky zabraly.
Poslední dny Marie dokonce pracovala, na konci měsíce je vždy shon a potřebovala ji v práci.
Měla radost, dostane za to zaplaceno.
Už začal srpen, potřeba chystat syna do školy.
V sobotu vstali jako obvykle, nasnídali se.
Matěji, připrav se!
Půjdeme do obchodu.
Podíváme se, co budeš potřebovat do školy.
Dostala jsi výplatu?
Zatím ne, ale příští sobotu dostanu.
Půjčila jsem si tisíc korun, koupíme cestou nějaké potraviny.
Chystali se, když zazvonil domovní zvonek.
Kdo je?
ptala se Marie.
Marie, tady Nikita…
Chtěl říct víc, ale žena už stiskla tlačítko na otevření dveří.
Mami, kdo to je?
vyšel syn z pokoje.
Strýček Nikita!
žena neskrývala radost.
Hurá!
Vešel, opíral se o hůl, ale jak se změnil.
Drahé kalhoty a košile ladily s moderním účesem.
Strýčku Nikito, čekal jsem vás!
chlapec k němu přiskočil.
Jak jsem slíbil, zvedl zářící oči.
Dobrý den, Marie!
Dobrý den, Nikito!
Nevědomé tykání oba překvapilo i potěšilo.
Už jste připraveni?
Jdeme!
Kam?
Marie byla rozpačitá.
Matěj brzy nastoupí do školy.
Nikito, ale já…
Slib jsem dal Matějovi, musím ho splnit.
***
Marie vždy vybírala jen ty nejlevnější věci, ať byla v kterémkoli z obchodů.
Neměla navíc peníze, neměla rodinu, neměla manžela.
Pokud nepočítá toho chlapce z gymnázia, který zmizel.
A teď, vedle ní, muž, který s nadšením pozoruje jejího syna.
Kupuje mu všechno do školy, nehledí na ceny, jen se ptá na její názor.
Naloženi nákupem se vrátili domů taxíkem.
Marie pospíchala do kuchyně.
Marie, zastavil ji muž.
Pojďme na procházku všichni spolu!
Dáme si někde oběd.
Mami, pojď!
zavolal syn.
***
Tu noc Marie nemohla usnout.
Znovu a znovu si vybavovala dnešní den.
Viděla jeho oči plné lásky.
Studený rozum a horké srdce spolu rozmlouvaly:
Není hezký a je chromý, tvrdil rozum.
Je normální, laskavý a dívá se na mě s láskou, oponovalo srdce.
Je o patnáct let starší.
No a?
Je k mému synovi…
jako táta.
Můžeš najít vrstevníka, hezkého a štíhlého.
Nechci hezkého a štíhlého, takového už jsem měla.
Potřebuju laskavého a spolehlivého.
Vždy jsi snila o jiném muži, namítal rozum.
Teď už o takovém!
Tak rychle měníš své preference?
Prostě jsem ho potkala…
Miluji ho!
***
Jejich svatba se konala v tom kostele, kde se Nikita a Matěj před třemi měsíci poprvé potkali.
Nikita s Marií stáli přede oltářem, Nikitovu hůl už nikde nebylo, a Matěj s pohledem upřeným na obraz svatého, s nímž před třemi měsíci mluvil, ze srdce pronesl:
Děkuji ti, dědečku Bože!