Chlapec se probudil kvůli nářku své matky

Probudil jsem se ráno, když jsem zaslechl bolestný povzdech mojí maminky.
Vstal jsem z postele a šel k její loži.
Mami, bolí tě to? zeptal jsem se tiše.
Toníčku, prosím, přines mi vodu, zašeptala unaveně.
Hned, rozeběhl jsem se do kuchyně a po chvilce jsem jí podal plný hrnek.
Tady, mami, pij!
Zaznělo zaklepání na dveře.
Toníčku, otevři!
Bude to asi babička Nína.
Vešla sousedka, v ruce nesla velký hrnek.
Jak ti je, Mášo? dotkla se čela.
Máš teplotu.
Přinesla jsem teplé mléko s máslem.
Už jsem si vzala léky.
Měla bys do nemocnice.
Potřebuješ pořádné léčení.
A jídlo.
Máš ledničku prázdnou.
Teto Níno, už jsem všechny peníze dala za léky, v očích nemocné se objevily slzy.
Nic nepomáhá.
Měla bys jít do nemocnice.
A kdo zůstane s Toníčkem?
A kdo zůstane s Toníčkem, když odejdeš?
Ještě ti není ani třicet, a nemáš ani manžela, ani peníze, pohladila ji po hlavě.
No, neplač!
Teto Níno, co mám dělat?
Zavolám lékaře, vytáhla telefon.
Po chvíli domluvila a řekla: Prý přijdou během dne.
Až dorazí, zavolej mě.
Sousedka se vydala ke dveřím, já jsem šel za ní.
Babičko Níno, máma neumře, že?
Nevím, Toníčku.
Musíš požádat Boha, a tvoje maminka v něj nevěří.
Bůh pomůže? díval jsem se s nadějí.
Musíš jít do kostela, zapálit svíčku a poprosit.
Pak ti určitě pomůže.
Tak já jdu.
***
Vrátil jsem se zamyšlený k mamince.
Toníčku, asi máš hlad, víš?
Máme tu ale málo.
Přines dva skleničky.
Když jsem je donesl, mamka nalila mléko.
Pij!
Vypil jsem, ale hlad byl ještě větší.
Máša to hned poznala.
S námahou vstala a vzala svou peněženku ze stolu.
Tady máš padesát korun.
Kup si dva koláčky a sněz je cestou, já zatím něco připravím.
Jdi!
Doprovodila mě ke dveřím, opřela se o zeď a zamířila do kuchyně.
V ledničce trochu rybí konzervy, margarin, na okně dvě brambory a cibule.
Musím uvařit polévku
Zamotala se jí hlava, sedla se slabostí na stoličku.
Co se to se mnou děje?
Vůbec nemám sílu.
Polovina dovolené pryč, peníze došly.
Jestli nenastoupím do práce, jak Toníčka pošlu do školy?
Přes měsíc jde poprvé do první třídy.
Nemám žádné příbuzné, nikdo nepomůže.
A hlavně ta nemoc.
Měla jsem rovnou jít k doktorovi.
Teď, když mě pošlou do nemocnice, Toníček tu zůstane sám?
Těžce se zvedla a začala loupat brambory.
***
Měl jsem hrozný hlad, ale myšlenky se točily jen kolem mamky.
Včera celou dobu nevstala z postele.
Co když opravdu umře?
Teta Nína říkala, že mám požádat Boha Otočil jsem se a zamířil ke kostelu.
***
Už půl roku doma po návratu z mise.
Stále jsem měl štěstí, že jsem přežil.
Pohybuji se, i když s holí.
Jizvy už nevnímám, ani ty na obličeji.
Na manželství už nemyslím s takovým vzhledem mě nikdo nechce, přemítal jsem jako Jiří, mířil ke kostelu.
Dnes je to rok, co zemřeli moji přátelé Petr a Stanislav a já jsem zůstal živý.
Dvacet let v armádě a teď zpět v civilu.
Penze slušná, vystačí na pohodlný život, peníze z kontraktu v bance ještě na pár let.
K čemu to, když jsem sám?
U kostela stáli žebráci.
Vytáhl jsem několik dvěstěkorunových bankovek, rozdal jim a požádal:
Pomodlete se za Petra a Stanislava.
Vešel jsem do kostela, koupil svíčky, zapálil a začal modlitbu, kterou mě naučil farář:
Pomiluj, Pane Bože náš
Křižoval jsem se a přede mnou se v myšlenkách objevili přátelé, jako živí.
Když jsem domodlil, chvíli jsem jen stál a vzpomínal na těžké roky.
Ten kluk, malý a hubený, stál vedle zapalované, levné svíčky, rozhlížel se nejistě.
Přistoupila starší paní.
Pomůžu ti! zapálila svíčku, postavila ji.
Tak se pokřiž, ukážu ti, jak na to.
A řekni Pánu, proč jsi přišel.
Toník dlouho hleděl na obraz, pak tiše řekl:
Pomoz, Bože!
Maminka je nemocná.
Mám jen ji, nikoho jiného.
Uzdrav jí.
Nemá peníze na léky.
Za měsíc jdu do školy, ani nemám aktovku…
Jiří, zamrzlý, na toho kluka jen hleděl.
Jeho vlastní starosti byly najednou tak malé, až se chtělo zakřičet:
Lidi, vážně nemůže nikdo tomu klukovi pomoci?
Kupit léky, aktovku?
Toník čekal na zázrak.
Hele, pojď se mnou, řekl jsem rozhodně.
Kam? Toník se bál velkého pána s holí.
Zjistíme, jaké mamka potřebuje léky, a půjdeme do lékárny.
Myslíte to vážně?
Bůh mi předal tvoji prosbu.
Doopravdy? jeho oči zazářily.
Jdeme!
Jak se jmenuješ?
Toník.
Mě říkej strýc Jiří.
***
V bytě zněly hlasy mamky a sousedky:
Teto Níno, doktorka napsala tolik léků.
Ale ty jsou drahé, kde vezmu tolik peněz?
Mám už jen pět set korun.
Toník otevřel rozhodně dveře.
Najednou bylo ticho.
Sousedka vykoukla a uviděla neznámého muže.
Mášo, koukej!
Máša se také zjevila, v očích strach.
Mámo, jaké léky potřebuješ?
Strýc Jiří mi pomůže, vyrazíme do lékárny.
A kdo jste? zeptala se Máša.
Všechno bude v pořádku, usmál se Jiří.
Ukážete nám recepty.
Ale mám jen těch pět set.
Najdeme peníze, Jiří položil ruku na Toníkovo rameno.
Mámo, dej nám recepty!
Máša je podala cítila, že z toho muže s jizvami sálá dobro.
Mášo, co děláš? procitla sousedka po jejich odchodu.
Vždyť ho vůbec neznáš.
Teto Níno, myslím, že je to dobrý člověk.
No, dobře, Mášo, já jdu.
***
Máša čekala a zapomněla na nemoc.
Najednou dveře vletěl syn, oči se mu smály.
Mámo, koupili jsme ti léky i sladkosti ke kávě!
Ve dveřích se objevil Jiří, taky šťastně usmíval, jeho tvář už nebyla tak děsivá.
Děkuji vám! Máša se lehce poklonila.
Vstupte, vstupte!
Jiří si těžkopádně sundal boty, bylo poznat, že je nervózní.
Přišel do kuchyně.
Sedněte si! vyzvala ho Máša.
Jiří seděl, rozhlížel se, hledal kam s holí.
Dám ji sem, postavila ji tak, aby dosáhl.
Promiňte, nic moc na pohostění nemám.
Mámo, s Jiřím jsme nakoupili, Toník skládal nákup na stůl.
Ojojoj, proč jste tolik koupili? divila se Máša, všimla si, že většina tvořily sladkosti.
Uviděla drahou směs čaje.
Udělám čaj!
Rychle začala zalévat čaj.
Připadalo jí, že nemoc ustupuje nebo jen nechtěla před Jiřím vypadat tak slabě.
Jako by četl její myšlenky, Jiří se zeptal:
Mášo, není vám zle?
Jste bledá.
To je v pohodě, nic se neděje Za chvíli si dám léky.
Děkuji vám!
***
Pili jsme voňavý čaj se sladkostmi, koukali na Toníka, jak vesele vyprávěl.
Občas se naše pohledy setkaly.
Cítili jsme, že nám všem je příjemně u jednoho stolu.
Ale vše jednou skončí.
Děkuji vám! Jiří vstal, vzal svou hůl.
Měl byste se léčit.
Děkuji vám opravdu, Máša překvapivě vstala také.
Nevím, jak oplatit.
Jiří odešel do chodby, Máša i Toník za ním.
Strýc Jiří, přijdete zase?
Samozřejmě!
Až se maminka vyléčí, půjdeme ti vybrat aktovku.
***
Jiří odešel.
Máša uklidila stůl, umyla nádobí.
Toníku, dívej se na televizi, já si na chvíli lehnu.
Lehla si a spala tvrdě.
***
Dvě týdny prošly.
Nemoc dávno ustoupila, drahé léky asi zabraly.
Poslední dny už Máša pracovala v závěru měsíce jsou vždy výkony, a povolali ji i přes dovolenou.
Byla ráda, zaplatí jí za ty dny.
Už začal srpen, musí syna připravit do školy.
V sobotu vstali brzy, nasnídali se.
Toníku, obleč se, půjdeme do obchodu.
Podíváme se, co potřebuješ do školy.
Dostala jsi peníze?
Zatím ne, ale příští sobotu budou.
Půjčila jsem si tisíc korun, cestou koupíme něco na jídlo.
Chystali se, když zazvonil zvonek.
Kdo? ptala se Máša.
Mášo, to je Jiří
Chtěl ještě něco říct, ale Máša už pustila dveře.
Mámo, kdo je tam? z pokoje vyšel Toník.
Strýc Jiří! Nemohla skrýt radost.
Jéé!
Jiří vešel, pořád opřený o hůl, ale výrazně změněný drahé kalhoty, košile, moderní účes.
Strýc Jiří, čekal jsem tě! rozběhl se mu naproti Toník.
Slíbil jsem přece, zvedl oči.
Dobrý den, Mášo!
Dobrý den, Jiří!
Nevědomky přešli na tykání, což oba potěšilo.
Jste nachystaní?
Pojďme!
Kam? Máša ještě nevěděla.
Toník jde za chvíli do školy.
Jiří, ale já
Slíbil jsem Toníkovi, sliby je třeba dodržet.
***
Máša vždy vybírala nejlevnější věci, ať už vstoupila do jakéhokoli obchodu.
Neměla žádné příbuzné, neměla muže.
Pokud nepočítám kluka z učiliště, co kdysi zmizel.
Teď však vedle ní muž, který s nadšením sledoval Toníka, kupoval mu vše do školy, nehlídl na cenu, jen se ptal na její názor.
Naložení nákupem se domů vrátili taxíkem.
Máša běžela do kuchyně.
Mášo, zastavil ji Jiří.
Pojďme se projít, všichni.
Dáme si oběd.
Mámo, pojď! volal Toník.
***
Tu noc Máša nemohla usnout.
Myšlenky se jí honily hlavou, viděla jeho oči plné lásky, rozum a srdce spolu vedly dialog:
Je nehezký, chromý, říkal rozum.
Normální je, dobrý, kouká na mě s láskou, odpovědělo srdce.
Je o patnáct let starší.
No a?
Je s Toníkem skoro jako táta.
Můžeš najít mladšího, hezčího.
Nemusím, už jsem měla takového.
Chci dobrého a spolehlivého.
Snila jsi o jiném muži.
Teď o takovém!
Měníš tak rychle preference?
Našla jsem toho pravého Miluji ho!
***
Svatba byla v tom stejném kostele, kde se Jiří a Toník potkali tři měsíce zpátky.
Jiří a Máša stáli před oltářem, hůl už Jiří nepotřeboval, Toník se díval na obraz světce a z celého srdce zašeptal:
Děkuji ti, Bože.
***
Dnes už chápu, že opravdové štěstí není v penězích, ale v lidech, kteří jsou blízko.
Stačí se otevřít, nebát se přijmout pomoc a nevzdávat se naděje.

Rate article
Add a comment