Deník Marie Šmídové:
Probudila jsem se dneska nad ránem, v krku mi hořelo a v hlavě třeštilo, že jsem jenom zasténala. Najednou mě vzbudil hlas:
Maminko, bolí tě to?
Sára, moje malá holčička, přišla až k posteli.
Sáro, mohla bys mi donést trochu vody?
Hned! a už běží do kuchyně.
Za chvíli se vrací s plným hrníčkem:
Tady máš, mami, napij se!
Vzápětí se zabouchaly dveře.
Sáro, běž otevřít! To bude asi paní Nína.
Do bytu vstoupila sousedka Nína s velkým hrnkem v ruce.
Jak ti je, Maruško? dotkla se mi čela. Ty máš ale hroznou horečku. Přinesla jsem ti horké mléko s máslem.
Vzala jsem si prášek.
Ale měla bys do nemocnice, léčba je důležitá. A taky pořádně jíst, v lednici máš prázdno.
Paní Nino, už jsem utratila všechny koruny za léky, do očí se mi draly slzy. Nic nepomáhá.
Měla bys do nemocnice.
A kdo by se postaral o Sáru?
Maruško, když zemřeš, kdo ji bude vychovávat? Ještě nemáš ani třicet let. Žádný muž, žádné peníze, pohladila mě po hlavě. No, neboj, neplač!
Paní Nino, co mám dělat?
Zavolám doktora, vytáhla telefon a přešla do předsíně.
Zavolala, vše zjistila.
Přijdou během dne. Já půjdu k sobě. Až přijedou, Sáro mě zavolej.
Sára mě doprovodila ke dveřím, pak se ještě otočila na paní Nínu:
Paní Nino, maminka neumře, že ne?
Nevím. Musíš poprosit Boha, aby pomohl, a tvá máma na něj stejně moc nevěří.
A dědeček Bůh nám pomůže? v očích mé dcery zasvítila naděje.
Měla bys zapálit svíčku v kostele a poprosit a pak pomůže. Teď už musím jít.
***
Sára se vrátila ke mně, zamyšlená.
Sáro, asi máš hlad, ale nic tu nemáme. Podej dva hrnky.
Nalila jsem do nich zbytek mléka:
Napij se!
Vypila, ale v očích jsem jí poznala, že hlad má ještě větší. Se silami na dně, šla jsem ke stolu, vytáhla peněženku.
Tady máš padesát korun. Skoč koupit dva rohlíky a sněz je po cestě, já ti zatím připravím něco malého. Běž!
Dívala jsem se za ní ke dveřím a s vypětím sil se šourala do kuchyně. V lednici jen levná rybí konzerva, trochu margarínu, na parapetu dvě brambory a cibule.
Musím uvařit trochu polévky
Zamotala se mi hlava a musela jsem si sednout na stoličku.
Co se se mnou děje? Nemám vůbec sílu. Polovina dovolené za mnou, peníze došly. Jestli nepůjdu do práce, jak Sáru vybavím do školy? Za měsíc má jít do první třídy. Rodinu nemám, nikdo mi nepomůže. A hlavně ta nemoc. Kdybych šla hned k doktorovi Ale teď, když mě vezmou do nemocnice, kdo zůstane se Sárou?
S vypětím sil jsem začala loupat brambory.
***
Hlad byla silný, ale Sáru trápily jiné myšlenky:
Maminka včera celý den ležela. Co když opravdu umře? Paní Nína říkala: máš poprosit dědu Boha o pomoc, a najednou zabočila ke kostelu.
***
Už je to půl roku, co se Karel Procházka vrátil z mise na východě. Náhoda že přežil. Už alespoň chodí, i když s holí. Na rány už si zvykl, a jizvy na obličeji? Komu by dnes ještě vadily, stejně žádná už o něj nestojí takto přemýšlel, když zamířil ke kostelu. Dnes je to rok, co padli kamarádi Roman a Stanislav, a on sám přežil.
Před kostelem postávali žebráci. Karel vytáhl pár stokorun, rozdal je a požádal:
Pomodlete se za mé kamarády Romana a Stanislava!
Vešel dovnitř, koupil svíčky a zapálil je. Modlitbu ho kdysi naučil farář:
Pomni, Hospodine, naše…
Křižoval se, šeptal slova, a v duchu viděl své kamarády jako živé.
Když zakončil modlitbu, jen tak postával, myšlenkami zalitý celým svým nelehkým životem.
Vedle něj se zastavila malá, hubená holčička se svíčkou v ruce. Rozhlížela se, nevěděla, co dál. Přistoupila k ní stará paní.
Pojď, já ti pomůžu!
Zapálila Sáře svíčku, postavily ji spolu.
Tak, teď se přežehnej! ukázala jí, jak na to. A řekni Pánu Bohu, proč jsi přišla.
Sára dlouho hleděla na obraz, pak tiše pronesla:
Dědo Bože, prosím tě, maminka je moc nemocná. Nemáme peníze na léky. Já jdu zanedlouho do školy, ani batoh nemám
Karel strnul, poslouchal dívenku. Jeho vlastní starosti, ještě před chvilkou tak veliké, mu náhle připadaly směšné a nicotné. Měl chuť křičet do světa:
Lidi, opravdu není nikdo, kdo by tomu děvčeti pomohl, nebo její mámě koupil léky, a jí školní tašku?
Malá upínala oči na obraz a čekala na zázrak.
Pojď se mnou, rozhodl se Karel.
Kam? plaše se na něj podívala.
Zjistíme, jaké léky tvá maminka potřebuje, a půjdeme je koupit do lékárny.
Opravdu?
Děda Bůh mi předal tvoji prosbu.
Doopravdy? zářila nadšením.
Tak pojď! usmál se Karel. Jak se jmenuješ?
Sára.
Mě můžeš říkat strejda Karel.
***
Z bytu se nesly hlasy maminky a paní Niny:
Paní Nino, tolik mi toho předepsala a léky jsou drahé. Mám posledních pět set korun.
Dveře se rozletěly, Sára vpadla dovnitř. Obě ženy zmlkly, sousedka vykoukla a uviděla neznámého muže:
Maruško, podívej se!
Maruška vyhlédla a taky zarazila.
Mami, jaké léky potřebuješ? Strejda Karel a já půjdeme do lékárny a koupíme ti je.
A kdo jste? s údivem se Maruška ptá.
Všechno bude dobré, Karel se usmívá. Vytáhněte recepty!
Ale mám jen pět set korun
Se Sárou seženeme peníze, položil jí ruku na rameno.
Mami, tak dej recepty!
A Maruška je podala. Nevím proč, ale ten člověk, i když měl děsivé jizvy ve tváři, měl dobré srdce.
Maruško, co to děláš, vzpamatovala se paní Nina, když muž s dcerou odešli. Vždyť ho neznáš!
Mám pocit, že je dobrý
No, to se pozná Tak já půjdu.
***
Seděla jsem a čekala na Sáru, co šla s tím mužem. Zapomněla jsem najednou na všechny své těžkosti.
Najednou se dveře otevřely. První vletěla dcera, oči jí zářily:
Mami! Koupili jsme ti léky a samé dobrůtky k čaji.
Ve dveřích stál Karel, také se šťastně usmíval a hned vypadal docela jinak.
Děkuju vám! uklonila jsem se mírně. Pojďte, pojďte dál!
Karel si rozpačitě sundával boty, cítila jsem, že je nervózní. Šel s námi do kuchyně.
Posadíte se? nabídla jsem mu židli.
Rozhlížel se, kam položit svou hůl.
Já ji dám sem, abyste na ni dosáhl, posunula jsem ji k rohu. Omlouvám se, moc nemám čím vás pohostit.
Mami, se strejdou Karlem jsme koupili spoustu věcí! a Sára začala pokládat tašky na stůl.
Ach, proč jste se zlobila, koukala jsem na hromadu sladkostí a na drahý čaj. Hned uvařím čaj!
Vesele jsem se pustila do vaření. Zdálo se mi, že mi je najednou lépe aspoň jsem nechtěla vypadat slabě. Jako by mi četl myšlenky, Karel se zeptal:
Maruško, zvládnete to? Jste bledá, potřebujete si odpočinout.
To bude dobré, hned si vezmu prášek. Děkuju vám!
***
Pili jsme voňavý čaj, poslouchali Sáru, jak nadšeně vyprávěla. Někdy se naše pohledy potkaly a všem bylo dobře. Ale všechno jednou končí.
Děkuju vám, Karel vstal a vzal si hůl. Musíte se uzdravit.
Já děkuju vám, ani nevím, jak se vám odvděčím.
Šel do předsíně, já s dcerou za ním.
Strejdo Karle, přijdeš ještě? vyhrkla Sára.
Jasně! Až bude maminka zdravá, koupíme ti tašku do školy, jak jsem slíbil.
***
Karel odešel. Umývala jsem nádobí, syn koukal na pohádky. Potom jsem si lehla a spala tvrdě až do rána.
***
Uběhly dva týdny. Díky lékům mi už bylo lépe, už jsem i mohla do práce pozvali mě z dovolené kvůli uzávěrce. Byla jsem ráda, ty peníze se teď budou hodit, je už srpen a za výplatu musím Sáru vybavit do školy.
V sobotu jsme vstali jako obvykle, nasnídali se.
Sáro, pojď, půjdeme do obchodu a podíváme se, co budeš potřebovat do školy.
Už ti dají peníze?
Ještě ne, vyplatí to až příští týden. Mezitím jsem si půjčila tisíc korun, cestou koupíme něco k jídlu.
Balily jsme se, když zazvonil zvonek.
Kdo tam je? ptám se.
Maruško, tady Karel
Chtěl říci ještě něco víc, ale už jsem zmáčkla bzučák.
Mami, kdo to je? vyběhla Sára.
Strejda Karel! nemohla jsem skrýt radost.
Hurá!
Vešel dovnitř, stále s holí ale jak se změnil! Drahé kalhoty, košile, moderní sestřih.
Strejdo Karle, čekala jsem vás! běží k němu dcera.
Já jsem ti to přece slíbil, rozzářily se mu oči. Zdravím tě, Maruško!
Zdravím tě, Karle!
Nevím proč, ale ten přechod na ty potěšil oba.
Tak co, vyrážíme?
Kam? byla jsem trochu zmatená.
Sáře už brzy začne škola.
Ale Karle, já
Sliby se mají plnit.
***
Já vždy kupovala to nejlevnější, ať jsme vešly do kteréhokoliv obchodu. Neměla jsem navíc, přátele ani manžela. Ten student z učiliště, co najednou zmizel, byl už dávno pryč.
A teď vedle mě muž, který se díval na Sáru skoro jako na vlastní dceru; kupoval jí vše do školy, aniž by počítal koruny. Ptával se mě jen na názor.
Naložené taškami jsme se vrátily taxíkem domů.
A když jsem chtěla začít vařit, Karel mě zarazil:
Maruško, pojďme ještě ven, ať si spolu užijeme pěkný den. Někam zajdeme na oběd.
Mami, pojď! skočila mi dcera kolem krku.
***
Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. V hlavě mi vířily události dne. Vybavovaly se mi jeho oči, plné něhy. V srdci probíhal zvláštní rozhovor:
Není hezký a je kulhavý, říkal rozum.
Ale je hodný, dívá se na mě s láskou, odpovídalo srdce.
O patnáct let starší
No a co? Vždyť Sáře je skoro jako táta.
Ještě si najdeš mladšího a pohledného.
Takového už jsem měla teď chci někoho dobrého a spolehlivého.
Ale vždyť jsi snila o jiném muži
Teď sním o tomto!
To se ti tak rychle mění vkus?
To ne, prostě jsem ho potkala a miluju ho!
***
Naše svatba byla v tom samém kostele, kde se Karel se Sárou před třemi měsíci setkali.
Karel stál u oltáře bez hole po boku Marušky, a Sára upřeně hleděla na obraz svatého, se kterým tehdy poprvé rozmlouvala. Pak tiše, ale pevně řekla:
Dědo Bože, děkuju Ti!