Chlapče, odkdy bydlíš v mém domě? Co tu vlastně jíš?

Dobré zprávy

Hele, víš, je mi šedesát a jsem už nějakou dobu v důchodu. Žiju sama posledních deset let bez manžela, bez dětí, bez přátel. Mí kluci si založili vlastní rodiny, podnikají v jiných městech, muž mi zemřel a jediný, co mi zůstalo, je ta moje chalupa moje radost i zábava. Jakmile se trochu oteplí, sbalím se a jedu tam, uklídím dům i zahradu a hned začnu sázet. Tam se cítím dobře, je mi tam jednoduše nejlíp.

Jenže když přijde zima, absolutně to tam nezvládám je spousta sněhu a já už nemám sílu ho odhazovat. Už nemám nikoho, kdo by mi pomohl, tak se stěhuju do města. Na podzim ještě zvládám, to mi nevadí. Ale letos, v září, jsem trochu nastydla, musela jsem být týden ve městě, ale jakmile se mi trochu ulevilo, hned jsem mazala zpátky do té své milované vesničky.

Dojedu k chalupě a koukám, že brána je dokořán. Hned mi zatrnulo, napadlo mě, že se mi někdo dobýval na zahradu. Ale nic všechno na svém místě, jen ta klika od dveří byla jaksi ulomená. Popravdě, trochu jsem se bála, jestli tam někdo nevykradl a proč by zrovna důchodkyni někdo navštěvoval! Vešla jsem opatrně dovnitř. Všechno bylo v pořádku, kromě přikrývky přehozené přes postel tu jsem nepoužívala. Na stole byla hrnek… ale já jsem čistotná, nádobí po sobě vždy umyju! Hned jsem věděla, že něco je jinak.

První šok pominul, nastoupil vztek. Kdo si vzal právo bydlet v mém domě a ještě mi pít z mého hrnku? Juknu z okna a vidím venku kluka sedí před domem, rozdělal si oheň, asi se zahřívá, dává ruce přímo nad plamen. No to si piš, nečekaný host…

Vyšla jsem ven, zakašlala, abych ho trochu vyděsila. Ten “výtečník” poskočil, byl vyděšený, ale neutekl, naopak přišel ke mně:

Omlouvám se, jsem tu jen chvilku…

Byl klidný, pokorný, docela drobný, hned mi bylo jasné, že potřebuje pomoct:

Jak dlouho tady jsi? Co sis dal k jídlu?

Jsou to jen dva dny, moc jsem toho neměl… Měl jsem kousek chleba…

A pyšně mi ukázal rybářský prut, kde na háčku visel krajíček bílého chleba.

Jak ses sem vůbec dostal?

Máma a její nový muž mě vyhnali z domu. Nechci s nimi žít, tak jsem odešel…

Vsadím se, že tě už hledají po celé vesnici…

Nehledají. Je to jako vždycky. A není to poprvé, co jsem zdrhnul. Klidně se neukážu týden, nikomu to nevadí, dokonce si ani nevšimnou, když se vrátím jen kvůli hladu. Stejně mě nevítají…

Ukázalo se, že kluk není vůbec z naší vesnice. Takový běžný, smutný příběh máma bez práce, otčímů už bylo několik.

Po tomhle vyprávění mi bylo normálně na nic a přemýšlela jsem, jak mu pomoct. Samozřejmě jsem ho nechala přespat, nakrmila jsem ho a když jsem večer šla spát, pořád mi to vrtalo hlavou. Pak mi ráno vytanula na mysli stará známá, myslím, že dělá něco na úřadě, tak ji zkusím vzít, třeba poradí, když už nic jiného.

Kámoška mi řekla, že pomůže, že se na to podívá osobně. Jasně, musela jsem běhat po úřadech, sehnat papíry, ale za několik týdnů jsem se stala klukovou opatrovnicí. On tomu sám nemohl uvěřit, že se na něj usmálo takové štěstí. Jeho máma se o to ani nestarala.

Tak teď spolu bydlíme jako babička s vnukem, v zimě v bytě, zbytek roku na chalupě. Za chvíli půjde do školy a já věřím, že bude výborný žák už teď krásně píše, čte, počítá a kreslí! No a jak kreslí! Skoro jako opravdový malíř…

Rate article
Add a comment