Je mi šedesát let a jsem už v důchodu. Žiji sama už deset let, bez manžela, bez dětí, bez přátel. Mé děti mají své vlastní podnikání, své rodiny ve vzdálených městech, manžel mi zemřel a vše, co mi zbylo, je chalupa moje radost a zábava. Jakmile se trochu oteplí, jedu tam, uklízím dům i zahradu a začnu sázet. Tam se cítím nejlépe, svobodná a klidná.
Ale v zimě tam prostě být nemohu, je to těžké, když napadne sníh už ho nezvládnu odhazovat. Nemám nikoho, kdo by mi pomohl, proto musím přes zimu do města. Na podzim je všechno v pořádku. Letos, v září, jsem trochu nachladla, zůstala jsem týden ve městě, a jakmile se mi udělalo lépe, spěchala jsem zpátky do své milované vesničky.
Dorazila jsem ke svému domu a viděla, že branka je dokořán. Pomyslela jsem si, jestli někdo nevešel do zahrady. Ale ne, vše bylo na svém místě, až na rozbitý zámek u dveří… Trochu mě polil strach zda mě náhodou někdo nevykradl, proč by někdo šel do domu důchodkyně! Vešla jsem tiše dovnitř. Ale uvnitř bylo vše na svém místě, až na deku na posteli, kterou jsem vůbec nepoužívala, a na stole stála hrnek… Vždyť já přece nádobí po sobě myji! Něco tu nehrálo.
První strach odezněl a začala jsem se zlobit. Kdo si dovolil tu bydlet, pít z mého hrnku… Podívala jsem se z okna a uviděla podivného kluka, jak sedí před domem, rozdělává oheň a ohřívá si ruce přímo nad plamenem. Ach jo, nečekaný host…
Vyšla jsem před dům, odkašlala a čekala na reakci. Holomek se probral, vypadal vyděšeně, ale neutekl naopak, zamířil přímo ke mně:
Omlouvám se, jsem tu jen chvíli…
Krotký, tichý, malý ihned mi ho bylo líto:
Jak dlouho jsi tady? Co jsi jedl?
Teprve dva dny… Moc jídla jsem neměl… Zbyla mi trocha chleba…
Chlapec hrdě vytáhl rybářský prut, na něm kousek bílého chleba.
Jak ses sem dostal?
Maminka se svým přítelem mě vyhodili z domu. Nechci s nimi bydlet, tak jsem odešel…
Vsadím se, že tě hledá vesnice.
Nehledají, je to pořád stejné. A není to poprvé, co jsem odešel. Nebyl jsem doma týdny, nikoho to nezajímalo, ani si toho nevšimli. Vrátil jsem se jen proto, že jsem měl velký hlad, a ani tehdy neměli radost, že mě vidí…
Ukázalo se, že kluk není vůbec z naší vesnice. Příběh jako mnoho jiných, smutný, ale běžný. Maminka byla bez práce, otcové se střídali jeden za druhým.
Po takovém vyprávění mě srdce zabolelo a já přemýšlela, jak mu pomoct. Samozřejmě, dala jsem mu možnost zůstat u mě, nakrmila ho a celou noc jsem nad tím přemýšlela. Ráno jsem si vzpomněla na starou kamarádku, která pracuje na obecním úřadě, a rozhodla jsem se jí zavolat pokud mi nepomůže sama, poradí, kam se obrátit.
Kamarádka mě ujistila, že mi pomůže, slíbila, že vezme věc do svých rukou. Musela jsem samozřejmě běhat po úřadech, shánět různé dokumenty, ale za pár týdnů jsem se stala jeho oficiální pěstounkou. Tomu klukovi se nechtělo věřit, jaké má štěstí, a jeho maminka se už o syna vůbec nestarala.
Teď žijeme jako babička s vnukem v zimě v bytě, jinak na chalupě. Brzy půjde do školy a jsem si jistá, že se mu bude dařit, protože už teď píše, čte, dobře počítá a dokonce krásně kreslí! A jak kreslí! Opravdový umělec…
Všechna má radost je teď právě v něm. Všechno zlé snad už máme za sebou.