Bylo to už dávno, když se mladá Alena provdala za Jaroslava. Tehdy netušila, že se brzy stane služkou ve vlastním domě. Jeho matka, paní Vlasta, od prvního dne převzala vládu nad jejich společným životem.
Alena stála u okna a dívala se na šedivou oblohu. Před třemi měsíci byla šťastnou nevěstou, teď se cítila jako otrok.
Ráno začalo jako obvykle prudkým klepáním na dveře ložnice.
“Kdy už konečně vylezeš z postele?” ozval se panovačný hlas tchýně. “Jaroslave, synku, do práce!”
Alena si povzdechla. Paní Vlasta, jako vždy, ji ignorovala a mluvila jen se svým synem. Jaroslav se líně protáhl a začal se chystat.
“Co jsi mu připravila k obědu?” matka už dirigovala v kuchyni. “Zase ty tvé saláty? Muž potřebuje pořádný guláš!”
“Ten včerejší byl dobrý,” pomyslela si Alena, ale neřekla nic. Za tři měsíce manželství se naučila polykat urážky jako hořké pilulky.
“Mami, nezačínej,” zabručel Jaroslav a spěšně si uvazoval kravatu.
“Jak to, nezačínej?” odsekla paní Vlasta. “Starám se o tvé zdraví! A ona…” pohrdavě se zašklebila, “ani pořádně vařit neumí.”
Aleně se v krku sevřel knedlík. Deset let učila na univerzitě, měla doktorát, a teď byla jen tichou stínovou postavou.
“Nestačilo by už?” zašeptala a překvapila se vlastní odvahou.
“Co to žvatláš, snacho?” otočila se na ni paní Vlasta celým tělem. “To jsi něco řekla?”
Jedovaté slovo “snacho” Alenu bolestně zasáhlo. Jaroslav předstíral, že hledá svůj kufřík.
“Říkám, jestli už by nebylo načase přestat dělat, jako bych tu nebyla,” Alenin hlas zesílil. “Tohle je náš dům, můj a Jaroslavův.”
“Tvůj?” tchýně se rozesmála. “Zlato, já jsem ten dům stavěla před třiceti lety! Každá cihla je moje. A ty… ty jsi tu jen dočasně. Přišla jsi, a zase odejdeš.”
Ta slova zabolela víc než facka. Alena se podívala na manžela, čekala podporu, ale Jaroslav už pospíchal do předsíně, rychle si navlékal kabát.
“Musím jít, jdu pozdě!” vykřikl a práskl dveřmi.
V nastalém tichu jasně slyšela tchýnin vítězný smích. Paní Vlasta začala demonstrativně mýt už čisté nádobí, každý pohyb vyjadřoval pohrdání.
“Mimochodem,” pokračovala, “dneska ke mně přijdou přátelé. Ujisti se, že obývák je pořádně uklizený. Minule byl na skříni prach, viděla jsem to.”
Alena mlčky odešla z kuchyně. V ložnici, jediném místě, kam ještě tchýně nedosáhla, vytáhla telefon a vytočila číslo své dlouholeté přítelkyně Lucie.
“Měla jsi pravdu,” zašeptala do telefonu. “Už to dál nejde.”
“Konečně!” zvolala Lucie. “Tři měsíce jsem tě sledovala, jak se měníš v hadr na podlahu. Pamatuješ, co jsem ti říkala o tom bytě?”
“Pamatuji,” Alena ztišila hlas. “Ten jednopokojový ještě volný?”
“Ano, nechala jsem ho pro tebe. Přijď dneska, podíváš se.”
Celý den Alena mechanicky plnila tchýniny příkazy, ale v hlavě už měla hotový plán.
Když večer paní Vlasta naslouchala obdivným řečem svých přítelkyň, Alena potichu proklouzla do předsíně.
“Kam to máš namířeno?” ozvalo se za ní.
“Pro něco k večeři,” klidně odpověděla.
“Nezdržuj se!” to byly poslední slova, která slyšela před zavřením dveří.
Byt byl malý, ale útulný. Světlé stěny, velké okno v kuchyni, ticho.
“Beru ho,” rozhodně řekla Alena a podala makléřce občanku. “Kdy se mohu nastěhovat?”
“Kdykoliv,” usmála se žena. “Stačí složit kauci.”
Když se Alena vrátila domů, z obýváku se ozývaly hlasité rozhovory. Přítelkyně její tchýně o ní mluvily bez servítků.
“Pro Jaroslava není ta pravá,” říkala paní Vlasta. “Neumí vařit, neumí vést domácnost. Jediné, co umí, je mluvit o svých knihách.”
“Ach, Vlasti, já to znám,” přitakala přítelkyně Božena. “Tyhle moderní ženy vzdělané, ale k ničemu. Za nás…”
Alena strnula v předsíni a svírala tašku s nákupem. Každé slovo jako jehla do srdce, ale teď ji naplňoval zvláštní klid. Rozhodnutí bylo hotové.
Ráno vstala dřív než obvykle a připravila snídani dřív, než stačila paní Vlasta vpadnout do kuchyně. Jaroslav už seděl u stolu a zíral do telefonu.
“Musíme si promluvit,” řekla tiše.
“Později, miláčku, spěchám,” jako obvykle mávl rukou.
“Ne, ne později. Teď.”
V jejím hlase bylo něco, co přimělo Jaroslava vzhlédnout. Poprvé po dlouhé době se na svou ženu skutečně podíval a vyděsilo ho, jak se změnila. Kam se poděla ta veselá Alena?
“Už takhle žít nemůžu,” promluvila tiše, ale pevně. “Tohle není rodina, tohle je divadlo, kde hraju roli němé služky.”
“Alenko, co si vymýšlíš?” pokusil se o úsměv. “Máma je jen trochu…”
“Trochu co?” přerušila ho. “Trochu tyranka? Trochu pošlapává moje sebevědomí? Nebo tě trochu nutí vybírat mezi ženou a matkou?”
V tu chvíli do kuchyně vplula paní Vlasta ve svém oblíbeném županu.
“Co tu šeptáte?” zeptala se nedůvěřivě. “Jaroslave, s takovým povídáním přijdeš do práce pozdě!”
Alena se pomalu otočila k tchýni.
“A vy, paní Vlasto, pořád nemůžete přestat všechno řídit, že?”
“Jak se opovažuješ?” tchýně zfialověla. “Jaroslave, slyšíš, jak se ke mně chová?”
Ale Alena už neposlouchala. Vytáhla ze své tašky složku