Minulý měsíc jsem oslavila své 31. narozeniny. S manželem jsme se rozhodli oslavit je doma, protože jsme neměli peníze na restauraci. A já mám ráda domácí oslavy.
Neměla jsem v plánu moc vařit. Chtěla jsem připravit saláty, předkrmy a teplá jídla. Na seznamu hostů nebylo mnoho lidí, takže by nám to stačilo. Situace se mi však brzy vymkla z rukou. Nakonec jsme doma neslavili.
Týden před oslavou mi příbuzní začali dávat “příkazy”. – kdo a co má uvařit.
Nejprve se aktivizovala moje matka, která mi připomněla, že můj nevlastní otec nejí ryby. Tak ať udělá víc vepřového, aby neměl hlad.
Brzy o sobě dala vědět i tchyně. Řekla, že by na stole měly být i první chody, aby žaludek pracoval. Naznačila, že vývar by byl akorát. A tchán bude jíst víc masitých jídel – nemá rád trávu.
– Stůl by měl být plný masa, ne dietních salátů! – řekla.
Švagrová je taky dobrá:
– Budeme s dětmi. Abych všechno nevozila s sebou, musím si předem koupit upravené mléko (a to není levné). A pro starší vařené brambory bez ničeho a koupit ovoce.
Když tohle všechno vyslechnu, rozhodnu se, že s rodinou slavit nechci. Všem jsem zavolala a všichni řekli, že se narodí. Rychle jsem vymyslel výmluvu: “Chtěla bych udělat všechny objednávky, musím si vzít půjčku. Omlouvám se!”
Některé krevety, ale ne mně. Pozvali jsme s manželem naše nejlepší přátele, kteří jsou manželé, a oslavili jsme moje narozeniny v kavárně. Faktem je, že společnost má skvělou – bez výtržností a nervů. Byla jsem šťastná a hlavně! Že ano?
