Chci si žít pro sebe a pořádně se vyspat, pronesl manžel, když odcházel z bytu.
Tři měsíce tak dlouho trvalo tohle bláznění. Tři měsíce neprospaných nocí, kdy malý Matěj křičel tak, že sousedé v paneláku bušili do stěn. Tři měsíce, kdy se Martina toulala domem jako náměsíčná, s rudýma očima a rukama roztřesenýma únavou.
A Ondřej se procházel po bytě zamračený jako podzimní obloha nad Vysočinou.
Představ si, že v práci vypadám jako bezdomovec! vyhrkl jednou, když se zkoušel v zrcadle. Mám kruhy pod očima prakticky až ke kolenům.
Martina jen mlčela. Krmila syna, kolébala ho, krmila znovu. Kolotoč bez konce. Vedle ní chodil Ondřej její muž, který místo útěchy nosil stěžování.
Hele, co kdyby tvoje máma na chvíli přijela? navrhl jednou večer, když se protahoval po sprše. Voňavý, odpočinutý. Napadlo mě, že bych na týden zdrhl za kamarádem na chalupu.
Martina ztuhla s lahvičkou v dlani.
Fakt potřebuju odpočinek, Marti. Začal balit věci do sportovní tašky. Už měsíce jsem se pořádně nevyspal.
A ona snad spí?! Jen co padne do postele, Matěj začne plakat. A to je už počtvrté tuhle noc.
Taky je mi těžko, zašeptala Martina.
Jasně, že je, mávl rukou Ondřej, cpal do tašky oblíbenou košili. Ale mám odpovědnou práci, nemůžu k lidem chodit s takovým ksichtem.
V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Martina najednou viděla sebe, jak stojí v zašlém županu, s rozježenými vlasy a řvoucím dítětem v náručí. A on balí kufr a utíká od nich.
Chci si žít pro sebe a konečně se vyspat, zavrčel Ondřej, aniž by na ni pohlédl.
Dveře hlasitě bouchly.
Martina zůstala stát uprostřed bytu se vzlykajícím synem a pocítila, jak se v ní všechno rozpadá.
Uběhl týden. Pak další.
Ondřej volal třikrát ptal se, jak se mají. Hlas měl odtažitý, jako by mluvil se sousedkou z druhého patra.
Přijedu o víkendu.
Nepřijel.
Zítra už určitě dorazím.
A zase nikde.
Martina houpala řvoucího Matěje, vyměnila pleny, míchala Sunar. Spát mohla tak maximálně půl hodiny mezi krmením.
Jak to zvládáš? ptala se kamarádka.
Skvěle, zalhala.
Proč lže? Cítila hanbu. Hanbu, že ji muž opustil. Že je s děckem sama.
Člověk by řekl, že nemůže být hůř ale to hlavní se rozjelo v obchodě, když potkala Ondřejovu kolegyni Janu.
Kde máš Ondru? zeptala se.
Maká pořád.
To jo, ti chlapi! Jak se narodí děti, hned mizí do práce. Jana se naklonila blíž: Hele, má Ondra často služební cesty?
Cože?
No teď byl přece v Brně na semináři! Ukazoval fotky.
Brno? Kdy?
Martina si vzpomněla poslední týden Ondřej tři dny nezavolal. Říkal, že je zaneprázdněný.
Lhal. Byl v Brně a bavil se.
Ondřej dorazil v sobotu. S kyticí.
Promiň, že jsem dlouho nebyl. Práce je fakt moc.
Byl jsi v Brně?
Zamrzl s růží v ruce.
Kdo řekl?
To není důležité. Proč lžeš?
Nelžu. Nechtěl jsem tě rozladit, když jsem jel bez tebe.
Bez ní?! Ona s miminkem nemůže nikam!
Ondřeji, potřebuji pomoc. Chápeš? Nespím týdny.
Najměme chůvu.
Za co? Nedáváš mi peníze.
Jak nedávám? Platím byt, elektřinu.
Ale na jídlo? Pleny? Lékárnu?
Mlčel. Pak povídá:
Co kdybych šla na půl úvazku zpátky do práce? Nemá cenu být pořád doma. Chůvu nějak zařídíme.
Doma. Jako by se tu válela na pohovce!
Tehdy Martina vzala syna, upřela pohled na Ondřeje a pochopila: tenhle člověk ji nemiluje.
Vůbec.
Nikdy nemiloval.
Odejdi.
Kam?
Jen vypadni. Nepřicházej, dokud si nevybereš rodina nebo svoboda.
Ondřej vzal klíče a odešel. Na dva dny. Potom napsal: Přemýšlím.
A Martina mezitím nespala. Taky přemýšlela.
Představte si, že po měsících jen sedíte sama.
Zavolala maminka:
Martinko, jak se máš? Ondra není doma?
Na služebce.
Zase lhala.
Mám přijet? Pomůžu ti.
Zvládnu to.
Jenže maminka dorazila sama.
Co se tady děje? rozhlédla se. Proboha, Martinko, viděla ses v zrcadle?
Martina se podívala. Fakt hrůza.
Kde je Ondřej?
V práci.
V osm večer?
Martina mlčela.
Co se děje?
Tehdy se Martina rozplakala. Nahlas, jak malé dítě.
Odešel. Řekl, že chce žít sám pro sebe.
Maminka mlčela. Pak povídá:
Hajzl. Obyčejný hajzl.
Martina byla v šoku. Mamka nikdy nenadávala.
Vždycky mi přišel slabý. Ale až takhle?
Mami, třeba jsem udělala chybu. Možná jsem ho měla pochopit.
Martinko, a není ti těžko?
V té obyčejné otázce Martina poprvé pochopila, jak pořád myslela jen na Ondřeje jeho únavu, jeho pohodlí.
Na sebe ani jednou.
Co mám dělat?
Žít. Bez něj. Sama je to lepší než s takovým.
Ondřej se vrátil v sobotu. Opálený. Asi přemýšlel někde na chatě.
Pokecáme?
Můžeme.
Sedli k jídelnímu stolu:
Hele, Marti, chápu, že je to náročný. Ale i pro mě to není žádný med. Co kdybych ti platil a navštěvoval Matěje? Zatím bych byl bokem.
Kolik?
Cože?
Peněz. Kolik?
No, tak deset tisíc.
Deset tisíc korun. Za dítě, jídlo, léky.
Ondřeji, jdi do háje.
Prosím?!
Slyšel jsi mě. Nepřicházej.
Martino, je to fér nabídka!
Fér? Chceš svobodu? A kde mám svobodu já?
A tehdy Ondřej pronesl větu, která vše rozsekla:
Jakou svobodu? Ty jsi přece matka!
Martina se na něj dívala. To byl pravý Ondřej. Dospělý kluk, co bere mateřství jako trest.
Zítra podám na alimenty. Čtvrtinu platu. Podle českého zákona.
To nemyslíš vážně!
Myslím.
Odešel, dveře bouchly. Martina poprvé ucítila, že může zase dýchat.
Matěj zaplakal. Ale teď věděla: zvládne to.
Uplynul rok.
Ondřej se dvakrát pokusil vrátit.
Marti, zkusíme to?
Pozdě.
Ondřej vykládal, že je Martina mrcha. Nepřesvědčivě.
Martina si našla chůvu, začala dělat v nemocnici jako zdravotní sestra.
V práci se seznámila s doktorem Romanem.
Děti?
Syn.
A otec?
Žije si po svém.
Seznámila je. Roman přinesl Matějovi dřevěné autíčko. Hráli si a smáli se spolu.
Pak chodili do Stromovky, seděli v trávě.
Ondřej se to dozvěděl. Volal:
Dítěti je rok a ty už s chlapem?
Co jsi čekal? Měla jsem na tebe čekat?
Ale jsi matka!
No právě. A co jako?
Už víc nevolal.
Roman byl jiný. Když byl Matěj nemocný okamžitě přijel. Když byla Martina na dně, vzal je oba na chalupu u lesa.
Teď je Matějovi dva roky. Říká Romanovi strýčku. Ondřeje si nepamatuje.
Ondřej je znovu ženatý. Alimenty platí.
Martina se nezlobí.
Teď žije pro sebe. A je to nádherné.