12. dubna
Dnes jsem trochu rozpačitá a zamyšlená. Maminka je na mě zase naštvaná od chvíle, kdy zjistila, že nás příbuzní mého manžela pozvali letos v létě na návštěvu. Bydlí totiž u Máchova jezera a rádi by u sebe ubytovali mě i dceru Kláru celé léto. Přirozeně, že bych chtěla jet doktor nám na prohlídce doporučil, abychom v létě vzali dítě k vodě, že pak bude během roku méně nemocná.
Ale maminka má slzy v očích a tvrdí, že je to nepřijatelné, protože v létě je na chalupě u Plzně spousta práce a ona to sama nezvládne. Spoléhá hodně na mou pomoc a vyčítá mi, že jsem loni toho moc neudělala. Opravdu, Klárka byla ještě malá, sotva pár měsíců, a já na zahradu u mamky prostě čas neměla.
A abych byla upřímná, zahradničení mě nikdy moc nebavilo. Už na gymplu mi lezlo krkem, že jsem namísto koupaliště a zábavy chodila skoro denně s mamkou na záhony plení, zalévání, sklizeň… Ostatní holky se procházely po městě v šortkách, kluci hráli fotbal, a já ve starých montérkách tahala konev a schytávala pořád další a další seznam úkolů. Rodiče chodili na směny v továrně, mohli být na chatě jen o víkendu. A já, protože jsem měla volno, měla pochopitelně suplovat.
Už v době studií na Karlovce jsem si chtěla v létě přivydělat a hned jsem si vyslechla další kolo výčitek. Když jsem se vdala, mamka chtěla, aby se do práce na zahradě zapojil i můj manžel Pavel. Párkrát šel, ale rychle zjistil, že to nemá konce ani pořádného smyslu; nakonec usoudil, že je jednodušší a levnější nakoupit všechno potřebné v supermarketu, než se každé úterý trmácet do Plzně a mořit se v horku.
A tak jsem i já chodila čím dál míň i když mámě tekly nervy skoro do Berounky. Jakmile jsem otěhotněla, konečně byl klid, zahrada šla stranou v parnu mi bývalo špatně a na ležení v mrkvi nebylo ani pomyšlení.
Po narození Klárky šel zahradnický rok úplně mimo mě, i když jsem několikrát cítila, že mamka doufá, že by to šlo nakombinovat. Ale i jí bylo jasné, že s miminkem to k ničemu nebude. Přesto si dělala plány na další rok.
Její představa byla, že do léta Klárka povyroste a budeme moct střídat hlídání a práci na zahradě. Zdůrazňovala, jak je to na venkově zdravé, čistý vzduch, slunce, pořídíme bazének, postavíme slunečník a dítě si bude hrát v trávě. Sny krásné, ale mě nechávaly chladnou a raději jsem o svých pocitech mlčela, abych nezhoršila už tak napjatou atmosféru.
Naděje se pak obrátily během vánočních svátků, když nás navštívila manželova kmotra, teta Dita. S manželem mají domek kousek od Doks, u jezera. Jejich syn je už dlouho v Německu, žijí tedy sami.
Vlídně nás pozvali, že bychom mohli s Klárkou přijet celé léto, a že by jim to udělalo velkou radost. Zpočátku jsem to považovala za zdvořilost, ale teta několikrát volala Pavlovi, že už se moc těší, až přijedeme. Pavel si samozřejmě nemůže vzít volno celé léto, ale týden na začátku, aby nás odvezl, a pak další týden na podzim, aby nás přivezl zpátky to si zařídit může.
Oba jsme jásali navíc lékař nám znovu připomněl, že pobyt u vody pro děti prospívá. Jasná volba. Kromě toho, upřímně, nechci trávit další léto na zahradě s motykou v ruce.
Jenže máma samozřejmě udělala z toho drama. Najednou je prý na jezeře všechno škodlivé, co tam budu dělat u cizích, a že zahrada je ten nejlepší ráj pro malé dítě. Okamžitě mi připomněla, že loni na všem dřela sama. Ode mě čekala, že teď konečně přijdu a pomůžu.
Ale kdo by si, když má možnost volit mezi zahradou a jezerem, zvolil záhony? Nikdo přece nepotřebuje tolik mrkve a brambor! Nakupujeme si vše v Tescu, mamky kompoty a okurky máme v komoře pořád od minulého roku stejně je nejíme, nikdo z nás není fanda domácí zeleniny ve velkém.
Rozhodla jsem se. Letos vezmu Klárku na jezero, užijeme si vodu, slunce pro zdraví i radost. Moje výčitky trvají jen na papíře tohoto deníku. Vím, že maminku zklamu. Ale tentokrát musím myslet na sebe a dceru.