Chaotická skříň, hromady nevyžehleného prádla, zkyslá polévka v lednici – tohle je náš domov. Rozhodl jsem se o tom s manželkou citlivě promluvit, ale nakonec jsem čelil i výčitkám.

Dobré zprávy

Hele, musím se ti svěřit s tím, co se mi teď děje doma. Víš, jak jsem potkal Elišku? Byla to fakt láska na první pohled, sotva jsem ji spatřil. Byl jsem úplně okouzlený její krásou i tím, jaká byla vtipná a chytrá. Připadal jsem si šíleně šťastný, že mám po svém boku takovou holku, která byla nejen atraktivní, ale působila i hrozně čistě a elegantně. Nepřemýšlel jsem dlouho, než jsem ji požádal o ruku.

Brzy jsme se rozhodli, že budeme bydlet spolu. Eliška mi hned na začátku řekla, že domácí práce nejsou její šálek kávy. Jejím snem bylo zaměřit se na kariéru a v domácnosti rozdělit povinnosti napůl. Neviděl jsem v tom žádný problém a souhlasil jsem. Tehdy mi to přišlo jako spravedlivé a vyvážené, ale to jsem netušil, co nás čeká.

Probrali jsme, kdo bude dělat co doma, a Eliška mě ujistila, že zvládne všechno práci i rodinu. Věřil jsem jí a nijak to dál neřešil.

Uplynulo asi půl roku a začal jsem si všímat, že nám to doma nejde úplně podle plánu. Elišce se v práci nedařilo, jak by chtěla pracovala jen na poloviční úvazek v nějaké ne moc známé firmě, brala nepravidelný plat a jednou dělala dopoledne, jindy odpoledne. Všechno, co vydělala, utrácela spíš za svoje potřeby. Já dřel v kanceláři od rána do večera, prostě pořád. Ale Eliška si až podezřele dobře pamatovala naše domluvy o dělení úkolů a někdy jaksi neviděla to, co bylo na její straně.

Zpočátku domácí úklid brala vážně, ale postupně její nadšení opadávalo. Byt byl čím dál větší bojiště všude rozházené hromady nevyžehleného oblečení. A pak mě dorazila její výtka, že bych jí měl pomáhat víc já. Tohle mě fakt zabolelo. Bylo skoro nemožné zvládat všechno práci, domácnost, a ještě se neustále dohadovat. Pritom na začátku jsme se jasně shodli na rovném rozdělení.

Doufal jsem, že se to zlepší po narození miminka, myslel jsem, že se Eliška v mateřské pauze postará o sebe i domácnost. Bohužel, bylo to čím dál horší. Občas si říkám, jestli by mi nebylo nakonec líp samotnému. Když k tomu připočítáš každodenní hádky, už to začíná být ubíjející.

Snažím se pochopit její přístup, zkusit se vžít do její situace, ale mám pocit, že na mě už vůbec nemyslí. Přes den makám, doma se snažím aspoň něco stihnout, a pořád mám pocit, že všechno je na mně. Strašně bych si přál aspoň chvilku klidu.

Nechápu, co dělá Eliška na té mateřské přes den proč není schopná aspoň uvařit nebo trošku uklidit. Naše holčička má teprve dva měsíce a skoro pořád spí. Myslím, že bych alespoň část věcí stihl, kdybych byl na jejím místě já. A úplně mě děsí představa, jak by to vypadalo, kdybychom měli ještě druhé dítě. Opravdu věřím v rovnost a vzájemnou podporu, ale přijde mi, že Elišce tohle jaksi nedochází.

Fakt nechci rozbít rodinu, malou Anetku mám hrozně rád. Jen mám pocit, že jsem s nervama u konce a nevím, jak to řešit dál. Tak mi řekni jak to vidíš ty? Komu bys v tomhle fandil?

Rate article
Add a comment