Chaotická skříň, hromady nevyžehleného oblečení, kyselá polévka v lednici – tohle je náš domov. Rozhodl jsem se s těmito otázkami citlivě oslovit svou manželku, ale nakonec jsem se dočkal i výčitek.

Dobré zprávy

Dnes večer sedím u okna našeho bytu v Praze a přemýšlím nad tím, jak se mi změnil život za poslední rok. Od prvního okamžiku, kdy jsem Zahlédl Markétu na oslavě u kamaráda, jsem věděl, že je výjimečná. Byla chytrá, pohledná, upřímná prostě ideál. Brzy jsem cítil, že mám obrovské štěstí, že právě vedle mě stojí taková žena, a do pár měsíců jsem požádal Markétu o ruku. Ani na chvíli jsem nezaváhal.

Když jsme se rozhodovali, že začneme společně bydlet v našem malém bytě na Vinohradech, Markéta mi hned na rovinu řekla, že ji nebaví domácí práce. Dávala přednost budování kariéry a navrhla, ať si povinnosti rozdělíme půl na půl. Nezdálo se mi to nefér, byl to v tu chvíli rozumný kompromis, ale vůbec jsem netušil, kam nás to zavede.

Domluvili jsme si rozpis úkolů a Markéta mě ujišťovala, že všechno zvládne jak práci, tak domácnost. Důvěřoval jsem jí, nebyl důvod se hádat. Jenže po půl roce bylo jasné, že se věci nevyvíjí, jak jsme čekali. Markétina kariéra se nerozjela podle jejích představ. Pracovala na částečný úvazek pro malou firmu, příjem měla nepravidelný a často ani nevěděla, kdy má směnu. Vydělané peníze utrácela hlavně za své radosti a potřeby. Mezitím já trávil celé dny v práci a snažil se zajistit nám vše potřebné. Ale Markéta připomínala náš domácí rozpis pořád dokola, a když neudělala svou část, dělala, že nic.

Zpočátku plnila úkoly pečlivě, ale brzy ztrácela energii a doma byl pořád větší nepořádek. K hromadě prádla se nikdo nehlásil. Nejvíc mě ranilo, že z toho začala vinit mě prý bych měl pomáhat ještě víc. Tenhle přístup mě opravdu bolel. Člověk se snaží všechno zvládnout, zajišťuje domácnost i práci a najednou je stejně nespokojený.

Doufal jsem, že se to změní po narození naší dcery, že si Markéta během rodičovské dovolené vezme péči o domácnost víc na starosti. Jenže místo zlepšení přišel opak. Často mě napadá, jestli by nám nebylo lépe každý zvlášť. K věčné únavě a zklamání se přidaly hádky skoro kvůli všemu.

Pořád se snažím Markétu pochopit, vžít se do její role, ale těžko se ubráním pocitu, že mně samotnému už síly dochází. Dělám toho hodně v práci i doma, snažím se starat, kde je třeba. Chtěl bych si aspoň na chvíli vydechnout.

Občas přemýšlím, co Markéta přes den během rodičovské vlastně dělá, že není čas ani na jednoduchou večeři nebo úklid. Naše malá Terezka má teprve dva měsíce a polovinu dne prospí. Mám pocit, že některé věci bych stihl i já. Nedokážu si představit, jak to zvládneme, jestli budeme mít ještě jedno dítě. Na rovnost a vzájemnou podporu jsem vždycky věřil, ale Markétě tenhle princip asi moc říká.

Nechci rozbít naši rodinu malou opravdu miluji. Ale mám pocit, že stojím na hraně. Netuším, jak to posunout dál, aby byl každý z nás spokojený. Možná bych si měl promluvit s někým nestranným. Čí názor by mi teď nejvíc pomohl?

Rate article
Add a comment