Četla jsem spoustu příběhů o ženách, které byly nevěrné, a i když se snažím nikoho nesoudit, je jedna věc, které upřímně nikdy nerozumím. Ne proto, že bych byla lepší než ostatní, ale jednoduše proto, že mě nevěra nikdy ani trochu nelákala.
Když si vzpomenu na ta léta bylo mi čtyřiatřicet, byla jsem vdaná, můj život byl celkem obyčejný. Chodila jsem pětkrát týdně do fitka, dbala jsem na to, co jím, ráda jsem o sebe pečovala. Měla jsem dlouhé, rovné vlasy, líbilo se mi vypadat hezky a věděla jsem, že nejsem nevzhledná žena. Okolí to dávalo najevo a já si všímala, jak se na mě lidé dívají.
Třeba ve fitcentru nebylo výjimečné, že se někdo snažil navázat se mnou řeč jednou se ptali na cvičení, jindy prohodili poznámku, která měla být kompliment, a někdy byli i hodně přímí. Přesně totéž se dělo, když jsme s kamarádkami večer zašly na víno muži přicházeli, snažili se navázat kontakt, ptali se, jestli nejsem sama. Nikdy jsem si na to nehrála, nikdy jsem předstírala, že si takových věcí nevšímám. Ba naopak, jasně jsem to viděla. Ale nikdy jsem tu pomyslnou čáru nepřekročila. Ne ze strachu, prostě proto, že jsem nikdy neměla chuť.
Můj manžel byl lékař kardiolog a pracoval opravdu hodně. Byly dny, kdy odcházel ještě před úsvitem a vracel se, když jsme s dcerou už večeřely, nebo dokonce ještě později. Skoro celý den jsem bývala sama doma. Starala jsem se o naši dcerku, o domácnost, o své vlastní rituály. Ve skutečnosti jsem měla dostatek prostoru a možností dělat, co bych chtěla, aniž by kdo na něco přišel. A přesto mě nikdy nenapadlo využít tento čas na něco za zády manžela.
Když jsem byla sama, vždy jsem si naplnila den cvičila jsem, četla, uklízela, dívala se na české seriály, vařila, chodila jsem na procházky kolem Vltavy. Neměla jsem potřebu hledat někde, co mi chybí, nebo čekat na potvrzení zvenčí. Netvrdím, že naše manželství bylo dokonalé. Hádali jsme se, občas jsme měli spory, někdy byla únava a vyčerpání. Ale to nejzákladnější vždy zůstávalo moje čestnost.
Nežila jsem v podezírání a neklidu. Důvěřovala jsem muži, znala jsem jeho povahu, věděla jsem, jaký je, co dělá, jak přemýšlí. Nikdy jsem nekontrolovala jeho mobil, nevytvářela si zbytečné představy. To vnitřní klid mi dával taky velkou sílu. Když člověk nemá potřebu utíkat, nepotřebuje hledat otevřené dveře v každé chvíli.
Proto, když jsem četla příběhy o nevěře ne z odsouzení, ale prostě z nepochopení napadalo mě, že to možná není jen o pokušení, kráse, volném čase nebo cizí pozornosti. Mně to nikdy ani na chvilku nepřišlo jako varianta. Ne proto, že bych nemohla ale protože jsem nechtěla být tím člověkem. A s tímhle v sobě mám dodnes klid.
Jak jste tohle téma vnímali vy?