Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno cestovala se svým synem z obchodního centra. Vedle nás stála paní s dítětem, které bylo skoro stejně staré jako můj chlapec.
Autobus byl naplněný lidmi, všude ruch a šum. Spatřila jsem mladíka, který poslouchal hudbu ve sluchátkách, a slušně ho poprosila, zda by mohl uvolnit místo. Okamžitě vstal, já se synem jsme si sedli. Můj syn mu ze zdvořilosti dal bonbón jako poděkování. Mladík se trochu začervenal, ale s úsměvem bonbón přijal.
Poté jsem si všimla, jak se ona paní rozhodla napodobit moje gesto. Začala doslova tahat za rameno muže, který byl zřejmě řidičem a během pauzy si na sedadle zdříml. Nevnímal ji, takže paní zvýšila hlas, až přecházela do křiku. Muž si sundal sluchátka a rozhořčeně se ozval. Vypadalo to, že ani nechápe, co se vlastně děje.
Nevídíte snad, že mám malé dítě? Uvolněte místo! její hlas byl tak silný, že její chlapeček propukl v pláč ze strachu. A já nehodlám nikomu nic pouštět! postavil se muž na odpor.
A víte, já ho tehdy pochopila a byla jsem na jeho straně. Neměl vůči té paní žádnou povinnost! Naopak si nezasloužil, aby s ním někdo jednal tak urážlivě a povýšeně. Nabídla jsem, že její syn může sedět vedle mého. Ale to paní odmítla pro ni bylo zřejmě důležitější dělat rozruch, než situaci vyřešit.
Za všechny ty roky jsem si nikdy na nikoho netroufala křičet. Pokud něco potřebuji, vždy prosím slušně. Když někdo dítěti své místo nabídne, děkuji mu z celého srdce. A pokud ne, respektuji jeho rozhodnutí. Nikdy za tu dobu mi nikdo neodmítl pomoc.
Možná právě proto, že jsem nikdy nekřičela na cizí lidi a snažila se jednat s úctou, se dobré věci vracely zpět.