– Konečná, snídaně! – Zdravotní sestra vtlačila vozík do pokoje. Alena pootevřela oči a neochotně otočila hlavu ke dveřím.
– Nepotřebuji, díky. – Odpověděla.
– Ale no tak, slečno, potřebujete nabírat síly. – Zdravotník vešel do pokoje za sestrou.
Alena mlčela. Sestra narychlo položila na stolek talíř s kaší a sklenici čaje. Zašeptala:
– Jez, tak Vojtěch má pravdu. – A spěšně opustila místnost.
– Jak je nálada? Jarní? – Vojtěch se usmál.
– Ani ne. – Odpověděla Alena a otočila se k oknu.
– Tak to je dobré. – Nereagujíc na tón pacientky, pokračoval doktor. – Operace je naplánována na zítra. – Sdělil již vážně.
– Zvýší se šance? – Zeptala se Alena, otočena.
– Bezpochyby. I když o úplném zotavení zatím řeč nejde. – Přiznal Vojtěch.
– Budu schopna chodit? – Alena se napjala.
– Nechci vzbuzovat naděje… – Po krátké pauze odpověděl Vojtěch. – Ale musíme využít všechny možnosti.
– Rozumím… – Alena se znovu otočila. Když Vojtěch odešel, neslyšela. Stejně jako neslyšela, že venku už ptáci zpívali po jarním způsobu.
Nehoda byla příšerná. Za volantem seděla Alenina kamarádka Tereza. Snažila se vyhnout druhému vozu, prudce strhla volant, auto se začalo točit na kluzké silnici a srážce se nevyhnuly. Hlavní náraz přišel na stranu spolujezdce. Alena se probrala až v nemocnici. Jak se později dozvěděla, Tereza utrpěla menší zranění, zlomenina ruky, otřes mozku. Alena měla několik zlomených žeber, otevřenou zlomeninu nohy a především utrpěla páteř. Prognózy nebyly příznivé, šance, že Alena znovu chodí, byly minimální. Možná by někdo jiný byl rád, že vůbec přežil, ale Aleně se její svět zhroutil. Tanec byl pro ni vším: životem, prací, inspirací. Pohyb byl jako vzduch pro druhé. A co teď?
Další ranou pod pás byla reakce Michala. Byli spolu dva roky a nedávno jí Michal požádal o ruku. Před dvěma týdny, když Michal seděl vedle její postele, Alena si beze slov uvědomila, že ke svatbě nedojde. Když Alena sdělila lékařské prognózy, Michal dlouho seděl mlčky, koukal do podlahy a poté nejistě řekl:
– Musíš myslet pozitivně. Vše se vyřeší.
Během následujících tří dnů nepřišel. Pak dorazila krátká zpráva: „Promiň. Nedokážu to.“ Poslední nitka naděje se přetrhla. Alena už neplakala, prázdné skleněné oči zíraly do bílého stropu a věděla, že se možná strop zřítí a vše skončí.
Máma, hladící Alenu po ruce, se snažila utěšovat, usmívat se, říkala, že ještě není vše ztraceno, že musí bojovat, že budou bojovat společně. Ale Alena viděla, že mámina oči jsou červené od pláče, který proplakala za dveřmi. Vojtěch, ošetřující lékař, také říkal, že musí bojovat.
– Proč? – Jednou se Alena zeptala.
– Abys byla šťastná. – Jednoduše odpověděl Vojtěch.
– Už nikdy nebudu šťastná. – Řekla Alena. Vojtěch se na ni pozorně podíval:
– Určitě budeš. Ale záleží to více na tobě než na ostatních. Nemám mnoho zkušeností, ale viděl jsem lidi, kteří překonali zdánlivě nemožné, opustili nemocniční pokoje se zázračným uzdravením, protože chtěli žít, chtěli se radovat, chtěli být šťastní.
Alena neodpověděla. Nechtěla žít. Nechtěla takto žít. Co teď? – Tak by se zeptala lékaře, ale rozhodla se nepokračovat v této diskusi. Konec konců, lékaři asi mají za úkol povzbuzovat pacienty.
– Nespíš? – Vojtěch tiše otevřel dveře, aby do temného pokoje vpustil proužek světla.
– Nespím. – Odpověděla Alena, aniž by si uvědomila, že ji doktor oslovil neformálně.
– Jsi nervózní? – Zeptal se a posadil se ke stolu u okna.
– Ne. – Alena pokrčila rameny.
– Můžeš si představit, že se ta nehoda nestala. A uplynulo deset let. Jak by vypadal tvůj život? – Zeptal se Vojtěch, aniž by se podíval na Alenu, ale ven.
– Nevím. Možná bych ještě tančila. Anebo už netančila a vedla dceru na tanec. – Alena se dokonce lehce usmála, ale pak si vzpomněla, že se její svatba nekonala. – Víte, nechal mě. Sotva se to dozvěděl, nechal mě.
– Kdo? – Vojtěch už odpověď znal. – Myslíš, že tě miloval?
– Nevím. – Alena znovu pokrčila rameny. – Možná je to jen v romantických filmech, kde milují tak, že jsou ochotni jít s tebou skrz oheň a vodu, a v životě slibují sundat hvězdy z nebe, ale ve skutečnosti… – Alena se zarazila. Vojtěch byl také muž. A, jak si právě uvědomila, docela mladý a pohledný. Jistě má manželku nebo přítelkyni a on se k ní určitě chová jinak. On by v takové situaci určitě nezpanikařil. Přišel, aby podporoval i ji, naprosto cizí osobu.
– Tak dobře, konečná, spi. Budeš mít své hvězdy z nebe. – Vojtěch odešel. Alena se podívala z okna. Kousek nebe posetý hvězdami byl skutečně vidět. „Kéž by teď nějaká hvězda padla,“ pomyslela si Alena, ale žádné hvězdy nepadaly, alespoň dokud neusnula.
– Jak se cítíš? – Vojtěch stál u Aleniny postele. – Pan Novotný říkal, že operace proběhla dobře.
– Asi ano. Ale nohy stejně necítím. – Alena vzdychla.
– Podívej, co mám pro tebe. – Vojtěch jí podal malou krabičku. Alena ji otevřela a usmála se. Krabička byla plná zářivých drobných hvězdiček-konfeti. – Když budeš poctivě cvičit, dostaneš se až ke skutečným hvězdám pěšky. – Sliboval doktor.
Rehabilitace byla dlouhá, únavná a, jak se Aleně zdálo, bez výsledků. Vojtěch, teď už ho Alena oslovovala také jen jménem, ji často navštěvoval. Hovořili jako staří přátelé, probírali nejrůznější témata. Vojtěch dovedl odvést Alenu od smutných myšlenek a ona mu začínala věřit, že snaha nebude marná.
– Jak ti je dnes? – Vojtěch vešel do pokoje po Aleniných denních cvičeních, během kterých sestřička zkoušela probudit její mrtvolné nohy.
– Nic moc. – Alena rozhodila rukama.
– Rozkvetly šeříky. – Vojtěch jí podal pečlivě schovanou větvičku. Alena nasála čerstvou vůni, štiplavou v nose. Pak se s dětským nadšením snažila najít kvítko s pěti okvětními lístky.
– Tady nic. – Alena našpulila rty a zvedla oči.
– A tady? – Vojtěch jí podal další malou krabičku. Usmála se, těšící se na další hvězdičky. Ale když ji otevřela, na okamžik ztuhla. Na tenké prstýnku se ve slunci třpytil jiný druh hvězdy – malinký kámen.
– Vezmeš si mě? – Zeptal se Vojtěch, když Alena zvedla oči od prstenu k němu. Alena mlčela. Vojtěch si úlevně vydechl a sedl si na postel.
– Sedl sis mi na nohu… – Řekla tiše Alena. – Sedl sis mi na nohu! – Už křičela a smála se. – Cítím ji! Cítím nohu!
Vojtěch vyskočil a také se zasmál. A pak Alena plakala. Smála se, ale po tvářích jí tekly slzy.
– Co je? Bolí to? – Obavy v hlasu Vojtěcha. Alena zavrtěla hlavou:
– Pamatuješ, jak jsem říkala, že už nikdy nebudu šťastná. Opravdu jsem si to myslela. A teď je tolik štěstí najednou. A když ses nebál vzít si za ženu mrzáka, nestraší tě ani plačka, doufám? – Alena se znovu zasmála.
– Nic mě nevystraší. – Odpověděl Vojtěch a s něžností se podíval na svou snoubenku.
***
– Mami, viděla jsi? Povedlo se mi to! – Anička přiběhla k lavičce, na které seděla Alena.
– Samozřejmě, že jsem viděla. A celé to nahrála pro tatínka. Jsi naše hvězda. – Alena svou dceru objala.
– Paní Hlavsová říkala, že budu tančit ve středu. – Pochlubila se Anička. – Znamená to, že tančím nejlépe?
– Ano. – Šeptla Alena a pošeptala dceři tajemství. – Ale pššt, když se budeš chvástat, nic se nepodaří. – Anička porozuměla a přikývla. – A teď se sbalíme a pojedeme pro tatínka do práce.
Už uběhlo deset let. Tančit na velké scéně Alena nemohla, ale na vlastní svatbě tančila více než obstojně. Jak poznamenal Vojtěch, rozhodně lépe než on. Cesta ke hvězdám byla pro Alenu dlouhá, ale společně s Vojtěchem ji zvládli. Aby na to nikdy nezapomněli, a na to, že musí věřit v lepší budoucnost a snít, ať se stane cokoliv, navrhla Alena vymalovat strop jejich ložnice jako hvězdné nebe. Vojtěch ji podpořil. Každé ráno, když Alena otevřela oči, věděla, že se hvězd může dotknout, když bude chtít. A vždy a všude.
