Cesta k srdci přes bouře

Dobré zprávy

Cesta k srdci přes bouře

Život Aleny se rozpadal jako domeček z karet. Rozvod s manželem ji vytrhl půdu pod nohama, a tak se s kousky minulosti v náručí vrátila do rodné vesnice na okraji Jihočeského kraje. Její oporou byla babička Ludmila, která na ni a jejího syna Tomáška nedala dopustit.

„Tomáš je jako jeho otec, Honza,“ povzdychla si Alena s hořkým úsměvem. „Z toho manželství mi zbyl jen on, jako světýlko ve tmě.“

„Já ti říkala, nezaplétej se s tím flamendrem,“ bručela babička a kroutila hlavou. „Hned bylo vidět, že je jako větrem ošlehaný a ještě k tomu táhne k lahvi. Když začne pít mladý, bude jen hůř. A ty pořád: ‚Láska, láska!‘ – jako bys rozum ztratila.“

„Co už, babi?“ vzdychla si Alena. „Budeš mi to vyčítat celý život? Ale aspoň máme Tomáška, to je hlavní.“

„Nervuj se, holka,“ objala ji Ludmila. „Už neřeknu ani slovo. Podívej se na sebe – pořádná krasavice! Kde by nějaký Honza našel lepší? Blbec, a hotovo.“

„Ve škole za mnou běhala půlka třídy,“ Alena si mimoděk upravila vlasy, „ale teď nemám na románky chuť. Nikomu nevěřím. Všichni jsou na začátku hodní, a pak…“ mávla rukou.

„Ne všichni jsou jako tvůj ex,“ namítla Ludmila. „Třeba Jakub. Pamatuješ, jak po tobě bláznil? Chlap jako hora – pracovitý, bez zlozvyků. A pořád je svobodný. Poslední z tvých spolužáků, co se ještě neoženil.“ Babička se chytrsky ušklíbla.

„Ale babi, nezačínej,“ odsekla Alena. „Nechci na nikoho myslet. Musím připravit Tomáška do školy, udělat pořádek v domě. Rodiče, když odjeli za mnou do města, už zůstali ve fabrice. Teď jsem tu já hospodyně. A tobě musím taky pomáhat.“

„Pomáhat je správné,“ přikývla babička, „ale nespěchám. Hlavně ať se srovnáš ty. Já? Běžím si po svých, sedmdesát let není rozsudek. Vidět tebe a Tomáška – to je štěstí. A rodiče tě nenechají, pomůžou. Až půjdou do penze, třeba se vrátí. Budeme žít všichni spolu.“

„Babi, ty jsi naše kvočna,“ Alena ji pevně objala a plácla jí pusu na tvář.

„Ale na Jakuba přemýšlej,“ lehce ji plácla Ludmila, jako když byla malá. „Takové chlapy jen tak nenajdeš.“

Alena se ve vesnici zabydlela už třetí měsíc. Jakub, místní traktorista, ji nespouštěl z očí. Stejně jako Ludmila věřil, že její manželství byla chyba, ze které se ještě nevzpamatovala. Kdy a jak se s babičkou domluvili, to věděl jen Bůh, ale potkávali se u samoobsluhy nebo na poště. Ludmila mu pošeptávala novinky o Aleně a Tomáškovi, trápila se, že je pořád sama.

Jakub červenal, vzdychal, ale bál se dalšího odmítnutí. Když viděla jeho pochyby, Ludmila ho povzbuzovala:

„Změní se, Kubo. Hodně si uvědomila. Krása není všechno, z obličeje vodu nepiješ. A ty jsi do života ideál – spolehlivý, šikovný, starostlivý…“

„A ne krásný,“ usmál se Jakub, ale hned se zarazil. „Pořád ji miluju, Ludmilo. Celé ty roky jsem na ni myslel.“

Babička se dojala a slíbila, že pomůže.

„Jen nespěchej, hochu. Netlač na ni. Ještě se z rozvodu nevzpamatovala, není to ani dva roky. Dej jí čas.“

„A co když si ji někdo jiný odnese?“ znepokojil se Jakub. „Už jsem ji jednou ztratil. Nechci to znovu. Udělám všechno, aby byla moje.“

„Tak mě poslouchej,“ chytře se usmála Ludmila. „Pomáhej s hospodářstvím, ale nenápadně. City neukazuj, drž se zpátky. Uvidíš.“

„Vy jste pěkná psycholožka, Ludmilo!“ zasmál se Jakub. „To fakt zabere?“

„Rozhodně!“ ujistila ho babička. „A já za tebehodím slovíčko. Ale pozor – když jí ublížíš, rozbiju ti srdce.“

Jakub přikývl a na duši mu bylo teplo, jako by už dostal požehnání a Alenino ano.

Jaro nabíralo sílu. Na zahrádkách byly připravené záhony a po nich důstojně krákali havrani. Jednoho rána Alena uslyšela rachot traktoru před domem. Vyběhla ven v bačkorách a staré bundě a vyjekla:

„Jakube, co to je? Pro koho?“ zírala na korbu plnou rašeliny.

„Pro tebe, pro koho jinýho!“ odsekl Jakub a seskočil z traktoru. „Babička objednala. Řekla, ať přivezu, a hotovo. Otevři vrata. Počkej, v čem se to válíš? Běž se oblíknout, nastydneš!“ Sám otevřel vrátka, opatrně najel na dvůr a vysypal rašelinu u plotu.

„Kolik ti mám dát?“ sáhla Alena pro peněženku.

„Ani korunu. Pro důchodce je to zdarma. Dej si peníze pryč.“ Krátce na ni pohlédl a odjel.

Druhý den jeho mladší bratr, středoškolák Vojta, čtyři dny rozhazoval rašelinu po zahradě, také bez placení.

„S bráchou máme své účty,“ mávl rukou. „Řekl nebrat, tak neberu.“

„Co to má bejt?“ rozhořčila se Alena. „Přihlásili mě do veteránů? To už tu máme socialismus?“

Ludmila Jakubova slova potvrdila s blaženým úsměvem.

„Tak máš záhony připravené. Rašelina udělá zem kyprou a úrodnou. Můžeš sázet, co chceš.“

Za týden Jakub přivezl náklad hnoje, vysypal ho za zahradou a přikryl plachtou.

„Bude se hodit,“ vážně řekl. „Raduj se, že je zadarmo.“

„Díky, Kubo,“ usmála se Alena. „Netušila jsem, že jsi tak šikovný. Chceš na čaj? Udělala jsem šátečky s tvarohem.“

Jakub málem vyskočil radostí, ale vzpomněl si na babiččina slova a klidně odpověděl:

„Nějak příště. Mám hromadu práce, objednávek je dost. Tady, to je pro Tomáška.“ Podal jKdyž se pak Alena s Jakubem vzali, celá vesnice slavila a stará Ludmila jen spokojeně přikyvovala, protože věděla, že její holka je konečně šťastná.

Rate article
Add a comment