Cesta k srdci přes bouře

Dobré zprávy

Cesta k srdci přes bouře

Život Jitky se rozpadal jako domeček z karet. Rozchod s manželem jí vyrazil půdu pod nohama a ona, posbíravší střípky minulosti, se vrátila do rodné vesnice na okraji Jihočeského kraje. Její oporou byla babička Věra, která na ni a jejího syna Jakuba nedala dopustit.

“Jakub je jako jeho otec, Mirka,” říkala Jitka s hořkým úsměvem, když se na syna podívala. “Z toho manželství mi zbyl jen on – jako světlo v temné noci.”

“Já ti říkala, nevydávej se za toho flákače,” bručela babička a potřásala hlavou. “Hned bylo vidět – nestálý a k pití měl vždycky blízko. Pokud s tím začal mladý, jen se to zhorší. Ale ty jsi furt opakovala: ‘Láska, láska!’ – jako bys rozum ztratila.”

“Co už, babi?” vzdychla si Jitka. “Budeš mi to vyčítat celý život? Aspoň máme Jakuba, to je hlavní.”

“Nermuť se, holčičko,” objala ji Věra a pevně ji přitiskla k sobě. “Už ani slovo. Podívej se na sebe – kráska, jakou marně hledat! Kde jinde Mirka takovou najde? Blbec jeden.”

“Ve škole za mnou běhala půlka třídy,” Jitka nevědomky srovnala vlasy, “ale teď na vztahy nemám hlavu. Nikomu nevěřím. Všichni jsou na začátku sladcí, ale pak…” mávla rukou.

“Ne všichni jsou jako tvůj bývalý,” namítla Věra. “Třeba Standa. Pamatuješ, jak po tobě šílel? Chlap jako buk – pracovitý, žádné špatné návyky. A furt svobodný. Poslední z vaší třídy, kdo je ještě volný,” dodala s chytrým mrknutím.

“Ach, babi, nezačínej,” mávla Jitka rukou. “Na nikoho nemám pomyšlení. Musím připravit Jakuba do školy, dát dům do pořádku. Rodiče, co odjeli do města, tam zůstali pracovat v továrně. Teď jsem tu já hospodyně. A tobě taky pomoct musím…”

“Pomoc je dobrá věc,” přikývla babička, “ale nespěchám. Srovnej se nejdřív sama. Já? Žiju, běhám, sedmdesát let není trest. Dívat se na tebe a Jakuba – to je štěstí. A tvoji rodiče nepřestanou pomáhat. Až půjdou do důchodu, třeba se vrátí. A budeme tu všichni spolu – vy ve velkém domě, já v chaloupce vedle.”

“Babi, ty jsi naše mamina,” Jitka ji pevně objala a políbila na tvář.

“A na Standu stejně mysli,” lehounce ji plácla babička, jako když byla malá. “Takové chlapy jen tak nenajdeš.”

Jitka se ve vsi zabydlela už třetí měsíc. Standa, místní traktorista, ji měl stále na očích. Stejně jako Věra věřil, že její manželství byla chyba, ze které se ještě nevzpamatovala. Kdy a jak se s babičkou domluvili, věděl jen Bůh, ale potkávali se u samoobsluhy nebo na poště. Babička mu šeptem vyprávěla o Jitce a Jakubovi, trápila se, že vnučka je pořád sama.

Standa červenal, vzdychal, ale bál se dalšího odmítnutí. Věra, vidouc jeho pochybnosti, ho povzbuzovala:

“Změnila se, Stando. Hodně pochopila. Krása není všechno, hlavní je, co je uvnitř. A ty se pro život hodíš – spolehlivý, šikovný, starostlivý…”

“A ne fešák,” usmál se Standa, ale hned zvážněl. “Pořád ji miluju, Věro. Celé ty roky jsem na ni myslel.”

Babička se dojímala a slíbila, že mu pomůže.

“Jen nepospíchej, Miloši. Netlač na ni. Ještě se z toho rozvodu nevzpamatovala, jen rok a půl uplynul. Dej jí čas,” radila.

“A co když si ji někdo odvádí?” znepokojil se Standa. “Už jsem ji jednou ztratil. Nechci to podruhé. Udělám všechno, aby byla moje.”

“Tak mě poslouchej,” chytře se usmála babička. “Pomáhej jí s hospodářstvím, ale nenápadně. City nedej najevo, drž se zpátky. Uvidíš, jak to dopadne.”

“Vy jste psycholožka, Věro!” zasmál se Standa. “To opravdu funguje?”

“Jak nic!” ujistila ho. “A já za tebe něco poznamenám. Ale pozor – kdybys ji zranil, rozbiješ mi srdce.”

Standa přikývl a v srdci mu bylo teplo, jako by už dostal požehnání a Jitčino “ano”.

Jaro nabíralo na síle. Na zahrádkách se černaly zryté záhony a po nich důstojně krákali havrani. Jednoho rána Jitka uslyšela rachot traktoru před domem. Vyběhla na dvůr v bačkorách, jen v staré bundě, a vydechla údivem:

“Stando, co to je? Pro koho?” zírala na korbu plnou rašeliny.

“Pro tebe, pro koho jiného!” odsekl Standa a seskočil z traktoru. “Babička objednala. Řekla, ať to přivezu, hotovo. Otevři vrata. Počkej, co máš na nohou? Běž se obléct, nachladíš!” Sám otevřel bránu, opatrně zajel na dvůr a vyskládal rašelinu u plotu.

“Kolik ti dlužím?” Jitka sáhla pro peněženku.

“Nic. Pro babičku jako důchodkyni – zdarma. Schovej ty peníze,” usekl Standa, jen letmo na ni pohlédl, a odjel.

Druhý den jeho mladší bratr, středoškolák Honza, čtyři dny roznášel rašelinu po zahradě, aniž by vzal korunu.

“Se Standou máme svoje účty,” mávl rukou. “Řekl nebrat, tak neberu.”

“Co to má znamenat?” rozhořčila se Jitka. “To jsem náhodou válečný veterán? Komunismus snad?”

Babička Standova slova potvrdila, záříc spokojeností.

“Tak máš záhony připravené na jaro. Rašelina udělá půdu kyprou a úrodnou na roky. Sázej, co chceš.”

Za týden Standa přivezl náklad hnoje, složil ho za zahradou a přikryl plachtou.

“Bude se hodit,” řekl vážně. “Raduj se, že je zadarmo.”

“Díky, Stando,” usmála se Jitka. “Ani jsem nevěděla, že jsi takový hospodář. Můžeš zajít na čaj? Upekla jsem švestkové koláče.”

Standa málem poskočil rad”Standa se zastavil, zahlédl její upřímný úsměv, a v tu chvíli věděl, že všechny ty měsíce trpělivosti stály za to.”

Rate article
Add a comment