Cesta k lidskosti
Martin seděl za volantem své zbrusu nové škodovky té, o které poslední dva roky básnil při každém pivu a šetřil na ni každou korunou. Odříkal si posezení v hospodě, omezil knedlíky, nekoupil si nové triko, a teď tam seděl, pohupoval se v sedačce a nechával se opájet tím opojně elektrickým pocitem úspěchu. Palubní deska jemně svítila ve večerním šeru, volant byl v ruce chladný a pevný a Martin měl pocit, že mu patří celý svět, nebo přinejmenším alespoň tahle Plzeňská silnice.
Pohladil volant, zasmál se do ticha a pustil rádio. Z reproduktorů se líně rozlila starší písnička od Olympicu. Martin začal broukat a prsty automaticky bubnoval na palubku. To je život, pomyslel si se spokojeností, která by rozsvítila i lednový den.
Jel domů, kde už na něj čekali kamarádi: čekala ho oslava v duchu hurá, Martin konečně má káru! S hlavou plnou představ, jak bude vyprávět legendu o tom, kolik přesčasů si naložil, jak místo pátečních piv tahal kabely a jak se vykašlal na sushi pro jednu, Martin sunul auto trochu pomaleji, než dovolovala značka chtěl si tu chvíli vychutnat jako dobré tankové pivo.
Projížděl poklidným sídlištěm ve Slavicích. Paneláky zářily vlažným světlem, lampy kreslily na asfalt psychedelické stínohry a občasné postavy spěchaly, zabalené ve svetru a svěřeném šále, domů k Radegastu nebo večernímu filmu. Martin stáhl nohu z plynu u přechodu, protože staré české heslo radši čekat než spěchat měl v krvi.
V tu chvíli ale hop! Z ničeho nic mu přímo před auto vyklouzl kluk. Martin sotva stihl domyslet, co se děje. Instinkt žádné hrdinství, prostě strach nohou drtil brzdu. Škodovka se nadhodila, pneumatiky zapištěly tak, že by to slyšeli až v Rokycanech, a auto zasvištělo až do smyku, doslova centimetry před klukem.
Srdce Martinovi bušilo o závod jak závěrečný šlágr na hokeji. Otřel pot z čela, bylo mu najednou horko, a v hlavě mu hučelo, jako když babička mele mák. Chvíli seděl, neschopen dýchat, a přemílal v hlavě dokola: Dobrý, vybrals to Ale sakra, co kdyby?
On málem přejel dítě!
Martin seděl, ztuhlý jako čerstvě zabetonovaný patník. Prsty zarýval do volantu a v hlavě mu zněla poplašná siréna. Po tváři mu steklo pár kapek potu jestli se takhle cítili hrdinové v akčních filmech, tak to ať si to klidně nechají. Vztek a šok v něm vřely, a on se rozhodl konat.
Vyskočil z auta tak prudce, až by z toho městský strážník dostal osypky. Nohy se mu malinko klepaly, ale spěchal k chlapci, který stál opodál na první pohled by si člověk tipnul, že si hledí do země a nejradši by byl neviditelný. Martin ho popadl za ramena a aniž si všiml, že je trochu drsný, zvýšil hlas:
To má bejt fór, kluku? Co tě napadá lítat přes silnici jak srnec u Domažlic? Chceš skončit pod autem? Víš, že v Plzni jsou jednodušší způsoby, jak přijít ke zranění, třeba pátek v hospodě?
Kluk ani necekl. Skoro neslyšně pípnul:
Promiň, pane já Jenže
Co jenže? opřel se do něj Martin a pak si všiml, že kluk trochu ztuhl bolestí a v očích se mu zaleskly slzy. Povolil stisk, svraštil čelo s novým podezřením: A na mámu jsi myslel, když jsi to dělal? Víš, jak by jí bylo, kdybys Kdybych Ty bláho
V jeho hlase už nebyl jen vztek, ale skutečná hrůza z prožitku. Kluk popotáhl a rozplakal se. V očích měl paniku a nefalšovanou bídu.
Pomozte nám, prosím šeptl mezi vzlyky. Bráškovi je zle a nikdo nám nechtěl pomoct. Tak jsem musel na silnici.
Martin překvapeně ustrnul. Všechen vztek se v něm vypařil jak pára nad hrncem. Chvilku zíral na kluka, který vypadal spíš jako zmoklé kuře než uličník.
Bráchovi je zle? Kde je? vypadlo z něj s novým rozechvěním.
Kluka jménem Jirka ukázal kousek za silnici na zarostlý parčík. Tam. Šli jsme se projít a najednou spadnul a strašně ho bolí břicho!
Martin na vteřinu zapomněl na všechno, dokonce i na svůj nový vůz (který ještě voněl továrnou). S rychlostí studentky těšící se na oběd zamkl Škodu, přehodil batoh přes rameno a vyrazil za Jirkou, který hnal vpřed s pohyby neklidné kočky. V hlavě mu bzučelo: Ty vogo, co když je to něco vážného?
Svižně přešli silnici a zrychlili krok do parčíku. V hlavě mu klapala jedna myšlenka za druhou. Cítil, jak se ho zmocňuje nervozita.
A kde jsou vaši rodiče? zahalekal Martin, i když se snažil znít klidně, byl jasně slyšet třas. To tu chodíte sami?
Jsou oba v práci, pokrčil Jirka rameny, aniž by zpomalil. Musí přeci vydělávat. Babča je doma, ale už moc nechodí Tak se staráme sami.
Martin jen přikývl. V duchu si říkal, že něco podobného zná taky nebyl žádný bohatý synek ale tohle už je trochu moc.
Tak hlavně, že si kryjete záda, poznamenal, aby to neznělo příliš úředně. A jak se vlastně jmenuješ?
Jirka, kývl kluk, a v tom pohybu bylo trochu pyšnosti. A bráška je Radek.
Vešli hlouběji do parku. Pod javorovým stromem ležel klučík asi šestiletý bledý jak stěna, ruce na břiše, krčil se na staré lavičce. Jirka se k němu vrhl:
Radku, jsi v pohodě?
Martin zaklekl k němu, kalhoty se mu hned nacucaly rosou, ale co, už měl v životě horší skvrny. Kdo nikdy nezaprasil rifle v brzkém jaru, ten si nezaslouží pojídat bramboráky.
Kde tě bolí? šeptl, jak nejněžněji uměl, předvedl celé své herecké portfolio empatie.
Břicho vydechl Radek. Znělo to jako ozvěna potopené lodi v potápějícím se igelitovém pytlíku.
Martinovi bylo jasné, že tohle na tatranku a minerálku nespravíš. Chytil Radka do náruče, kluk se sice neubránil slabému vydechnutí bolesti, ale už neprotestoval.
Jirko, máš mobil, abys zavolal rodičům?
Nechali jsme ho doma, přiznal Jirka provinile a hrabal se nervózně v kapuci. Ale v nemocnici je teta, ta určitě zavolá mámě!
Martinovi spadl aspoň jeden kámen ze srdce. Rychle odnášel Radka k autu, opatrně ho posadil na zadní sedadlo a zapnul pás. Jirka si sedl vedle něj, okamžitě chytil třeštícího bráchu za ruku a stiskl ji, jako by tím mohl odčarovat bolest. Martin v duchu mladému účastníkovi domácí péče za tenhle tah složil poklonu.
Otočil klíčkem, první co udělal bylo, že zapnul vyhřívání protože oba kluci už vypadali jako reklama na tuhé české jaro. Pomalu vyrazil směrem na pohotovost.
Udělal velký oblouk, aby nemusel riskovat předjíždění skrz křižovatku, protože tenhle den už měl dost adrenalinu na celý měsíc. V autě hrála tichá melodie z rádia (něco s kytarou, bez většího lyrického zmatku), a Martin každou chvíli kontroloval zpětné zrcátko. Radek zavřel oči, tiskl se k bráchovi, a Jirka nepřestával šuškat něco uklidňujícího.
Vydržíš, Radku? Už budem na místě, povzbuzoval Martin a snažil se znít povzbudivěji, než se cítil.
Snad jo hlesl Radek. V hlase měl už víc úlevy než bolesti.
To je frajer, podpořil ho Martin, načež Jirka na chvíli zahlédl brášku usměvavějšího. To Martinovi ulevilo víc než litry Plzeňského.
Když už parkovali před nemocnicí v Plzni (číslo pohotovosti znal Martin skoro zpaměti, bohužel zkušenosti s dětmi jeho sester si člověk nenese jenom v rodné vsi), obrátil se na Jirku:
Hlavně už víckrát nevybíhej na silnici, rozumíš? Žádná škodovka za to nestojí a brácha by ti poděkoval těžko.
Jirka se rozplakal, tentokrát snad už ne ze strachu, ale z toho, že mu to došlo. Já už nikdy, slibuju.
Martin mu položil ruku na rameno a poplácal ho, jako to dělají tátové, když chtějí být hodní, ale trochu neobratní.
No vidíš, to je správné. Teď hlavní bude, aby byl brácha v pořádku.
Radka opatrně donesli dovnitř. Sestřička v modrém plášti jen mrkla, pochopila o co jde a vzala kluka na vyšetření. Jirka zůstal sedět na lavici, tiskl ruce v pěst, oči zapíchlé do dlaždic. Martin zevloval po chodbě, nervózně přešlapoval a přemýšlel, odkud na té nemocnici prší tolik smutku.
Po chvíli vtrhla do vestibulu rozčepýřená žena v bundě a s očišťující energii. Okamžitě poznala Jirku a rozběhla se k němu.
Jirko!
Kluk se k ní vrhl, zabořil obličej do jejího kabátu a chvějícím hlasem spustil: Mami, Radkovi je zle Promiň, já jsem ale já už nikdy
Máma ho kratince utěšila a setřela slzu. Pak otočila pohled na Martina.
Děkuju vám Fakt netuším, jak se odvděčit. Oba makáme do večera, babička měla dneska mdloby a Kluci utíkli ven. Kdo mohl tušit
Martin jenom mávl rukou a rozpačitě usmál, fandil se, že by dneska už lidi moc nepomáhají byla spíš špatná zkušenost než pravda.
To nic, hlavní je, že je Radek už v péči doktorů. Počkejme, co se dozvíme.
Všichni tři poseděli na lavici. Napětí opadalo, i ticho bylo méně dusivé. Máma objímala Jirku, hladila ho po hlavě a šeptala: To bude dobrý, já už jsem tady.
Martin stál opodál a pozoroval, jak se kluk pomalu uklidňuje a jak v jejím objetí nachází klid asi jako žížala pod kamenem tam, kde už zase svítí slunce. Cítil, jak z něj opadá napětí a zůstává v něm jen vděčnost a podivné, trochu opojné uspokojení z dobře vykonané práce.
Když přišla zdravotní sestra s usměvavou tváří, Martin zachytil nadějný úsměv matky. S úlevou si uvědomil, že Radek je z nejhoršího venku.
Nečekaně rychle, ba skoro neviditelně, se rozloučil a vykročil do chladného plzeňského večera. Štiplavý vzduch mu připomněl, že večírek s kamarády musí počkat a že jsou důležitější věci než hýření. Automaticky vytáhl mobil, chtěl zavolat, že dneska na oslavu nebude, ale místo toho na chvíli jen tak pozoroval hvězdy nad hlavou.
Dneska jsem udělal něco pořádného, pomyslel si, a na duši ho u srdce hřálo jako horký svařák na náměstí. Nikdy nevíš, kdy budeš potřebovat od neznámého stejnou pomoc a že to přijde, o tom žádný Čech nepochybuje.
Mobil schoval zpátky do kapsy, usedl k volantu a s klidnou hlavou, srdcem nabitým dobrou vůlí, vyjel domů. Oslavu dnes sice zrušil ale pocit, že i drobný čin je důležitější než stovka gratulací, byl k nezaplacení. Jak si šeptal pro sebe: Stačí prostě nezůstat stranou.
A tak pelášil plzeňskou nocí, míjel obchodní domy i kiosky s klobásami, a s úsměvem si říkal, že svět je sice malý, ale i v něm se najde čas na správné věci, když na to přijde.