Český recept na štěstí: Celý panelák sledoval, jak se do bytu ve druhém patře stěhují noví nájemníci…

Dobré zprávy

Recept na štěstí…

Celý dům pozoroval, jak se nastěhovali noví nájemníci do bytu ve druhém patře. Byla to rodina vedoucího směny místní fabriky, která byla pro naši menší středočeskou městskou část dost důležitá.

A proč, proboha, chtějí bydlet tady ve starém činžáku? divila se důchodkyně Milada Nováková sousedkám, vždyť při jejich známostech by určitě dostali byt v novostavbě.

Maminko, nedívej se na to podle sebe! opravovala ji dcera, třicetiletá svobodná Drahomíra s nápadným líčením. Proč by chtěli panelák, když tady v našem činžáku jsou krásné vysoké stropy, velké samostatné pokoje, obrovská předsíň a lodžie velká skoro jako místnost? Navíc jim sem ihned zavedli pevnou linku. Někdo tady v baráku má telefon? Tři byty z devíti!

Tobě jde jen o to, aby sis mohla povídat po drátu, pokárala ji matka, už jsi sousedům lezla krkem. Ani ty nové nenapadni navštívit, jsou to slušní a vytížení lidé…

Ale nejsou přece tak vážní, jsou mladí, mají dceru, ta má teprve devět let, jmenuje se Maruška, bránila se Drahomíra s pohledem dotčeným, skoro ročníkově k sobě srovnávala novomanžele, možná jsou o pět let starší.

Sousedi byli skutečně velice příjemní a zdvořilí. Libuše pracovala ve školní knihovně a její manžel Václav měl za sebou už deset let ve fabrice.

O jejich životě pak Drahomíra večer informovala všechny, co s její matkou sedávaly na lavičce před domem. A odkud to všechno víš? ptávaly se jí ostatní ženy. Jsi detektiv! smály se. Ale kdepak, jen si tam občas zajdu zavolat. Narozdíl od některých mi to dovolí, narážela na to, jak ji jinde neochotně odmítali a neotvírali.

Tak se spřátelila s novými sousedy a často využívala jejich pevné linky pro hovory s kamarádkami i kolegyněmi a vůbec jí nebylo trapné u nich pobývat delší dobu. Chodila v novějších šatech, jindy v domácích župáncích a usilovně hledala cestu k domácnosti mladé dvojice.

Jednou viděla, jak Václav schválně zavírá dveře od pokoje s televizí, když přišla zase telefonovat. Začalo se to pak opakovat. Drahomíra se usmívala na Libušku a po hovoru jí chodila děkovat do kuchyně, ale Libuše jen kývla hlavou a požádala ji o zabouchnutí dveří. Nemůžu sama, mám ruce od mouky, ukazovala, a máme samozamykací zámek, dokonce francouzský.

Cože to pečete tentokrát? Zase koláčky? Vy pořád něco pečete… Já to neumím, povzdechla si Drahomíra. To jen na snídani budou tvarohové koláčky, ráno není čas péct, tak dělám teď, odpověděla Libuše mile a otočila se zpět k těstu.

Drahomíra odcházela trochu dotčená, že s ní už tolik nebaví.

Jednou večer prohodil Václav: Slyš, Libi, už jí to řekni. Náš telefon je obsazený každý večer jen kvůli ní, nemůžu se dovolat ani já ani moji přátelé. Takhle to nejde.

Taky jsem si všimla, chodí sem čím dál samozřejměji a vysedává tu u telefonu jako doma, kývla Libuše.

Ten večer přišla Drahomíra zase navoněná a šla telefonovat. Po deseti minutách ji Libuše slušně upozornila: Drahuško, skončíte, prosím? Čekáme na důležitý hovor.

Drahomíra to pochopila, položila sluchátko, ale vzápětí vytáhla z kabelky čokoládu a mrkla: Nesu něco na zub, pojďme si připít na známost!

Šoupla tabulku čokolády na stůl. Libuše vlídně, ale neústupně odmítla: Promiňte, nechte si ji. Maruška má silnou alergii, sladkosti u nás nesmí. Čokoládu doma zakazujeme.

No teda… Já to myslela od srdce, začervenala se Drahomíra.

Prosím, neberte si to, nemůžeme u nás pořádat čajové dýchánky. Volat přijďte jen kvůli lékaři, záchrance, hasičům… To je samozřejmost, to chápeme. Jinak už ne, manželovi volají z práce a dcera se rozptyluje, když slyší cizí hlas. Má teď úkoly, potřebuje klid, uzavřela Libuše mírně.

Drahomíra odešla, nechápala, proč se k ní tak chovají, a myslila si, že Libuše žárlí na manžela. Ví, že jsem mladší a hezčí, proto žárlí, stěžovala si doma. Chtěla jsem být lidská a ona mě ani na čaj nepozvala.

Matka na to řekla: Ty jsi paličatá a tvrdohlavá. I já jsem asi chybovala ve výchově. Do cizí rodiny se pořád motat, to není správné. Copak potřebují tvoje telefonování? To je jejich soukromý život tady končíš. I s urážením, i s domýšlivostí. Postav si vlastní linku a buď kamarádka svým sousedům pak ty.

Naposledy se chtěla Drahomíra sblížit, když přišla s notýskem pro recept na koláčové těsto. Libi, prosím, nadiktujte mi recept na tvarohové koláče, ráda bych se to naučila.

Ale vždyť máš maminku, zeptej se jí. Naše matky toho vědí nejvíc. A já dělám všechno od oka, nemám žádná čísla ani poměry ruce už to znají samy, usmála se Libuše, a teď chvátám, odcházím. Opravdu, zeptej se maminky.

Drahomíra se začervenala a šla domů. Věděla dobře, že v kuchyni ve skříni leží onen starý zašlý sešit, v němž matka Milada vedla všechny rodinné recepty. Saláty, karbanátky, polévky, dokonce i pečenou štiku. Nejvíc ovšem věnovala pečení, dříve často a ráda pekla. Ale Drahomíra sama píct nechtěla a její matka už dlouho také ne prý kvůli dietám a tlaku.

Přesto Drahomíra sešit vytáhla, líně ho prolistovala a našla přesně ten recept, co hledala, až matka užasla.

Ty chceš opravdu něco péct? divila se Milada.

Čemu se divíš? zavřela Drahomíra sešit.

To snad kvůli Petrovi? Myslela jsem, že s ním to dávno skončilo, jako se všemi tvými krátkými známostmi…

Ale kdepak, skončilo, neskončilo kdybych chtěla, zase poběží za mnou.

Tak chtěj! Dávno bys měla mít rodinu. A co jsi si to tam v sešitu vyhlížela? Poradím ti, neboj, ptala se matka.

Ne, ne, připravuji se zatím psychicky, odbyla ji Drahomíra.

O dva dny později, když se matka vrátila z procházky, ucítila doma vůni čerstvě pečeného.

To snad není možné, u nás to voní jako v pekárně! divila se. Určitě jsi zamilovaná, jinak bys do pečení nešla!

Ticho, mami, a ochutnej. Nejsou to buchty, ale pravé české koláčky s tvarohem!

Konvice hučela na sporáku, na stole byly hrníčky, konvička a talíř koláčků jako malé sluníčka.

Matka ochutnala a spokojeně pronesla: Ty máš ale talent! Myslela jsem, že jsi všechno zapomněla, ale podařilo se to, holka, moc dobře…

Nelichoť, ale řekni pravdu, jsou dobré, nebo to jen tvrdíš? zeptala se Drahomíra.

Málem nemám slov, jsou výborné! Pořádně si ochutnej sama. Tu si Drahomíra vzpomněla na otce. Ten vždy říkal: je to k jídlu! Největší pochvala.

Příště pozvu na koláčky Petra. Myslíš, že mu budou chutnat?

Beze sporu! Tvého otce jsem na koláčky dostala, miloval pak koláčky i mě, zasmála se matka, tak peč a zvě ho! Já mezitím půjdu k sousedce, máme sraz u televize. Konečně sis uvědomila, že jen šaty a natáčky chlapa neudrží!

Petra začal chodit k Drahomíře. Přestali se hádat, máma si zvykla, že dcera teď tráví čas spíš v kuchyni. Petr ji pomáhal, smáli se spolu.

Když Drahomíra oznámila, že s Petrem podali žádost o sňatek na matrice, Milada se opravdu dojímala: konečně!

Drahomíra se proměnila. Zhubla, aby na svatbu vypadala co nejlíp. Petr se ptal: Ty už vůbec nepečeš? Ale na svatbu bude koláčů dost?

Před domácí svatbou pekly tři: Drahomíra, máma Milada a její sestra Růžena. Dvě ženy a tolik práce, přesto hostů bylo dvacet, samá rodina.

Mladí pak žili v samostatném pokoji ve velkém třípokojovém bytě. A za rok už měli všichni v domě svůj telefon. Drahomíra telefonovala všem, ale už stručně, krátké hovory.

Rito, nemůžu dlouho, těsto už kyne a Petr se vrací z práce. Pa!

Spěchala zpátky do kuchyně, kde krásně nakynuté těsto vřelo životem. Drahomíra byla těhotná a brzy šla na mateřskou, ale klid neměla: neustále vařila, pekla a těšila Petra domácími koláčky s tvarohem. Domácím! Takové dobroty! A Petr ji za lásku a koláčky nosil na rukou

Učil jsem se, že štěstí neleží v cizí pozornosti nebo telefonu sousedů, ale v teple vlastního domova, v jednoduchých chvílích s vlastní rodinou. To je ten pravý český recept na štěstí.

Rate article
Add a comment