Červená mašle
Ivana stála u sporáku a koukala, jak z hrnce nad pohankou líně stoupá pára. Nebyla to ta hezká, zlatavá pohanka z bio obchodu, ale ta levná ze sámošky za devatenáct kaček za pytlík, drobná a lehce nahořklá. Zamíchala lžící, přiklopila pokličku a s povzdechnutím se opřela zády o chladničku. Starý Calex zabzučel typickým hlasem domácího spikleneckého dědy, který vše tiše schvaluje.
Za oknem se táhla ulice Dělnická. Paneláky, staré topoly, co každé jaro nacpou chmýří do okna, a směnárna květin na rohu. Ivana tu žila už dvanáct let a ulice jí přirostla stejně jako mozol na palci nebo to prastaré vědomí, že čtvrtý schod vždy zavrže.
Bohuš se objevil v kuchyni jako duch, bez zaklepání jako obvykle. Opravdu mu šlo, to objevování se. Vysoký, ramenatý, a tričko světle šedé, které Ivana ještě nikdy neviděla. Později jí došlo, že je nové, ale prvně zachytila jen vůni. Jemnou, květinovou, nasládlou v základu rozhodně ne její parfém, ani pánský deodorant, ani vůni jeho starého potahovaného sedadla ve stejně starém autě.
Tak co, moje spartánko? mrkl a nakoukl do hrnce s pobaveně pokřivenou pusou. Zase na pohance s vodou a s kusem chleba?
Pohanka, řekla Ivana. S cibulí.
Cibule, to už je luxus. Poklepal jí po rameni jako otec, co ví, že právě dobře trousí. Vydrž ještě, už brzy bude líp. Březová ulice nám neuteče, uvidíš.
Ivana kývla. Uměla kývat tak mistrně, že to vypadalo jako souhlas, ale bylo v tom spíš unavení než skutečná důvěra. Zase se jí trochu motala hlava, potřetí za tři dny, potichu, jakoby někdo pootočil místnost. Věděla proč. Věděla a mlčela.
A ty, už jsi dnes něco měl? zeptala se.
V kanclu byla business svačina. Jde to.
Nalil si vodu do hrnku, vypil ji u dřezu a zmizel v obýváku. Ivana tupě sledovala pohyb hrnku. Pak vypnula plyn a začala podávat pohanku na talíře.
Za tři roky šetření si už zvykla na spoustu věcí. Že místo tvarohu kupuje levnější kefír, že bundu pátou sezonu zašila na lokti sama, že kadeřnictví viděla naposled předloni v listopadu. Vlasy si stříhala ve stojaté koupelně před malým zrcadlem, snažila se neprohlížet moc detailně. Občas to dopadlo docela slušně. Občas ne.
Před třemi lety jí Bohuš ukázal fotky. Dům v osadě Březová ulice, čtyřicet minut z Prahy vlakem. Cihlový, s podkrovím, jabloněmi ve dvoře, starou nefunkční studnou jen na parádu. Žaluzie zelené, dřevěná veranda, lavička pod šeříkem.
Hele, položil jí notebook na kolena, koukni.
A Ivana koukala. Ucítila v hrudi něco jako teplo, něco vzdáleně příbuzného radosti. Naději. Celý život bydlela v podnájmech, v cizím vzduchu a mezi cizími stěnami. A na těch fotkách byly jabloně.
Bude to chtít asi tři roky pořádného šetření, zahlásil Bohuš až úřednickou vážností. Spočítal jsem to. Když budeme dávat stranou tolikhle, a ty ponížíš svoje náklady
Kolik to stojí?
Řekl jí sumu. Ivana chvíli mlčela.
To je hodně.
Je to dům, Ivano. Náš dům. Zahrada, vzduch, ticho. Myslíš, že to je někde za hubičku?
Souhlasila. Ne hned, ale souhlasila. Otevřeli společný účet. Ivana převáděla půlku důchodu a vše z drobných brigád. Dělala účetní v malé firmičce na část úvazku, moc z toho nebylo, ale aspoň něco. Bohuš tvrdil, že posílá trojnásobek.
Věřila mu.
Věřit ostatně opravdu uměla. Prý to je její přirozený talent. Věřila lidem ne proto, že by byla blbá, ale protože to byl lehčí systém soužití. Když totiž nevěříš, musíš pořád kontrolovat a to je fakt unavný.
První zima šla hladce. Strava jednodušší, oblečení střídmější vypadalo to málem jako hra. Jako když v dětství nemáš na zmrzlinu a vymyslíš si místo ní něco lepšího, protože je to tvoje nápaditost, co ti tvoří hodnoty. Vařila polévky z nejlevnější zeleniny, pročítala recepty z blogů, slavila, když ulovila něco ve slevě. Téměř radostné.
Druhý rok začalo tělo protestovat. Nepříliš okatě, ale svým jazykem. Slabost v nohou, malátnost, co nezmizí ani po přespané noci. Občas v autobuse zjistila, že vůbec neví, kam jede, prostě kouká z okna. K lékaři nešla. Nebylo za co, a v městské poliklinice by stejně vystála boty.
Asi bych měla na krev, poznamenala jednou.
Za peníze?
Aspoň bez fronty.
Ivano, teď počítá každá dvacka. Zkus tu naši polikliniku?
Zašla. Odbyla si závodní mačkání čísel, dostala papír na krev. Hemoglobin sotva pod hranicí normy. Radostí nula. Doktorka poradila červené maso, železo, vitamíny.
V lékárně vybrala to nejlevnější. Červené maso se do rozpočtu nevešlo.
Třetí rok se prostě přestala vážit. Zrcadlo ji informovalo dostatečně. Obličej výraznější, kruhy pod očima, vlasy bez lesku. Na Lesné v sekáči ulovila docela slušný kabát, tmavě modrý, téměř bez vady. Prodavačka, zrzavá dáma v letech, zahlásila:
To je kvalita. To unosíte.
Já vím, odvětila Ivana.
Víme všechny, co? mrkla k ní a usmála se ne vesele, ale vědoucně.
Ivana si kabát vzala. V odraze vitríny stála chvíli a šla dál.
Bohuš ji dál motivoval. Tohle mu šlo, vytvořit pocit, že někdy, kousek za touhle pohankou, čeká dobro. Ještě trochu vydržet opakoval už jen kousek tak často, až se ty slova staly hudebním podkresem jejího života. V pozadí, nevnímáš.
Seš dobrá, fakt. Spartánka. Obdivuju tě, pronesl, když večeřela jednoduchou večeři.
Ivana se usmála. Automaticky, naučené místo v rozhovoru.
Občas volala dceři. Ta bydlela v jiném městě, dvě děti, manžel, volala málokdy, měla svý starosti. Ivana nikdy nežila na stížnostech. Prostě to neuměla.
Mami, jak se máš?
Dobře. Šetříme na dům.
Pořád?
Už skoro!
No to jste teda dobrý
Pak už tekly jen děti, počasí a domácí radosti.
Třetí podzim začala cítit pachy ostřeji. Možná tělo chtělo z mála vytěžit maximum. Ty podvědomé signály.
Poprvé ucítila růžové parfémové tóny na Bohušově košili začátkem října. První dojem byl, že si něco namlouvá. Možná v tramvaji stál někdo navoněný příliš blízko. To zná každý.
Podruhé v listopadu. Přišel domů později, veselý, narůžovělý, z poradě. Když mu pomáhala s kabátem z něj to vonělo. Stejný, sladký podtón, drahé dámské parfémy. Ne její.
Unavený?
Třihodinová porada, děs.
Zívnul, odešel inscenovat hygienické návyky.
Ivana pověsila kabát. Stála chvíli u věšáku. Šla ohřívat večeři.
Byla žena, která uměla nemyslet když nechtěla myslet. To je také určité umění. Odklonit myšlenku bokem, ne ze strachu, ale v obavě, co by nastalo, kdyby ji pustila dál.
Společný účet se plnil. Bohuš jí ukazoval online výpisy. Čísla rostla. Pomalu, ale šlo to.
Vidíš? Do jara děláme první krok.
Jaký krok?
Jednání s majiteli Březové ulice. Snad se vyjedná sleva.
Ivana kývla. Ostatní měl na starost on papíry, debaty se zápisem. Ona úspory.
V prosinci se doma objevoval míň. Firmy v prosinci slaví, že, nešlo prý odmítnout, jinak člověk vypadne z party. Ivana chápala. Vždycky chápala.
Až jednou přišel v jednu v noci, údajně rovnou ze sedmihodinového firemního party. Vypadal ne zničený, ale odpočatý. První věc, co Ivanu napadla. Odpočatý. Až měl člověk chuť mu závidět.
Užil sis to? zeptala se.
No, práce. Ale v Březových bude klid, žádný večírky.
Políbil ji do čela, šel spát. Ivana seděla dlouho na kuchyni. Calex zpíval svůj monotónní popěvek. Za oknem padal sníh.
V lednu našla účtenku.
Byla to náhoda, jak už to bývá se všemi velkými ranami. Rozhodla se vyčistit jeho sako to nové, tmavě modré, které měl na Silvestra. Šátrala v kapsách, než ho pověsí.
V levé byl malý bílý pravouhlec.
Restaurace U Václava, 28. prosince, suma
Ivana dlouho sledovala číslo. Dvakrát si to přepočítala, jestli dobře vidí. Pak spustila ruku s účtenkou, koukla ven. Po chodníku klusal paní s jezevčíkem. Pes tahal jak na dostizích, paní nikam nespěchala.
Částka odpovídala měsíčnímu rozpočtu na jídlo. Celému. Sytému, který Ivana ždímala za každý groš pro pohanku, levné těstoviny, levný čaj i olej. Rozpočtu odměřovanému v gramech.
Schovala účtenku zpět, sako pověsila. A šla vařit večeři.
Calex zabzučel.
Nalila si vodu vypila, položila sklenici. Zase si nalila. Položila zpátky.
Bohuš byl v práci. Začínal v devět. Ivana dělala home office, faktury zpracovávala doma, dneska stejně nebylo nic.
Přemýšlela, kdo asi chodí na Štěpána do U Václava. Sama tam nikdy nebyla. Z reklam na autobusový zastávce věděla: samý ubrusy, svícny. Chudý člověk tam nechodí.
Osmadvacátého Bohuš tvrdil, že má setkání spolužáků. Vrátil se v deset. Voněl ne vínem, ale slabě květinově nasládle.
Ivana nechtěla moc hned soudit. Byla mistryně ve vytěsňování myšlenek bokem. Třeba jedl sám. Nebo pracovní večeře. Možná.
Ale večer, když přišel, koukla na něj jinak. Ne nepřátelsky, ale pozorně. Prostě koukla.
Jak bylo v práci? sundával boty.
Normálka. Měl jsi dnes něco k jídlu?
Drobnost, dík.
Já udělala polívku.
Super.
Jí sup, v mobilu něco čte, ona s čajem naproti sedí a sleduje. Klidný, žádné nervy. Anebo fakt umí skrývat.
Bóďo?
Hm?
Je to v U Václava drahý?
Vzhlédl jen na sekundu.
Nevím, nebyl jsem tam.
Aha. Jen jsem viděla reklamu.
Zase klopil pohled k mobilu.
Ivana pila.
Únor byl studený a tichý. Ve svém sekáčovém kabátu prohrnovala rukama kolem hrnku, mrzla v tramvaji. Motání hlavy silnější. Objednala se k mudrům, čekala dlouho. Sestřička vypadající, že by procedila hřebíky, zase: hemoglobin šel dolů…
Beru vitamíny.
Který?
Vyjmenovala značku.
To jsou ty nejlevnější. Dá se, ale jestli můžete
Nemůžu, ujistila Ivana.
Nepřesvědčovala ji dál.
Bohuš v únoru dělal, jakoby omládl. Nový opasek, nové boty. Ty teda nevypadaly ani trochu jako rozpadlé ošuntilé tenisky. Tmavě hnědé, sešité, nablýskané.
Nový?
Sleva. Staré byly tragédie.
Sleva, jo
Nechodím přece do butiků.
Ivana kývla.
V březnu zahlédla notifikaci. Telefon ležel displejem vzhůru, Bohuš v koupelně. Ivana si četla knížku.
Autohaus MěstoAuto.
Zpráva: Váš model KusCity k vyzvednutí připraven. Červená mašle podle přání. Kdykoliv čekáme!
Ivana odložila knihu.
O téhle káře slyšela. Velké SUV, viděla v tramvaji reklamu. Drahé auto. Rozhodně ne její kategorie.
Červená mašle jí docvakla až později. V autosalonu, když kupuješ pro někoho, navlíknou specialitu červenou mašli. Z reklamy: udělejte radost milované osobě.
Ležela vedle Bohuše, on oddechoval pravidelně. Myslela na pohanku s cibulí.
Na vitamíny za 60 korun.
Na kabát ze sekáče.
Na kadeřnictví coby vzdálenou legendu.
Na společný účet.
Pak přestala myslet. Jen poslouchala, jak dýchá Bohuš.
Druhý den zavolala na infolinku. Zjistila stav konta. Nahlásili jí částku.
Sekundu mlčela, poděkovala.
Bylo tam polovina toho, co by podle dohody mělo. Polovina. Dva roky šetření.
Seděla u kuchyňského stolu a sledovala ubrus s květinami. Drobné fleky od kafe, které tři měsíce drhla nepomáhalo. Prostě flek. Jako život, co se numyje.
Ivo! houkl Bohuš z obýváku. Dáš čaj?
Dám, odpověděla spolehlivě.
Zvedla se, dala vodu do konvice, zapla sporák.
Dnes lezla slabost do nohou ještě víc než včera.
Začala za Bohušem ne vymýšlet, ale sledovat. Slovo sledovat jí přišlo odporný. Ale čtvrtek, Bohuš že má večer další firemní schůzku, šla ven půl hodiny po něm.
Jeho staré auto stálo ne u kanclu ani u restaurace, ale před obchodákem na Náměstí Svobody. Ivana obešla market, šla dovnitř.
Našla Bohuše v oddělení šperků v přízemí, mluvil s blond ženou, lehce přes třicet. V béžovém kabátu a s úsměvem, co nepatří kolegyni. Stáli těsně, jak stávají lidi, co si dávno přivlastnili prostor toho druhého.
Ivana si stoupla za pilíř, vytáhla telefon, předstírala, že píše.
Bohuš něco povídá, žena se směje. Prodavačka vytáhla šperk, položila na semiš řetízek nebo náramek, neviděla Ivana přesně. Bohuš zaplatil.
Žena schovala šperk do kabelky, zapla kabát odešli spolu.
Ivana stála za pilířem. Lidí jak much v létě. Rádio hrálo v pozadí, z blízké pekárny voněly koláče.
Chvíli počkala. Šla ven na lavičku. Březen, zem mokrá, lavička už suchá. Seděla a civěla do křižovatky. Samo příměří, šedivá zem pod sněhem. Ne prázdno, ne bolest. Prostě ticho.
Pak šla domů.
Další dny byla jako vždy. Vařila, pracovala, koukala na televizi. Bohuš byl veselý, povzbudivý, někdy lehce roztržitý. Neřešil, nekontroloval.
Hele, povídá večer, s tím domem půjdeme na splátky. Nemusíme tolik šetřit najednou.
Splátky?
Samozřejmě! Kus zaplatíme, zbytek pak.
A kolik máme na účtu?
Mělo by tam být v klidu, ale já musím ověřit. Mrknu na to později.
Mrkni.
Jasně, později.
Ivana šla do kuchyně.
Ten večer volala dceři.
Mami, jsi v pohodě? Máš nějaký jiný hlas.
Jsem jen unavená.
Pořád šetříte?
Hm.
Mami, vážně potřebujete ten dům? Nebyla by lepší normální byt v klidný části? Proč tolik let za domem?
Bohuše to táhne.
A tebe?
Pár vteřin ticho.
I mě trochu. Mám ráda jabloně. A šeřík.
Dcera si odkašlala a přepla na děti a domácnosti.
Po hovoru Ivana seděla dál s telefonem v ruce a přemýšlela, jestli tam ty jabloně a šeřík vůbec někdy byly. Nebo to byl jen stažený obrázek z internetu.
Tak dva dny nato zavolala do MěstoAuto. Chtěla se jen informovat o KusCity v červeném.
Máme tu jeden, nedávno vyzvednutý muž koupil pro ženu s velkou červenou mašlí, dojemná scéna.
Dárek, jo?
Ano, objednal balení. Prý všechno tip top.
Děkuju.
Položila mobil, zapla konvici a čekala, než začne bublat.
Uvnitř stejný hustý klid.
Zkontrolovala výpis sama. Nevolala, ale sedla k internetu účet nastavovali spolu.
Dívala se na transakce. Její zásobování pravidelné. Jeho méně časté, menší částky.
Výběry. Pravidelné, tu menší, tu větší. Spousta nevysvětlitelných.
Vzala starý sešit, kde vedla rozpočet. Na novou stránku si začla psát.
Po dvou hodinách počítání byl obraz jasný. Ne hned, ale bod po bodu dílek po dílku.
Tři roky spoření, pohanka, starý kabát, kadeřnice pouze na internetu Tři roky, kdy se zmenšovala a zúžovala, aby se vešla do cizí tabulky.
A peníze mizely. Pomalu, ale vytrvale. Ne všechny, ale dost. A někde v klenotnictví stojí žena v béžovém, Bohuš platí kartou vesele, jakoby kupoval rohlíky.
A v MěstoAuto je nachystaná červená mašle.
A účtenka z U Václava odpovídá tomu, co ona rozpočítávala na měsíc.
A košile voní jako Chanelka.
Ivana zaklapla notebook, šla za Bohušem do obýváku.
Máš hlad?
Ani ne, je pozdě.
Dobře.
Lehla si do postele. Koukala do stropu. Bohuš přišel později, zalehl, během chvíle začal chápat smysl slova odpočinutý spáč.
Ivana nespala. Myslela, kdy naposled byla člověkem, který si může dovolit něco normálního. Ne vitamíny, ale radost.
Skutečná káva. Milovala ji voňavou, mletou, silnou. Rok a půl pije jen instantní v pytlících.
Sýr s modrou plísní. Naposled před pěti lety, ještě před šetřením. Nejlepší s hrozny. Jako malý svátek uprostřed týdne.
Ústřice jedla jednou, v mládí u moře, úplně fascinovaná.
Otáčela se na bok.
Rozhodnutí pod kůží uzrálo jako domácí chléb, když dlouho kyne. Ráno bylo hotové. Ostré, jednoduché, bez zbytečností.
Další dny byly zdánlivě normální. Vařila, pracovala, povídala s Bohušem. Ten nic nepoznal, nebo to v sobě prostě přehlédl. Už jí to bylo jedno.
Jednoho čtvrtka za ním šla až do parku. Šedivý kabát, v ledvince boty na přezutí, starý způsob univerzální maskování. Sleduje je. On má schůzku s tou samou ženou ze šperkařství. Sejdou se u kavárny na Tylově náměstí, jdou parkem. Ivana daleko, pomalu, bez třesu v kolenou.
V parku u lavičky Bohuš vytáhne malý balíček, žena rozbaluje. Postoj důvěrný, dotek na rameni, polibek.
Ivana sleduje ruce v ošoupaných rukavicích, které trčí z kapes. Červené prsty, lehká zima.
Ještě chvíli postála. Šla domů.
V autobuse seděla u okna, koukala ven. Město šedé, vlhké, holé stromy. Světla pouličních lamp vystupují pomalu, jakoby někdo zapínal spínač po jednom.
Doma šoupla věci do tašky. Vzala si jen svoje, jen to, co určitě není společné. Oblečení, spodní prálo, dokumenty, zdravotní kartičku, peníze, které měla stranou bokem. Závěrečný pohled na kabát ze sekáče pověsila ho zpět. Vzala místo něj tmavě vínové sako, co nosila naposledy před třemi lety. Teď už jí sedělo těsněji, ale vypadala jinak, ne podstatně, jinak.
Napsala Bohušovi lístek: Děkuji za účtenku z U Václava a červenou mašli. Doufám, že chutnalo.
Nebylo co víc dodat. Složený lístek nechala na kuchyňském stole, poblíž flíčku od kafe.
Vzala tašku.
Poslední pohled na Calex.
Tak čau, řekla nahlas polotichu.
Vyšla, klíček nechala pod rohožkou. Prostě, už ho nepotřebovala.
Na ulici Dělnická normální špička: lidi z práce, pes táhne pána, kytky v květinářství svítí.
Ivana chvilku stála. Šla.
Věděla přesně, kam jde.
Velký supermarket je dvě ulice dál. Galerie Chuti. Chodí kolem něj roky, nikdy dovnitř. Drahé, krásná aranž, ovoce v bedýnkách. Tam nakupují ti, kdo berou jídlo jako potěšení, ne otázku přežití.
Vstoupila.
Uvnitř voněla káva a teplé pečivo. Jemná hudba, příjemný světelný smog.
Vzala košík.
Šla podél regálů.
Rybí pult modrošedý tuňák, kategorie: sváteční dary, za který by se nestyděl ani pan prezident. Prosím, tuhle porci.
Tu?
Ano, přesně ji.
Zabaleno.
Pak: regál s ústřicemi. Malé boxíky, na ledě. Vzala balení.
Sýry. Modrý sýr s ušlechtilou plísní, šedě namodralý, kousek k ochutnání.
Pak: dobrý kváskový chleba. Žádný za dvacku, ale opravdový.
V sekci s kávou váhala. Nakonec sáhla po mleté, modrý obal, původ: Etiopie. Na štítku chuť borůvek a hořké čokolády.
U pokladny jí prodavačka chválila nákup, ani se na ni nedívala.
Dobrý výběr.
Děkuji.
Suma byla pěkná. Zaplatila svým, kartou napojenou na spořicí účet.
Šla do malého hotýlku na konci města. Žádný luxus, ale čisté, bezpečné.
Vybalila veškerý nákup: tuňák, ústřice, chleba, sýr, káva.
V kantýně si vypůjčila nožík na ústřice.
Zvládnete to? zeptala se zvědavě recepční.
Zvládnu.
Trochu zápasila, ale otevřela. První ústřice vůně moře. Snědla ji. Pak druhou.
Pak sýr na chleba. Uvařila etiopskou kávu. Opravdu voněla borůvkově.
Jedla pomalu, bez spěchu. Okno na město, noc, světla, ticho. Hrálo rádio.
Ivana nemyslela na Bohuše ani na Březovou ulici. Ani na to, co bude.
Myslela na to, že ústřice chutná stejně jako před lety u moře. Že tuňák je jemný, sýr mastný a ostrý tak, jak si to pamatovala. A že káva skutečně voní borůvkami.
A že to je možná opravdu ona.
Ne spartánka, ne žena, co snáší. Ale člověk, co rozezná rozdíl mezi mořskou ústřicí a pytlíkovými špagetami. Který umí sedět večer v tichu a jíst dobré jídlo.
Vypila kávu po malých locích. Zvenčí hučelo město.
Tak nazdar, řekla potichu sama sobě a nalila si další šálek.
Nevěděla, co přijde zítra. Kde bude bydlet, jak se vše vyvrbí. Jestli někdy najde opravdový dům s jabloněmi ne falešnou Březovou ulici. A jestli vůbec někdy zavolá dceři.
To nevěděla.
Ale teď, v malém pokoji s prázdnou krabičkou od ústřic a šálkem kávy, věděla jedinou věc: tohle je ona. Její chuť. Její večer. Její volba.
A to něco znamenalo.
Ukousla poslední sousto sýra, na chlebu.
Za oknem se rozsvítilo pouliční světlo. Jedno. Pak druhé. Pak najednou celá řada, jakoby někdo našel správný vypínač.
Ivana sledovala světýlka a žvýkala chleba se sýrem.
Neříkala nic sobě ani světu. Seděla, jedla, prostě byla tady.
A to, prozatím, stačilo.
***
Ráno se Ivana vzbudila dřív než budík. Chvíli se dívala do stropu ozdobeného jen malým flekem. Cizí strop, ale právě proto ne tak dusivý.
Nachystala se, učesala, pohled do zrcadla: unavený, ale jiný výraz, nebo se jí to jen zdálo.
Nevadí. Namazala se, oblékla, sbalila tašku.
Chtělo se jí zavolat Valerii. Potřebovala mluvit s dcerou, rozmyslet, kde bude dál žít. Ale dřív si dala snídani v hotelovém bistru: míchaná vejce, toast, opravdová káva.
Káva v malém skle, v dlaních jako poklad.
U vedlejšího stolu starší paní četla knížku. Neosamělá, spíš ponořená v sobě.
Ivana na ni koukala a říkala si, že ženy se snídaní a knihou nevypadají jako samy, ale jako lidi, co vlastní svůj svět.
Míchaná vejce, kousek toastu všechno chutnalo neskutečně.
Vytáhla mobil a napsala Valerii: Můžu dnes přijít? Povím ti všechno.
Samozřejmě, čekám tě. Konvici už zapínám.
Mobil šoupla do kapsy, dopila kávu.
Vstala, oblékla vínové sako, vzala tašku a vyšla ven.
Březen už byl v povětří. Ne jaro, ne zima něco mezi.
Chvíli stála na schodech. Nadechla se hluboko, povytáhla límec a šla na zastávku.
Myslela na všechno i na nic. Nohy šly kupodivu lehce.
Městem jely auta, kolem maminka s kočárkem. Na stromě nad Ivanu spadla vrána s pohledem, co toho ví o světě až moc.
A co ty na to? zeptala se ji Ivana polohlasem.
Vrána nic. Snesla se na zem, něco sebrala a odletěla svět prostě běží dál.
Ivana se usmála. Nenápadně, jak umí jen Češky.
Přijel autobus. Sedla si k oknu. Město za skly, domy, stromy, plakáty. Tři roky míjela všechno v hlavě, v peněžence, v plánech, v cizích představách.
A město žilo. Bez ní.
Dožene to.
Zastávka na semaforu. Vedle v autě sedí žena, kolem padesátky, zpívá si rádio, bez obav. Je vidět, jak se jí rty hýbou.
Ivana ji pozoruje, usměje se.
Zelená. Jede se dál.
Opře se, dívá ven. Telefon v kapse mlčí. Bohuš asi ještě nečte její vzkaz. Nebo už ano. Nebo mu to je jedno.
Jeho boj.
Ivana jede k Valerii. Doma bude čaj a dlouhý hovor. Pak nový den. A dál? Určitě ne snadný štěstí s mašlí, spíš zápas, mala radost, a otázky bez odpovědí.
Ale budou i chvíle jinak.
Káva, co voní borůvkami.
Ústřice s chutí moře.
Zrcadlo, do kterého se dá zas dívat.
Není to moc. Ale je to něco.
Autobus se hýbe. Město venku je šedé a živé. Ivana kouká ven a říká si, že jabloně opravdu někde jsou. Ale člověk je musí najít sám.
Někdy.
Ještě ne dnes. Dnes jen autobus, okno, březen vonící ne zcela zimou ne zcela jarem.
Zatím stačí tohle.
A ono to nečekaně není málo.