Deník – Cena jedné tajné úschovny: Jak Víťa málem přišel o manželku
Dnes jsem šla na dvůr pověsit prádlo. Den byl jako malovaný, slunce hřálo, všechno schnulo raz dva. Jak už to mám ve zvyku, pohlédla jsem přes plot k sousedům. Na jejich zahradě nervózně přebíhal ze strany na stranu Víťa a něco hledal. Prohledával verandu, šátril v kůlně, díval se pod lavičku.
„Víťo, co jsi ztratil? Včerejšek?“ zasmála jsem se.
Ale ani se neotočil, mávl rukou a zmizel v domě. Pokrčila jsem rameny a chtěla jsem jít zpět, když tu se dveře prudce otevřely a dovnitř vběhla uplakaná Taťána – jeho žena.
„Taťko, co se stalo?“ vyděsila jsem se.
„Jak to mohl udělat?“ štkala sousedka. „Jak si to vůbec mohl myslet?“
Zmateně jsem ji hladila po rameni, ale nerozuměla jsem. Vždyť ti dva měli vztah jako z pohádky – žádné hádky, jen květinové záhony a vůně domácího pečiva z oken.
Žili v rodinném domku na okraji Pardubic. Dům jako z obrázku – v létě květinový ráj, v zimě upravené cestičky. Dcera už měla vlastní rodinu, syn Honza dokončoval střední. Víťa pracoval jako inženýr, Taťána jako švadlena v místní továrně. My s manželem Mirkem jsme s nimi léta přátelili, slavili svátky a pomáhali si.
Víťa měl jednu zvláštnost – miloval schovávání peněz. Naskládal je různě po zahradě: v kůlně, pod záhonem, dokonce i pod prknem v altánku. Ne proto, že by je tajil, ale protože mu to dávalo pocit jistoty. Jenže pak zapomněl, kam je dal, a začal řádit jako smyslů zbavený.
Taťána o tom věděla. Kdysi se hádali, ale časem to vzdala – přeci ho nepřevychová. Nikdy si od něj peníze nevzala, ani když na ně náhodou narazila. Dvacet šest let manželství ji naučilo trpělivosti.
Ten den ráno jsem znovu viděla Víťu, jak pobíhá po zahradě jako zběsilý. Zasmála jsem se:
„Zase jsi ztratil svůj poklad, ty šibale?“
Ale za půl hodiny se u mě objevila Taťána s rudýma očima. Posadila jsem ji, nalila čaj, přinesla buchty.
„Víš, co mi řekl?“ vzlykala. „Obvinil mě, že jsem mu ukradla peníze! Prý ‚ty je máš, schováváš to a mlčíš!‘ To přece Víťa! Ten, co vždycky tvrdil, že jsem pro něj svatá. A teď jsem zlodějka? Ani jednou jsem na ně nesáhla, i když jsem na ně narazila stokrát!“
Vydechla jsem překvapením. Tohle bych od něj nečekala. Taťána byla tichá, laskavá, srdce na dlani. Urazit ji – to bylo jako plivnout na svatého.
„Neváhej si to, Taťko. On si vzpomene, najde své ‚poklady‘ a bude tě prosit o odpuštění.“
„Ale já nechci! Za týden mám dovolenou – pojedu k mamince na vesnici. A už se nevrátím! Ať si žije se svými penězi!“
Mezitím Víťa probíhal celou vesnicí a hledal nejen peníze, ale hlavně manželku. Zastavil se u obchodu, kde pracovala její kamarádka Iva.
„Ivo, neviděla jsi Taťánu?“
„Ne, Víťo. Ztratils hospodyni? Vrátí se. Není z těch, co by utekly.“
Cestou domů potkal syna Honzu s jeho přítelkyní Veronikou. V ruce třímala nádherné rudé růže.
„Verčo, narozeniny, že?“ vzpomněl si, že syn nedávno chtěl peníze na dárek.
„Ano, devatenáct! A večer jdeme s kamarády na kafe,“ rozzářila se.
Víťa se usmál, ale uvnitř se mu sevřelo srdce. Peníze synovi nedal – to věděl jistě. Odkud ty květiny?
Zavolal Honzovi:
„Kde jsi vzal peníze na dárek?“
„Tati, včera jsem našel na verandě – pod krabicí. Hledal jsem batoh a tam byla obálka. Věděl jsem, že je tvoje. Chtěl jsem ti to říct později…“
Víťa ztichl. Stud a úleva ho sevřely.
„Dobře, Honzo… Hlavně ať je Verča šťastná.“
Teď už jen najít Taťánu a omluvit se.
Zaklepal u nás. Mirek opravoval branku, a když uviděl Víťu, zasmál se:
„To jsi, kámo, přehnal. Taťána je u nás, žena ji konejší. Říct manželce, že je zlodějka… Máš štěstí, že už není s kufry v ruce.“
„Vím…“ zamumlal provinile. „Jdu se kát. A ty peníze? Honza za ně koupil květiny.“
„Chytrý kluk!“ zvolala jsem ze schodů. „Teď už jen vymyslet, jak Taťánu usmířit.“
Víťa se zamyslel, běžel domů, sesbíral všechny své „tajné“ obálky, naskočil do auta a zmizel. Za hodinu se vrátil – s malým černým sáčkem.
Přistoupil k Taťáně:
„Promiň, jsem hlupák. Nevím, jak mě to mohlo napadnout. Vrať se, prosím.“
Podívala se na něj spiklenecky, ale bylo vidět, že její hněv už taje.
„Nepůjdu…“ odsekla, ale bez špetky vzteku.
„Přines jsem ti tohle. Pamatuješ, jak sis v klenotnictví prohlížela ten řetízek s přívěskem? Všiml jsem si.“
Podal jí krabičku. Taťána se zachvěla, otevřela – uvnitř byl jemný zlatý řetízek s přívěskem ve tvaru jejího znamení zvěrokruhu.
„Ach, Víťo…“ zašeptala a už si ho nasazovala.
„No vidíš, to je něco jiného!“ zatleskala jsem. „Za takový dárek se dá odpustit i ta největší tajná úschovna!“
Smáli jsme se dlouho do noci. Prostřela jsem stůl na zahradě a příběh o „ztracených“ penězích ještě dlouho vyprávěl celý sousedský okrsek.
A Víťa? Od té doby už žádné úkryty nedělá. Bojí se, že by o Taťánu mohl přijít. Vždyť ona je jeho celý svět.