Cena pýchy
Terezo, můžeš mi půjčit pár věcí? prosila Markéta, když vstoupila do útulného bytu své sestry.
Nemohla odtrhnout oči od vzdušné předsíně s designovým nábytkem, zrcadel v elegantních rámech a precizně nachystaného taburetu u dveří. Všechno vypadalo, jako vystřižené z časopisu o bydlení. V hrudi ji bodla známá, ale stále hořká závist: její sestra má vždy vše dokonalé.
Tereza, která se právě objevila ve dveřích obýváku, si Markétu prohlédla pozorným pohledem. I v domácím pohodlném svetru vyzařovala tu nenucenou eleganci, kterou se Markéta marně snaží nabýt už roky.
Tak povídej, co je za problém? pronesla Tereza klidně a opřela se o futro.
Markéta si automaticky opravila rukáv kabátu už je trochu obnošený, ale stále zachovalý. Raději se nedívala na velký obraz na protější stěně, na dokonale uklizený byt ani nevdechovala vůni čerstvě uvařené kávy, která prostoupila celý prostor.
To nic vážného… špitla, zatímco se snažila sebrat odvahu.
Tereza od ní nespustila oči, a Markéta pochopila, že mlčet nepůjde. Zhluboka se nadechla a rychle vyhrkla:
V sobotu máme sraz ze střední. Prostě tam musím být! A musím vypadat skvěle, chápeš? Chci, aby si všichni mysleli, že mám pohádkový život!
A proč ti na tom záleží? otočila se Tereza. Proč závidět lidem, se kterými se dávno nestýkáš a už možná nikdy neuvidíš? Vždyť bydlíš jinde, v jiném kraji!
Markéta si nervózně prohrábla vlasy. Najednou ji přepadla lítost, že nemá stejnou kuchyň s barovým pultem, zabudovanými spotřebiči a stylovými lampami. A že její ráno není klidné u kávy, ale plné shonu a chaosu.
Ty to nechápeš! vyhrkla tiše. Je to pro mě důležité. Chci, aby všichni viděli, že jsem to dokázala. Aby si nikdo nemyslel, že jsem nikdo.
Odmlčela se, přistihla se, že na Terezu hledí s neskrývanou závistí. Sestra jako by to snad ani nezaznamenala.
Opravdu se chceš tvářit jako někdo, kým nejsi? zeptala se Tereza mírně a poslušně si sedla ke stolu. Myslíš, že tím někoho ohromíš?
Vůbec ne. Chci jen, aby spolužáci věřili, že jsem dosáhla všeho, o čem jsem snila.
Dobře, povzdechla si nakonec Tereza. Tak pojď, podíváme se, co mám. Ale slib mi, že je to naposledy, co budeš klamat okolí! Je to vážně nefér.
Ty to prostě nechápeš!
A Markéta začala povídat…
~~~~~~~~~~~~~~~~
Na základce byla skutečnou hvězdou třídy to všichni uznávali. Chlapci se za ní obraceli, doufali, že třeba aspoň na chvíli upoutají její pozornost. Učitelé při pohledu na její zamyšlený obličej a zvláštní, téměř smutný pohled nevědomky změkli. Rodiče jí neodepřeli ani nejmenší přání stačilo nakrčit obočí nebo tiše povzdechnout…a dostala, co chtěla.
Byla zvyklá mít všechno, co si zamanula. Pokud zmerčila nový model tenisek, které se právě objevily v Praze, druhý den už jí je maminka donesla v krabici. Když do třídy přišel nový kluk, za týden ji doprovázel domů. Stalo se to vlastně hrou testovat, kam až může zajít, kolik si může vydupat, kolik hranic překročit.
Protože můžu, opakovala si pro sebe jako mantru. To se stalo jejím heslem, pohodlnou výmluvou pro všechno. Jakmile se kamarádka začala víc bavit s klukem, který se Markétě líbil, bez rozmýšlení vstoupila do hry a téměř vždy zvítězila. Nešlo jí o opravdovou lásku, spíš o to, zda dokáže převést pozornost na sebe. A ta odpověď byla většinou ano.
Postupně se staré kamarádky začaly oddalovat. Nejdříve ji jedna přestala zvat na procházky, druha si našla nové přítelkyně. Markéta to neřešila kolem ní se vždycky našli ti, kdo prahli po jejím uznání. Brala to samozřejmě: kdo nevydržel její pravidla, nebyl hoden její blízkosti.
Na maturitním plese se cítila jako královna. Sál vyzdobený lampiony a balonky jí připadal jako její vlastní království. Spolužáci kroužili kolem ní jako dvořané, sledovali každý její pohled, každé slovo. Byla v centru dění tam, kde byla zvyklá.
Omámena obdivem a pocitem moci nad tím malým světem si Markéta dovolila příliš. Při vzpomínání na školní léta začala bez varování sypat ostrá slova na adresu spolužaček. Vyčítala staré křivdy, připomínala drobné přešlapy, přidávala jedovaté poznámky k vzhledu. Slova plynula hladce, vzrušení planulo v očích: jak se asi ubrání, jak reagují?
Můj život bude skvělý! pronesla pyšně, zvedla hlavu a přejela pohledem spolužačky. Její hlas zněl silně a jistě, jako by už stála na prahu svého dokonalého zítřka.
Chvíli si vychutnávala pozornost a pokračovala ještě razantněji:
Jasně vidím svou budoucnost: bohatý manžel vyplní každé mé přání, velká vila se služebnictvem… Možná i vlastní firma, i když dělat rozhodně nechci! Všechno se přece podá samo: peníze, luxus, pozornost všechno bude moje.
V očích ji hořel zápal, na rtech samolibý úsměv. Představovala si zářivé lustry, drahá auta, večery na luxusních adresách.
Vy naopak… změnila tón, obrátila se ke skromné premiantce, co vždy seděla v první lavici a pečlivě zapisovala každé slovo učitele.
Ta se v její soustředěné pozornosti automaticky scvrkla, ale Markéta se rozjela:
Ty skončíš jako učitelka někde na maloměstě. Nebo prodavačka v sámošce. Protože jsi šedá myš, která neumí o sebe dbát! zhodnotila ji s despektem. Tvůj muž bude někde dělník, vrátí se domů v noci, opije a zmlátí tě.
Slova jen sršela děsivá, naučená, opojná. Byla to víc než posměch byla to upřímná radost ze svého vítězství.
Aniž čekala odpověď, pokračovala k další spolužačce:
A ty? Posedíš v nějaké kanceláři, přepočítáš halíře a budeš jen snít o šatech. Nikdy si nedopřeješ to, co budu mít já!
Tak šla Markéta od jedné dívky ke druhé a rozdávala proroctví, jedno zabíjející víc než druhé. Někomu napovídala život ve starém paneláku, jinému ženy obětované rodině a bez naděje na kariéru. Každou kousavě hodnotila vzhled, vystupování, schopnosti.
Dívky klopily zrak, vyměňovaly si pohledy, někdo se křečovitě usmíval, ale v ovzduší bylo cítit napětí.
Markéta se smála jejich sklopeným hlavám, vychutnávala si efekt. Kluci u dveří její dvořané se přidávali. Někteří ze sympatie, jiní prostě proto, aby náhodou nebyli terčem.
Markéta brala ty úsměvy a smích jako potvrzení své pravdy. V té chvíli se cítila všemocná jako by mohla opravdu určovat cizí osudy.
Na univerzitu šla do sousedního kraje ne kvůli oboru, ale proto, že to působilo lépe. Tady byl statut vyšší, víc příležitostí. V Praze, říkala si, snadněji najde muže na úrovni syny podnikatelů, mladé manažery. Navíc jí zůstala po babičce garsonka, což byla výhoda oproti spolužačkám.
Začátek probíhal přesně, jak si představovala. Markéta zařizovala byt podle sebe, rychle se seznamovala, chodila na večírky. Pozornost jí nechyběla úsměv, upravený vzhled, přirozené vystupování. Byla přesvědčená, že brzy najde někoho, kdo ji ocení naplno.
Jenže pak začala výuka. Program byl těžší, než čekala. Na přednáškách bylo třeba soustředit se, do seminářů se připravovat, u zkoušek opravdu zabrat. Markéta byla zvyklá mít všechno bez větší námahy; teď přišel tvrdý střet. Zanedbávala zápočty, docházku, věřila, že to obkecá šarmem a známostmi.
Hned v prvním zkouškovém se vše ukázalo. Propadla skoro ve všem. Učitelé, dřív tolerantní, byli neústupní: Buď začnete pracovat, nebo končíte. Poprvé cítila, jak se rozplývá její hrdost.
Začalo docházet, že dětství je pryč. Svět byl mnohem složitější. Bylo tu spousta hezkých, chytrých, schopných a vytrvalých holek a vedle nich najednou nebyla hvězda. Spolužačky stíhaly studium, brigády i plány do budoucna. Markéta žila pořád představou, že všechno přijde samo.
Ale místo změny zvolila cestu lovu. Rozhodla se, že hlavní misí je najít bohatého ženicha. Než vyprchá krása, počítala si třesoucí se prsty. Chodila častěji na schůzky, zkoušela starší muže, vždy perfektně upravená. Zmínky o rodině a potřebě najít toho pravého z ní padaly čím dál častěji což potencionální zájemce spíš odrazovalo.
Nakonec narazila na někoho, kdo vypadal jako ideální partie.
On Viktor pocházel z bohaté rodiny, jeho rodiče vlastnili několik ordinací a dům ve vilové čtvrti v Brně. Jako jediný syn studoval v zahraničí, pracoval v rodinné firmě a měl vše nalinkované do budoucna.
Viktor nebyl žádný model: menší, trochu baculatý, shrbený. Ale Markéta si říkala: Na co krasavce, když nic nemá? Tento mi dá vše: dům, status, svobodu. Mentálně už se viděla jako paní domu, na večírcích a výletech po Evropě.
Markéta vytvořila plán. Nejdřív nenápadně upoutat pozornost Viktora. Zjistila, kam chodí cvičit, kde má oblíbenou kavárnu náhodou tam také začala chodit. Pak ukázat to nejlepší: šarm, vtip, rozhled. Každé slovo, každý outfit promýšlela do detailu.
Podařilo se s ním navázat známost. Pozívky na procházky, obědy, večeře. Cítila, že Viktor je lapen. Pomalu naznačovala, že hledá vážný vztah, mluvila o rodině.
Jenže nevzala v úvahu důležitou věc pro Viktorovy rodiče byl jejich kruh a původ klíčový. Měli o snoubence syna jasnou představu: hlavně někoho na úrovni, ze správných rodin a s výhodnými známostmi.
Když Viktor poprvé zmínil Markétu doma, matka jen povytáhla obočí:
A kdo že ta holka je? Co dělají rodiče?
Viktor pokrčil rameny:
Studuje. Rodiče jsou normální, z menšího města.
Normální?! Matka se ušklíbla. Naše rodina je jméno, tradice, styk s lepšími kruhy. Chceš, aby si lidé říkali: Syn majitelů kliniky si vzal holku beze jména??
Viktor se zkoušel hájit:
Ale je chytrá, má rozhled…
Takových je plno, uťala matka. Potřebujeme někoho, kdo bude odpovídat našemu postavení.
Mezitím Markéta snila dál. Představovala si společné bydlení, seznámení rodičů… Ale jednoho dne Viktor volá a chce vážně promluvit.
V kavárně vypadá napjatě. Dlouho hledá slova, než řekne:
Moji rodiče naše známost neschvalují. Prý jsme každý odjinud.
Markétu to bodlo, ale usmála se:
To je přece jedno. Jsme dospělí, rozhodujeme sami.
Pro ně ne, povzdechl Viktor. Už mi domlouvají nevěstu. Nechci jít proti rodině. Omlouvám se.
Po setkání dlouho seděla nad prázdným hrnkem. Neplakala spíš ji přepadla vztek.
Proč? pomyslela si. Vždyť jsem vše dělala správně! Proč tak lpí na jejich mínění? Škoda, že s dítětem to nevyšlo to by mě nepustil!
Ale horší mělo teprve přijít. Za pár týdnů se mezi potenciálními ženichy šuškalo, že Markéta loví bohaté muže, že Viktora využila pro peníze. Ty historky se v jejich kruhu šířily rychlostí blesku.
Teď, když přijde na party či do kavárny, slyší pošeptávání, vidí nenápadné pohledy, nucené úsměvy. Někteří muži, co dřív projevovali zájem, ji náhle ignorují. Jeden dokonce při setkání v restauraci jen kývl a zmizel.
Markéta se tváří, že jí to nevadí, ale cítí, že pověst je zkažená a na vysněného bohatého ženicha může zapomenout. Minimálně v tomto okruhu.
Návrat domů by byl přiznáním porážky. Rodičům roky líčila úspěchy ze školy, prestižních projektů a dokonalého snoubence.
Jediná, kdo zná pravdu, je Tereza odhalila to omylem, když přišla bez ohlášení.
Vrať se domů, tady šťastná nebudeš, řekla vážně. Radši to přiznej rodičům.
Markéta se tehdy narovnala, setřela slzy a tvrdě prohlásila:
Nikdy! Nikdy nepřiznám lež! Vybojuju si svůj život sama, a nejlépe!
V ten moment tomu fakt věřila. Pokračovala ve schůzkách, seznamování, snažila se vetřít do společnosti. Ale čas plynul a pohádkový ženich nikde. I ti, co na začátku projevovali zájem, brzy pochopili, že očekávání Markéty jsou přehnaná a na kompromisy nehraje.
Mezitím rychle mizely i peníze z babiččina dědictví. Nejdřív šetřila, pak začala odpírat malé radosti: kavárny, nové oblečení, fitko. Ale účty za byt, energie a jídlo jen narůstaly.
Jednoho rána Markéta spočítala, co jí zbývá, a pochopila hledání práce už nejde odkládat. Snažila se najít místo, co by odpovídalo jejím snům. Ale bez titulu a zkušeností ji všude odmítali.
Tak se někdejší královna přistihla, že sedí za kasou v supermarketu. Začátky byly těžké. Chodila do práce s hlavou vztyčenou a občas zaslechla: Ta vypadá, že sem nepatří. Musela se přetvařovat, být milá, markovat nákupy, loučit se… a stále si opakovat, že je to jen provizorní.
~~~~~~~~~~~~
Včera mi přišla pozvánka na sraz třídy! dořekla jednoho dne Markéta sklesle. Prostě nemůžu nejít, víš? Jinak si všichni budou myslet, že jsem se bála!
Tereza odložila lžičku, chvíli na ni jen zírala.
A nenapadlo tě, že už všichni vědí, jak skutečně žiješ? Třeba tě zvou, aby si tě dobírali do očí, za to všechno, co jsi kdysi řekla? Pamatuješ ten maturitní ples?
Markéta okamžitě zvedla hlavu, zarudlá vzteky.
Nesmysl! mávla rukou, jako by odháněla mouchu. Nikdo nic neví. Stačí, když se objevím a uvidí, kdo je tu hvězda!
Tereza se opřela do křesla a zamyšleně poklepávala prstem na hrnek. Něco v tom příběhu jí přišlo podezřelé. Proč zvát někoho, kdo se kdysi vysmíval všem? Asi málokdo stojí o návrat takových vztahů.
Ale neřekla nic. Naučila se, že Markéta si musí vše vyřešit sama.
Dobře, přikývla věcně. Když chceš jít, jdi. Ale jsi připravená na to, co se může stát?
Co by se mělo stát? zamračila se Markéta. Všechno bude v pořádku. Připravím si nejlepší šaty, účes… Nikdo nic nepozná.
Dobrá tedy. Klidně přijď i pro radu s oblečením nebo účesem.
Markéta ztratila napětí, očividně ji to potěšilo.
Díky, fakt budu ráda za tvůj názor. Chci, aby každý viděl, že jsem na tom skvěle. Aby nikdo ani nepomyslel, že něco není v pořádku.
**********************
Markéta vybíhá z restaurace, slzy má rozmazané po tváři. Chladný večerní vzduch ji bodá do rozzářené pleti, ale nevnímá nic nohy ji nesou pryč z místa, kde ještě před chvílí hrála roli, která byla daleko její realitě. Tereza měla pravdu! zní jí v hlavě. Proč jsem sem chodila?
Na začátku to přitom vypadalo dobře. Když vešla do slavnostního sálu, otočily se za ní pohledy. Promyšlená chůze, lehký úsměv a pohled na hodinky měly říkat: Jsem vytížená, ale udělala jsem si čas.
Rychle se přidala ke skupině, která ji na škole moc neznala. Rozběhl se proud nepravd: manžel podnikatel momentálně v Německu, veliký dům se zahradou, dovolená aspoň čtyřikrát ročně. Markéta byla tak vtažená do vlastní role, že nevnímala pohledy, úšklebky a šťouchání mezi spolužáky.
Byla ve svém živlu dokud se neozvalo:
Hele, já jsem Markétu nedávno potkal… A úplně jiná realita, než teď popisuje.
V sále nastalo ticho. Všichni otočili hlavy. Markéta se pokusila usmát, ale tvář ji neposlouchala.
Jojo, přidala se spolužačka, vytahuje mobil. Mám i fotky, úplně náhodou.
Za pár vteřin už na plátně běží obrázky z Markétina skutečného života.
Za pokladnou v supermarketu s nuceným úsměvem v uniformě a jmenovkou. Jak sklání hlavu nad zlevněným zbožím, počítá koruny. Jak z domova odchází s taškami do šedého paneláku.
Někteří se smáli nahlas. Prvně potichu, pak stále víc. No jo, a kde je ta vila? A manžel podnikatel taky markuje rohlíky? přidávali další.
Markéta stála jako přimražená, tváře jí hořely, nohy podklesávaly. Být prodavačkou není hanba spousta lidí to tak má. Ale před chvílí vyprávěla o přepychu, a teď tu byla nemilosrdná skutečnost.
Nečekala na další otázky. Vyrazila ven. Slyšela za sebou smích, hrubé výkřiky, ale nevybavuje si z toho nic. Jen chladný vzduch a vlastní slzy; běžela k lavičce, aby se mohla zhluboka nadechnout a uklidnit.
Nevšimla si muže, který jí šel naproti, a narazila do něj ramenem. Zalapala po dechu, málem upadla.
Jste v pořádku? ozval se vedle ní upřímný, starostlivý hlas. Takový, až ji zaskočil.
Zvedla oči a spatřila obyčejného chlapa v běžné bundě, se síťovkou s nákupem. Jeho pohled byl tak upřímný, že poslední zbytky její sebejistoty padly.
Ne… zašeptala. Můj ženich se se mnou rozešel těsně před svatbou…
Některé lekce ji život prostě nenaučí…a přátelé se mi vysmáli, dodala po krátkém zaváhání. Slova se jí vzpříčila v krku, jako by je nedokázala vyslovit nahlas, a přesto ji uklidnila víc než ukrývaný pláč.
Muž si přisedl na okraj lavičky, položil síťovku mezi ně a chvíli bylo ticho. Pak poznamenal klidně, s tím zvláštním pochopením, které umí nabídnout jen někdo, komu už v životě pár iluzí spadlo: Víš, lidi dovedou bejt zlí, když mají šanci. Horší je, když nebyli zlí jen dlouho mlčeli a nechali tě věřit blbostem.
Markéta si otřela tvář hřbetem ruky. Byla jsem si tak jistá, že dokážu zapůsobit, že všechno přebiju vzhledem, příběhem, hrou… A byla to jen přetvářka. Teď už… nic nemám.
Podíval se jí přímo do očí, pevně, prostě. Počkej. Vždycky máš sama sebe a to je někdy největší vítězství. Žádný dům, žádný manžel tě nespasí, když utečeš od pravdy. Ale když se sám sobě podíváš do očí a vydržíš to, odstartuje to něco novýho. Bylo to těžký. Ale teď už to nebude horší.
Chvíli oba mlčeli a v té tiché chvilce se Markétě hlavou mihly vzpomínky: okamžiky slávy, tolikrát hrané vítězství, pohledy spolužaček tolikrát zraňované cizím odsuzováním i svou vlastní pýchou. Najednou v tom nebyla hořkost, spíš trpká úleva.
Zadívala se do tmy, k lampám svítících ve vzdálené ulici, a poprvé za dlouhou dobu ucítila, že někde uvnitř něco povolilo.
Jak se jmenujete? zeptala se.
David. Dělám u silnic, občas i na kase. Dneska jsem měl dlouhou. Ale víš co? usmál se soucitně Večer, kdy se něco v člověku zlomí, může bejt nejlepší večer jeho života. I když to bolí jako čert.
Markéta se překvapeně pousmála, možná poprvé s opravdovým úsměvem. Myslíte že může člověk začít znovu, i když tolikrát zklamal?
Jistě. Když jsme malí, bereme, že svět je jen pro vítěze. Ale pak zjistíme, že opravdová cena není v tom, co mají ostatní, ale v tom, jestli umíme sami za sebe odpustit i těm, kteří nás zradili, i sobě, když jsme zklamali.
Podali si ruku pevný, obyčejný stisk. Markéta vstala, ještě trochu rozechvělá. U vchodu ke svému paneláku se zastavila, otočila a zahlédla Davida, jak odchází v noční tmě domů. Ten obraz jí zůstane.
Doma se posadila k oknu a sledovala, jak nad městem svítají první světla. Věděla, že jí láska ani bohatství nespadnou do klína ale poprvé necítila vztek. Spíš nový hlad pro jednou poznat svět bez masek.
A možná, pomyslela si s trpkým úsměvem, až příště potkám Terezu, nebude mi vadit přijít do jejího útulného bytu jen tak bez výčitek, bez závisti, bez potřeby cokoli předstírat.
Nad paneláky začalo svítat a Markéta pochopila, že největší cenu má naděje a pravda, kterou odteď unese pro změnu s hrdostí.
