Dveře ve starém paneláku na sídlišti v Ostravě se otevřely skoro hned – jako by hospodyně už dlouho čekala na návštěvu. Na prahu stála drobná stařenka kolem osmdesátky s bystrýma, chytrejma očima.
„Dobrý den,“ pozdravil mladý muž s lehkým úsměvem.
„Buď zdráv, synku,“ přikývla babička. „Zalez dál, ať nestojíš v průvanu. Jdeš z úřadu, nebo odkud?“
„Ne, babičko. Jsem z firmy, co čistí vodu. Montujeme nové filtry. Díky nim bude voda z kohoutku čistá jako z pramene – jako za starých časů, kdy se dalo pít rovnou z řeky.“
„Jéje!“ Stařenka zvedla obočí. „Takže ty jsi vodník, co čistí řeky? To je dobrá práce. Pojď dál.“
Chlapík si pečlivě utřel boty o ošoupaný kobereček a vešel dovnitř.
„Můžu si nechat boty?“ zeptal se, když viděl vyleštěný linoleum v předsíni.
„Klidně, neboj, dcera mi to vytře. Je mladá, já už jsem stará bába. Na uklízení mi nezbývají síly.“
„Ale neříkejte, babi! Vypadáte čerstvě! Máte i zdravou barvičku!“ řekl s obvyklým předstíraným šarmem. „Kde je kuchyň? Rád bych vám ukázal, co umí náš výrobek.“
„Inu, lichotíš, a je mi to milé. V zrcadle jsem se neviděla dobrých deset let – dcera je pověsila tak vysoko, že nevidím ani svůj vršek. Pojď, ukážu ti tvoje pole působnosti.“
Kuchyň byla maličká, ale uklizená. Konvice se leskla, na okně stály dvě muškáty a miska s mátou. Stařenka se posadila, zatímco mladík začal pracovat – odšroubovával, přidělával, naléval vodu do skleniček, ukazoval filtry a nadšeně popisoval rozdíl mezi „špinavou“ a „čistou“ vodou.
„Koupím ten tvůj filtr,“ řekla babička najednou. „Ale nejdřív si dáme čaj. Samotné mi to nechutná. S někým je to jako med. Pět minut, nic víc.“
Mladík se zamyslel, ale kývl. Stařenka rychle převařila přefiltrovanou vodu a připravila čaj – voňavý, kořeněný, s podivuhodnou chutí.
„Máš rodinu, synku?“ zeptala se, když rozlévala do hrnků.
„Ne, jsem svobodný.“
„To je dobře. Na děti máš času dost. Chutná ti ten čaj?“
„Moc. Kde takový sháníte? Rád bych si taky pořídil.“
„Dostávám ho od víl k narozeninám,“ usmála se stařenka.
Mladík se pousmál. Také se rozhodl žertovat:
„A vy se nebojíte pouštět cizí lidi do bytu? Dneska je všude plno podvodníků.“
„A čeho bych se bála, miláčku? Já už mám svůj strach dávno za sebou. V mém věku bych spíš měla lidi strašit já, ne třást se před nimi. A zvlášť před takovýma jako ty.“
V tu chvíli mladík ucítil divnou lehkost v hlavě. A… najednou začal mluvit:
„Kdo by tu vodu potřeboval! Tyhle filtry kupuju za dvacku a prodávám za pětistovku. Někdy tu vodu i „upravuju“, aby to líp vypadalo. Lidi pak víc platí. Takhle chodím po babičkách a nalévám jim tu pohádku…“
Vůbec nechápal, jak mu to mohlo vypadnout z pusy.
„No vidíš, to je dobře,“ přikývla stařenka. „Ten čaj je, jak jsem říkala, kouzelný. Sbírají ho víly. Kdo se z něj napije, nemůže lhát.“
Mladík vyskočil.
„Co to… co jste mi dala?!“
„Nic zvláštního. Sám jsi říkal, že jsi vodník. Tak teď jím opravdu budeš. Náš říční vodník je přetížený – nestíhá všechno sám. Takže mu budeš pomáhat: čistit vodu, krmit ryby, hlídat řasy. Odsloužíš si deset let – a třeba dostaneš zpátky lidskou podobu. A pro teď – vítej ve vodním živlu.“
Mladík ani nestačil vykřiknout. Proměnil se v kapku, pak v páru, pak v lehký obláček, který se rychle srazil do stříbřitého pramínku a šplouchnul do měděného lavoru.
„No vidíš,“ řekla babička a vylila vodu do dřezu. „Už máš práci. Sny se plní. Ten chlapík, co chodil měnit elektroměry, teď hází blesky po nebi. Živel vzduchu. A ty máš vodu. Dáte se dohromady.“
Postavila hrnečky do dřezu a tiše si pobroukávala. Pak se zadívala na své ztmavené odraz ve skleněných dvířkách kredence.
„Proč se nevidím, proč se nevidím…,“ zanadávala parodickým hlasem po bývalém „obchodníkovi“.
„Protože jsem starší než všechna zrcadla v tomhle domě. Tři sta let, možná víc. Dcera to ví, proto je pověsila tak vysoko – aby nikoho neděsila. Ne každá pravda je k snídani. A já – žiju. A dávám věci do pořádku. Živly nerady nepořádek.“
Stařenka došla k oknu, podívala se na nebe a znovu se pousmála:
„Spravedlnost musí být. I kdyby se musela uvařit v konvici.“