Cena klamu: cesta od filtračního k vodní bytosti

Dobré zprávy

Dveře do starého paneláku na okraji Plzně se otevřely skoro hned – jako by tu hospodyně na návštěvu čekala. Na pravodnou se vyjádřil věkem pohledky s bystrým zrakem.

„Dobrý den,“ pozdravil mladík s lehkým úsměvem.

„Buď zdráv, synku,“ přikývla stařenka. „Nestůj ve větru. Z úřadu jdeš, nebo odkud?“

„Ne, babičko. Jsem z firmy, co čistí vodu. Montujeme nové filtry – po našem zařízení teče z kohoutku voda čistá jako z pramene. Jako za starých časů, kdy se z řeky dalo pít bez obav.“

„Jéje!“ zvedla obočí. „Takže jsi vodník, co řeku čistí? To je práce. Pojď dál.“

Chlapík si otřel boty o vybledlý kobereček a vstoupil.

„Můžu v botách?“ zeptal se, když viděl lesklý linoleum.

„Ale jdi, dcera mi to umyje. Mladá je, já už jen stará bába. Uklízet mě nebaví.“

„Ale ne, babi! Vypadáte čiperně! I ruměnec máte!“ zalhal s obvyklým úsměvem. „Kde je kuchyň? Chci vám ukázat, co umí náš výrobek.“

„Ale ty mi lichotíš! Do zrcadla jsem se deset let neviděla – dcera je pověsila tak vysoko, že ani vlasy si neučešu. Pojď, ukážu ti tvé zázračné místo.“

Kuchyň byla maličká, ale uklizená. Konvice lesklá, na okně muškáty a mistička s mátou. Stařena se posadila, zatímco mladík začal pracovat: odšrouboval kohoutek, ukazoval filtry, lvoval vodu do skleniček a nadšeně popisoval rozdíl mezi „špinavou“ a „čistou“ vodou.

„Ten filtr koupím,“ řekla najednou. „Ale nejdřív si dejme čaj. O samotě mi nechutná. S člověkem je to med. Pět minut, nic víc.“

Mladík zaváhal, ale kývl. Stařenka svižně uvařila přefiltrovanou vodu a připravila čaj – voněl kořením, byl zvláštní, téměř kouzelný.

„Máš rodinu, synku?“ zeptala se, nalévaje.

„Ne, svobodný.“

„To je dobře. Děti na tebe ještě čekají. Chutná ti?“

„Ano. Kde takový seženete? Chtěl bych si ho taky koupit.“

„Dostávám ho od víl k narozeninám,“ usmála se.

Mladík se pousmál. Zkusil to oplatit:

„A vy samotná proč dveře otvíráte cizím lidem? Dneska je plno podvodníků.“

„Čeho bych se bála, zlatíčko? Já už mám věk, kdy lidi straším já, ne naopak. Zvlášť takové jako ty.“

V tu chvíli mu v hlavě zdivočela lehkost. A najednou promluvil:

„Na koho je ta voda?! Kupuju filtry za dvacku a prodávám je za pětikilo. Někdy tu vodu i „upravím“, aby to lépe vypadalo. Staré babky mi to žerou a platí…“

Sám nechápal, jak mu to vypadlo.

„No vidíš,“ přikývla stařena. „Čaj je, jak jsem řekla, kouzelný. Víly ho sbírají. Kdo ho pije, ten nemůže lhát.“

Chlapík vyskočil.

„Co to… co jste mi dala?“

„Nic zvláštního. Říkal jsi, že jsi vodník. Tak teď jím budeš doopravdy. Náš říční vodník se totiž už nezvládá – potřebuje pomocníka. Budeš čistit vodu, krmit ryby, hlídat řasy. Za deset let tě možná proměním zpět. Mezitím – vítej mezi živly.“

Ani nezaúpěl, když se začal měnit – v kapku, v páru, v lehký opar, který se spleskl do zrcátka a rozlil se do plechové lavoru.

„Tak vidíš,“ řekla stařenka a vylila vodu do dřezu. „Máš práci. Sny se plní. Ten, co předtím nabízel elektroměry, teď hází blesky. Živel vzduchu. Ty jsi vody. Seznámíte se.“

Umyta hrnečky si tiše broukala. Pak se podívala do ztemnělého sklíčka kredence.

„Proč se nevidím, proč se nevidím…“ parodovala bývalého „prodejce“.

„Protože jsem starší než všechna zrcadla v domě. Tři sta let, možná víc. Dcera to ví, proto je pověsila vysoko – aby nikoho neděsila. Ne každý chce pravdu hned z rána. A já… já tu pořád jsem. A udržuji pořádek. Živly totiž neuznávají nepořádek.“

Přišla k oknu, podívala se na nebe a znovu se pousmála:

„Spravedlnost musí být. I když se musí uvařit v konvici.“

Rate article
Add a comment