Věra pracovala na poště ještě z dob, kdy se známky lepily jazykem a dopisy voněly kolínskou. Lidé se měnili, technologie pokročily, ale ona zůstala věrná třídicím přihrádkám a svým zvykům. Poznala dopis se zprávou o smrti i pozvánku na křtiny. Ale ten dopis, který jí dopadl do rukou v pochmurný listopadový den, ji srazil na kolena.
Šedá obálka. Bez zpáteční adresy. Rukopis bolestně známý, jako vyříznutý z paměti. Ten samý, který Věra neviděla… dvacet let.
Sedla si přímo na kraj stolu a třesoucíma se prsty roztrhla papír. Uvnitř jeden list. A jediná věta:
„Mámo, jestli mě ještě pamatuješ – vdávám se. Zítra. Přijď, když můžeš. Natálie.“
Nohy se pod ní podlamovaly. Srdce bušilo jako za mlada. Natálie… Její dcera. Ta, která před dvaceti lety odešla z domu a práskla dveřmi.
Tenkrát to bylo jednoduché a zároveň strašné. Natálie řekla, že si bere Honzu. A Věra ho nemohla přijmout. Ne takového. Bez řemesla, bez budoucnosti. Snílek. Divadelník. Ne rodinný typ.
„Pokud ten krok uděláš, můžeš zapomenout na cestu do mého domu,“ řekla tehdy dceři.
„Tak sbohem, mámo,“ tiše odpověděla Natálie.
Od té doby spolu nemluvily. Nepsaly si. Věra věděla, že Natálie porodila syna. Věděla, že se přestěhovali do jiného města. Ale nikdy nepřijela. Nepopřála. Neodpustila. A neprosila o odpuštění.
A teď… dopis. Bez výčitek. Bez obviňování. Jen pozvání. Jako šance.
Celou noc Věra nespala. Seděla na kraji postele a v mysli se hádala sama se sebou. Co jí řeknu? Jak se jí podívám do očí? Neodežene mě? Vždyť přece ona odešla…
Ale úsvit přinesl jiný pocit – únavu z vlastní pýchy. A strašlivou touhu. Věra vstala, vytáhla své nejlepší kabát, uvázala šátek jako za mlada – a šla.
Když došla k místnímu kulturnímu domu, před vchodem stála dívka v bílých šatech. Dívala se do dálky, jako by čekala zázrak. A když spatřila Věru – její tvář zazářila.
„Mámo?“
Věra nepromluvila. Jen kývla. A v příštím okamžiku ji někdo objal – doopravdy, pevně, vřele. Tak, jak objímají jen ty, po kterých se celý život stýská.
„Odpusť mi, Natálko,“ zašeptala. „Čekala jsem na to příliš dlouho.“
„Já také, mámo,“ odpověděla dcera. „Ale hlavní je, že jsi přišla.“
Někdy, abyste mohli začít znova, nepotřebujete velká slova. Stačí jediný krok. Jediný dopis. A láska, která celou tu dobu čekala v tichu.
