Celý život jsem věřila, že když budu mít vlastní byt, všechno si sedne na své místo. Byla jsem tak vychována – že žena má mít jistotu, střechu nad hlavou, něco vlastního.

Víš, celý život jsem věřila, že až budu mít vlastní byt, všechny problémy zmizí a všechno si sedne, jak má. Tak mě totiž vychovávali že žena má mít jistotu, střechu nad hlavou, něco svého. Vyrůstala jsem vždycky v pronájmech, stěhovali jsme se skoro každé dva roky, poslouchala, jak se máma hádá s pronajímateli, a sama sobě jsem slíbila, že moje dítě takhle žít nebude.

Když jsem se vdala, s manželem jsme se rozhodli vzít si hypotéku. Trochu jsme se báli, ale tehdy se úroky zdály celkem snesitelné a my byli mladí a plní energie. Podepisovali jsme smlouvu se třesoucíma rukama, ale měli jsme naději. Koupili jsme si malý dvoupokoják na okraji Prahy. V domě nebyl výtah, ale byl to náš domov.

První měsíce byly skoro jako dovolená. Malovali jsme stěny sami, do noci skládali nábytek, spali na matraci na zemi. Byla jsem opravdu šťastná. A pak přišly splátky. Každý měsíc stejný den, stejné mrazení v zádech. Začala jsem počítat dny, počítat koruny, řešit, jestli nám to vůbec vyjde.

Brala jsem dvě práce přes den v kanceláři a večer jsem vyřizovala objednávky přes internet. Můj muž si taky bral přesčasy. Málo kdy jsme se vůbec potkali. Naše malá Eliška byla většinu času u babičky. Byla jsem přesvědčená, že je to jenom na pár let, že to musíme přetrpět a pak bude líp.

Jenomže ten tlak nás pomalu začal požírat. Byla jsem protivná, podrážděná. Pořád jsem měla strach, že o všechno přijdeme. Když nám odešla lednice, úplně jsem zpanikařila, jako by se měl zbořit svět ani ne tak kvůli samotné lednici, ale spíš z toho pocitu, že nemůžeme udělat jedinou chybu.

Nejhorší chvíle přišla, když jednoho dne Eliška při rozhovoru s babičkou prohlásila, že mamka je pořád unavená a nikdy se vlastně nesměje. Slyšela jsem to jen tak mimochodem z vedlejšího pokoje, ale tyhle věty se mi zaryly hlouběji než výpis z banky.

Seděla jsem pak sama v kuchyni, v bytě, za který jsem dřela. Dívala jsem se na stěny, na nábytek, na náš nový gauč. A poprvé jsem si sama položila otázku proč to všechno vlastně dělám? Kvůli jistotě? Klidu? Ale doma už nebyla ani jistota, ani klid. Jenom strach.

Až tehdy jsem si připustila, že možná dělám chybu. Že jsem z bytu udělala cíl a z rodiny prostředek. Manžel i já jsme si o tom tehdy dlouho povídali, byli jsme oba vyčerpaní. Uvědomili jsme si, že jsme spolu vlastně jen dvě osoby, co platí splátky bance.

Nebyl to lehký krok, ale rozhodli jsme se byt prodat. Hypotéku jsme splatili. Zbylo nám méně peněz, než jsme si představovali, ale byli jsme bez dluhů. Šli jsme zase do pronájmu. Když jsem podepisovala novou smlouvu na byt, byla jsem naštvaná sama na sebe a trochu jsem měla pocit, že jsem selhala. Jakoby vlastnictví bytu určovalo, kdo jsem.

Chvíli trvalo, než ten pocit hanby odezněl. Lidé se rádi ptají, jestli máte vlastní bydlení, jakoby vás to definovalo. Taky jsem si to myslela. Dnes už vím, že je to fakt jen fixní představa.

Teď máme doma míň věcí, ale daleko víc času na sebe. Večery jsou klidné. Vyrazíme na procházku do Stromovky, navečer spolu vaříme a zase se smějeme. Eliška zase vidí mámu usměvavou. A mně došlo, že domov není papír z katastru. Domov je pohoda, kterou si člověk vytvoří.

Nevím, jestli je špatně mít něco vlastního. Jenom už prostě vím, že to za to nestojí, pokud máš kvůli tomu přijít o svoje zdraví, vztahy nebo vnitřní klid. Materiální věci nemůžou mít vyšší cenu než to, co je mezi námi.

Dlouho jsem si myslela, že jistota je hlavní. Teď už vím, že největší jistota je mít kolem sebe blízké a nebát se pořád, co bude zítra. Všechno ostatní jsou jenom zdi.

Rate article
Add a comment