Celý život jsem toužil být na místě bratra, ale brzy se to všechno změnilo.
Moje maminka otěhotněla, když jí bylo osmnáct let. Táta nás opustil, jakmile se to dozvěděl — nepotřeboval rodinu, jen neustálé párty a kamarády. Rodiče mámy, moji prarodiče, byli rozzuření. V malém městečku u Plzně bylo dítě bez manžela považováno za hanbu, a tak ji děda vyhodil z domu se slovy: „Nechci vidět tak nezodpovědnou dceru!“ Nedokážu si představit, jaké to pro ni bylo — mladá, sama, s miminkem v náručí. Ale zvládla to: přihlásila se na dálkové studium a našla si práci, dřela až na doraz. Dostala pokoj na koleji a my začali život ve dvou. Musel jsem dospívat rychleji než ostatní děti — chodil jsem na nákupy, uklízel a ohříval jídlo. Hry? Na ty nebyl čas. Od útlého věku jsem jí byl oporou, jejím jediným mužem.
Nikdy jsem si nestěžoval — byl jsem na to hrdý. Ale brzy do našeho života vstoupil Viktor. Měl jsem ho rád: nosil mi bonbony, přinášel mamině radost. Vedle něj rozkvetla a jednoho dne mi řekla: „S Viktorem se vezmeme a přestěhujeme do velkého domu.“ Byl jsem šťastný — toužil jsem po opravdovém otci a doufal, že jím Viktor bude. Zpočátku to vypadalo jako pohádka. Měl jsem svůj pokoj, mohl jsem odpočívat, poslouchat hudbu, číst knihy. Viktor pomáhal mamce a její oči zářily štěstím.
Pak ale oznámila, že čeká dítě. A brzy Viktor řekl: „Musíš se přestěhovat do komory. Tam bude dětský pokoj.“ Nechápal jsem to: v domě bylo spousta pokojů, proč zrovna já? Další den mé věci už ležely v malé komoře, kde se sotva vešla postel. Bylo to nespravedlivé, ale mlčel jsem — byl jsem zvyklý to snášet.
Když se narodil bratr Michal, začalo peklo. Jeho křik mi nedával spát, chodil jsem jako zombie. Ve škole se mi zhoršily známky, učitelé se zlobily, a mamka křičela: „Musíš být příkladem pro bratra! Přestaň nás ztrapňovat, lenochu!“ Michal vyrostl, a na mě spadly nové povinnosti — chodit s ním ven, vozit kočárek po dvoře. Kamarádi se mi smáli a já rudnul hanbou, ale mlčel jsem. Nejlepší hračky, oblečení — vše šlo Michalovi. Když jsem něco chtěl pro sebe, Viktor suše odpověděl: „Peníze nejsou.“ Vodil jsem bratra do školky, vyzvedával ho, staral se o dům — žil jsem v očekávání, kdy vyroste a dá mi svobodu.
Michal šel do školy, a mamka nařídila pomáhat mu s úkoly. Byl rozmazlený, náladový — učil se hrozně a moje pokusy ho poučit končily jeho stížnostmi mamce. Vždycky se postavila na jeho stranu a já dostal vynadáno: „Jsi starší, musíš být trpělivější!“ Přecházel ze školy do školy, ale všude propadal. Nakonec ho dali na soukromou, kde za peníze ohledně jeho špatných známek přivírali oči. Já odešel na učňák, abych se stal automechanikem — ne protože bych chtěl, ale abych utekl z domu.
Pak přišly dálkové kurzy, práce — dřel jsem ve dne v noci, šetřil na vlastní bydlení. Oženil jsem se, našel si klid. A Michal? Viktor mu daroval byt, ale on přesto žije s rodiči, pronajímá ho a vyhazuje peníze za hlouposti. Nechce pracovat, povaluje se před televizí. Jednou na Nový rok jsme se sešli u rodičů. Přišla jeho další přítelkyně, Lenka. Náhodou jsem zaslechl jejich rozhovor v kuchyni.
„Tobě se s bratrem poštěstilo,“ říkala ona mé ženě, Táně. „Standa je tak pracovitý, zodpovědný. Proč není Michal takový? Prosím ho, aby se sestěhoval, založil rodinu, ale on jen visí na mámě. Peníze z nájmu má, ale k čemu to?“
„Ano, Standa je skvělý,“ usmála se Táňa. „Opusť Michala, nestojí ti za to. Z něj manžel nebude.“
Ztuhl jsem. Michal měnil dívky jako ponožky, ale žádná se nezdržela — mamka je všechny vyháněla, považovala je za nehodné svého „zlatého chlapce“. A on se nebránil, žil v lenosti, jako v kokonu. A tady jsem si uvědomil: už mu nezávidím. Vše, po čem jsem toužil — být na jeho místě — bylo prázdné. Osud mi dal zkoušky, ale také mě za ně odměnil. Mám rodinu, milující manželku, dceru, dům, který jsem postavil vlastníma rukama. Jsem na sebe hrdý, a poprvé v životě mi není líto, že nejsem Michal. Můj život — to je mé vítězství, vykoupené a opravdové.