Dnes musím napsat, co se mi poslední dobou honí hlavou. Ani nevím, kde přesně začít… Vše se točí kolem toho, co se u nás doma děje. Občas si sama sobě říkám, jak jsem mohla být tak naivní.
Ještě před svatbou mě kamarádky varovaly že když se muž ožení, okamžitě tě bude brát jako samozřejmost, možná se i úplně změní. Všechny mi říkaly různé historky já ale pořád věřila, že můj Vojtěch je jiný. Vždycky byl ke mně pozorný, nikdy nezvýšil hlas, pořád si dával pozor, aby mi neublížil. Chtěl mě mít pořád na blízku, pořád mě objímal. Jenže po svatbě… všechno to začalo být jiné. A já teď zjišťuji, že i já jsem jen další z tolika českých žen.
První, co mě zaskočilo, bylo, jak začal mluvit o mojí mámě. Vadilo mu, že mi často volá, že za mnou přijde jednou týdně na návštěvu do Brna, i když jí to dělalo radost. Ze strachu o naši domácí pohodu jsem mámě začala odpovídat čím dál méně telefonovala jsem jí, jen když Vojta nebyl doma. Ale to ani zdaleka nebylo vše.
Když jsem otěhotněla, musela jsem ze zdravotních důvodů zůstat doma a nepodařilo se mi tak prodloužit smlouvu v práci. Zůstala jsem tedy na neschopence, doma, odříznutá od lidí. Najednou měl Vojta potřebu mi pořád dokola připomínat: Ty jsi celý den doma a stejně tu není nic hotového! Mě bolela tahle slova, pokaždé jsem raději mlčela, protože jsem měla strach co kdyby mě v tom stavu opustil?
Po roce a půl od narození naší dcery Elišky se jeho chování změnilo ještě víc. Začal očekávat, že se budu točit jen kolem něj jako nějaká služka sotva přišel z práce, měla jsem stát u dveří, podat mu papuče, na stole muselo vonět teplé jídlo, aby si mohl sednout a najíst se. O Elišku se nestaral to, že je to čistě ženská práce, bral jako samozřejmost. Přitom já už vůbec neměla sílu.
Jednoho dne jsem se v ložnici podívala do zrcadla a měla jsem už všeho dost. Sbalila jsem věci, vzala Elišku a odjela do Tišnova za mámou. Dva měsíce jsme spolu s Vojtou vůbec nebyli v kontaktu. Nastoupila jsem znovu do práce, cítila jsem, jak získávám zpátky kousek sebe. Každý den jsem začínala být víc sama sebou.
Pak jsem ho jednoho odpoledne překvapeně uviděla stál před bytem, hubený, zarostlý, v ošuntělém oblečení a s prosbou v očích. Poklekl přede mnou a prosebně mě žádal, abych mu odpustila. Usmála jsem se a řekla mu, že jedině pod podmínkou, že se přihlásí na kurz vaření. Až se vrátím, bude vařit a pomáhat v domácnosti on. Vojta přikývl kdo ví, jestli to opravdu splní, ale tentokrát už mám jasno, chci být pyšná hlavně sama na sebe.
Občas si uvědomím, kolik žen v Česku zažívá něco podobného. A přála bych si, aby žádná nebyla doma nešťastná!