Když jsem byla ještě malá, vzpomínám, jak můj mladší bratr byl stále tím oblíbeným v očích maminky a babičky. Obě ho zbožňovaly, věnovaly mu pozornost, zatímco jsem stála opodál. Měl vždy vše nejlepší nejkrásnější hračky, nejlahodnější bonbóny, koláče, ovoce z lesa. Já byla často přehlížená, nechána uklízet po něm, ustýlat mu postel a chystat mu snídani. Hluboce mě trápilo, že se ke mně chovaly spíš jako k jeho služce, která musí neustále běhat, aby splnila každé jeho přání.
Tento způsob života mi byl o to nepříjemnější, že jsem dobře věděla, jak máma sama kdysi trpěla pod tvrdou rukou svého muže, což nakonec skončilo rozvodem. A přesto sama vychovávala syna v duchu výsadního postavení. Kdykoli jsem se pokusila vzepřít, mé protesty byly rychle umlčeny a moje role zůstávala stejná. Dodnes si pamatuji, jaké těžkosti mi přinesl poslední rok na základní škole, kdy jsem se pilně připravovala na závěrečné zkoušky. Zatímco jsem se učila, máma s babičkou mě každou chvíli volaly, abych všechno nechala a šla se starat o bratra. Tvůj bratr je ten nejdůležitější, opakovaly, zatímco mé potřeby byly druhořadé. Navzdory tomu jsem díky své píli uspěla a zkoušky složila, ale práce bylo až nad hlavu.
Když přišel čas připravovat se na přijímací zkoušky na vysokou školu, babička dokonce zpochybňovala, zda je vzdělání pro dívku vůbec podstatné. Radila mi, abych myslela hlavně na svatbu, děti a vedení domácnosti. Přesto jsem se nedala, vytrvala a univerzitu dokončila. V tu chvíli jsem už dál nezvládala nést tu tíhu a rozhodla jsem se odejít z domova. Měla jsem dost toho, že odpovědnost za bratra je jen na mně. Máma s babičkou byly mou odchodem rozhořčené, tím spíš, že babička musela kvůli péči o vnuka opustit své zaměstnání.
Odejít z domova bylo tehdy nesmírně těžké rozhodnutí, ale nezbytné pro mé vlastní štěstí a růst. Věděla jsem, že si zasloužím víc než jen být někým, kdo slouží druhým, a byla jsem rozhodnutá vybudovat si život, ve kterém bude má skutečná hodnota uznávaná a respektovaná.