Když jsem byla malá, můj mladší bratr byl vždycky středem vesmíru v očích maminky a babičky. Zbožňovaly ho, světla lamp se otáčela jen k jeho tváři, zatímco já se prolínala s polštářovým stínem za pohovkou. Vždycky měl to nejkrásnější ze všeho: dřevěné vláčky, marcipánové šátečky, buchty s borůvkami, ptáčkové z perníku, jablka. Na mě se občas zapomnělo, měla jsem na starosti uklízení jeho oblečení, stlaní peřin a přípravu jeho snídaní jakoby jsem byla jen jeho pokojskou, stále honěnou příkazy, které se vznášely prostorem jako neviditelné včely.
Tohle podivné rozdělení mě tou měrou pronásledovalo, že jsem někdy podvědomě cítila, že realita a sen se míchají. Maminka byla dříve sama trápena svým manželem, který se stal jen stínem minulosti její rozvod byl smutnou kapitolou. A přesto sama vychovávala chlapce, který se postupně proměňoval v nového krále domácnosti. Jakmile jsem zkusila protestovat, mé námitky byly umlčeny někdy se mi zdálo, že slova padají do vody bez odrazu, že vše zůstává při starém. Nejvíce si pamatuji poslední ročník základní školy, kdy jsem pod světlem lampy drtila učení na zkoušky. A zatímco jsem se snažila vnořit do příběhů historických událostí, maminka s babičkou mě každou chvíli vyrušily voláním, abych odložila sešit a šla krmit brášku. Tvůj bratr je nejdůležitější na světě, opakovaly s důrazem, potřeby mého bratra vždy jako sluneční kotouč před mými.
Dokázala jsem zvládnout všechny písemky, i když práce se kupila jako listí pod oknem. Když přišla doba přijímaček na univerzitu, babička mi šeptala z koutku kuchyně: Holka má být hlavně dobrou nevěstou, co jí do toho škola? Povzbuzovala mě, abych se soustředila raději na svatbu, děti, pečení koláčů a háčkování ubrusů. Ale já se nevzdala a univerzitu jsem dokončila. Najednou už jsem nevydržela neustálou tíhu, a rozhodla jsem se odejít z domova. Byla jsem unavená být stále odpovědná za svého bratra, jako když jeden stále vynáší špinavé ponožky cizího člověka. Maminka s babičkou byly rozhněvané zejména babička, která musela opustit svoji práci na poště, aby se starala o svého vnuka.
Odchod z domu byl jako ztratit cestu v zasněném lese těžké, ale nutné pro moje vlastní štěstí a rozkvět. Věděla jsem, že si zasloužím víc než být jen sluha, a cítila jsem, že nadešel čas vytvořit svůj svět, kde moje hodnota bude vidět a ctěná, jako nové jarní květy na Petříně.