Dobré zprávy
Míšo, čekáme pět let. Pět. Lékaři nám říkali, že děti nebudeme mít. A tady Míšo, podívej! zadrhla jsem u brány, neschopná uvěřit vlastním očím.
Mami, kolik už toho můžeš?Teď mi budeš pořád připomínat? pohrdavě odpověděla patnáctiletá Květoslava. Ne celý život, jen dokud tu bude babička.
Ráno mě našla na kraji postele, kde jsem včera v noci ztřesla tělo. Oči pálily, nos se sušil, hlava pulzovala. Telefon neustále vibroval, ale neodvážila
Bára stále nedokázala uvěřit, co se skutečně stalo. Konečně se nám podařilo získat vlastní chalupu! O tomto snu jsme po deset let jen tiše poletěli, ale
Vydrž, miláčku, už jsi v jiné rodině, tak se musíš přizpůsobit jejich pravidlům. Vzala jsi se, nepřišla jen tak na návštěvu. Jaká to pravidla, mami?
Bára Nováková si všimla, že Václav oblékl tu svou nejlepší košili tu samou krémovou, kterou si společně koupili loni k jeho narozeninám, a k tomu nové boty.
Jmenuji se Tomáš. Je mi padesát šest let a vedu pokornou výstavní galerii v srdci Prahy. Nezní to jako honosné místo, kde se na zahajovacích večerech shlukují
14.května2026, pondělí Dnes jsem se probudil a hned po snídani mi zazvonil telefon.Inko, dostala jsi pozvánku od Ráty? zeptal se mě kamarád Petr.
15.června2026 Dnes jsem znovu otevřel starý starý šatník v našem dílně na Maléulici v Plzni. Když jsem zatáhl za provaz, který držel pytel, látka se pomalu
Seděl jsem pod deštníkem na starém autobusovém nástupišti v Praze, tak jak to dělají unavená nebo ztracená štěňata, ale místo toho, aby se sklonilo k zemi