Dobré zprávy
„Ať letí sama. Třeba ji tam ukradnou,“ zamračila se tchyně
Dusný večer před odjezdem na dovolenou m…
Ať si letí sama. Třeba ji tam unesou, zamračila se tchyně. Dusný letní večer před dovolenou měl být zalitý příjemným očekáváním a vřavou veselého balení.
Prsten na cizí ruce Telefon zazvonil ve chvíli, kdy jsem už vkládal svůj poslední padesátikorunový žeton do parkovacího automatu před obchodním domem.
Dobré zprávy
Když jsem se jednou vracela z obchodu domů, na lavičce před vchodem seděl muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Držel v rukou starou hnědou obálku.
V tomhle nejdeš, řekl Viktor, aniž by se podíval. Stál v předsíni u zrcadla a rovnal si tmavě modrou hedvábnou kravatu, kterou si pořídil minulý měsíc
Položila jsem šálek čaje na stůl, když zazvonil telefon. Neznámé číslo, ale způsob vyzvánění mi byl až příliš povědomý dlouhé, vytrvalé tóny, jako by volající
Vrať se a starej se Hanko, okamžitě otevři! Víme, že jsi doma! Alice viděla světlo v okně! Hanka právě převazovala stvol karafiátu k dřevěné tyči.
Dopis od sebe sama Obálka byla oranžová. Výrazně, až směšně oranžová jako mandarinka ztracená v lednovém sněhu na sídlišti v Modřanech. Ležela mezi složenkami
Prsten na ubrusu Ne, řekl Ondřej, a v tom jediném slově bylo tolik, že Ema zůstala stát uprostřed pokoje s náušnicí v ruce. Nepůjdeš. Podívala se na něj.
Dobré zprávy
Když se vracím z obchodu, vidím, že na lavičce před vchodem sedí muž, kterého jsem nikdy nepoznala. Drží v rukou starou hnědou obálku. Podívá se na mě
Dobré zprávy
Když jsem se jednoho večera vrátila z obchodu, spatřila jsem na lavičce před vchodem muže, kterého jsem nikdy předtím neviděla. V rukou držel starou hnědou obálku.






