Happy News
Znala jsem Boženu skoro celý svůj život, takže když se u jejího domu začal každý den objevovat nějaký mladý cizinec, říkala jsem si, že do toho nemám co mluvit.
**Středa, večer** Stála jsem v předsíni a koukala na dva kluky se stejnými batohy. Za nimi trčel Václav, v každé ruce jednu obří tašku. Středa.
Naděžda stála v předsíni a dívala se na dva kluky se stejnými batohy. Za nimi se tyčil Ondřej, v každé ruce držel obrovskou tašku. Středa.
— Martino… — Karel se podíval na svou ženu a těžce si povzdechl. — Promiň, ale letos tu dovolenou u moře budeme muset zrušit. — Jak to zrušit?
— Martino… — Štěpán se podíval na manželku a těžce si povzdechl. — Promiň, ale letos tu dovolenou u moře budeme muset zrušit. — Jak to zrušit?
Jmenuji se Libuše Králová a tohle je příběh o tom, jak se ze mě málem stala soukromá detektivka. Všechno začalo, když se k nám do vedlejšího domu nastěhovala nová rodina.
Jmenuji se Zdislava Králová. Můj syn Bohuslav a syn našeho nového souseda Lumír si jsou k nerozeznání podobní. Začínám kvůli tomu pochybovat o všem.
Konečně přijíždím poznat svého prvního vnuka, ale slova jedné sestry ve mně právě zpochybnila všechno, co jsem si o vlastním synovi myslela.
Když se dnes ohlédnu zpátky, vidím, že to byl den, na který nikdy nezapomenu. Konečně jsem jela poznat svého prvního vnuka, ale slova jedné sestry ve mně
Blažena slízla bílý krém z čajové lžičky; krém se na kovu leskl jako úlomek měsíce. „Paní Libuše, vy jste teď v důchodu. Nemáte za co utrácet.