Dobré zprávy

„Syn nepřijel, protože ho nevěsta nepustila,“ říká smutně Valentýna. „Tvrdí, že po něm pořád něco chceme a že náš dům jí není k ničemu.“ „Takže nepřijede…

Štěstí po pětačtyřicítce: jak Zdenka prožila zradu, zoufalství a nakonec našla lásku Tento příběh se stal ženě, kterou jsem osobně znal.

Dnes jsem si konečně našla čas popsat, co se stalo. Bylo to jako sen, ale je to skutečné. Jsem Anežka, ne Alžběta, ale od této chvíle žiju ve filmu.

Jmenuji se Alena a je mi 44 let. Ještě nedávno by mě ani ve snu nenapadlo, že se ocitnu v takové emocionální pasti. Celý život jsem prožila s jedním mužem

— Já nehodlám pomáhat své tchýni, ať si na to ani nepomyslí! — hořce vykřikne Jana, jejíž hlas se třese nahromaděnou křivdou. — Tahle žena nemá nárok na mou podporu.

Mám jednašedesát let. S manželem jsme spolu žili více než čtyřicet let – v chudobě, v hojnosti, přes slzy i smích. Všechno jsme v životě zažili.

Jmenuji se Jana. Je mi třicet sedm let, jsem vdaná, mám maminku, které je šestapadesát, a babičku — babičku Ludmilu, které je už pětaosmdesát.

Jednoho horkého červencového dne už od rána myla okna, třepala polštáře a připomínala dceři, že by už s Honzou mohli zajet na chatu – česnek už je sklizený.

„A proto mi můj syn řekl, že nejsem zvaná na jeho svatbu.“ Snažil se mě utěšit, slíbil, že druhý den přijdou s manželkou na návštěvu a přinesou dort.

Je mi 67 let. Bydlím sama v Brně, ve starém dvoupokojovém bytě, kde kdysi zněl dětský smích, voněly koláče, večer se hrála muzika a v předsíni se válely