Dobré zprávy
Paulo Coelho kdysi napsal: „Jestli máš odvahu říct ‚sbohem‘, život ti jako odměnu nabídne nové ‚ahoj‘.“ Tato slova mi vyvstala v mysli tu noc, kdy jsem
„Maminka nám sedí na krku“ — když jsem to přečetla, uvnitř mi ztuhla krev. Ve svém dvoupokojovém bytě dlouhá léta bydleli můj syn Jakub a jeho rodina.
— Terezo, volal Jiří, — vstoupil Michal do kuchyně. — V sobotu přijede s Marinou. Jenom oba. Chce si promluvit. — Jasně, promluvit… — odfrkla si Tereza.
Tchán k nám začal chodit každý den. Nemám nic proti návštěvám, ale sežere všechno, co máme. Zkoušel jsem si promluvit s manželkou, ale jako bych mluvil do zdi.
Odcházím, Honzo… Řeknu to na rovinu – zamilovala jsem se. Vedle něj jsem se zase cítila jako žena. Jak muž našel štěstí po ženině nevěře.
Dědictví u moře — když se rodina stane cizí „Aničko, volal můj bratr Jakub,“ řekl Petr, když vešel do kuchyně. „Chce s Maruškou v sobotu zajet k nám.
Jak můžeš dovolit bývalé tchýni vidět dítě? Nemáš ani hrdost, ani svědomí – to mi řekla moje vlastní matka. Minulý týden mé dceři Anežce byly dva roky.
Tak hele, poslyš tuhle historku – snaša odpočívá v porodnici a my s manželem padáme únavou z těch vnoučat. Přijde mi, že se tam uložila schválně předčasně.
Už nemůžu dál! — vykřikla Lucie a hodila tašku na pohovku. — Chci k moři! Ležet jako pečeť na slunci celý den, a v noci tancovat až do rána.
Moje tchýně celý život zbožňovala své dcery. A teď já se mám o ni ve stádiu starat. Má tři děti. Mého muže, Honzu, porodila jako posledního.









