30.května 2026
Dnes jsem opět prošel před velkou restaurací na náměstí Republiky a zastavil se před vitrinou, kde seděla moje bývalá manželka Libuše. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím změnila se natolik, že jsem ztratil slovo.
To nemůže být ona. Vždyť jsme spolu poslední dobou neviděli. řekl jsem si potichu, zatímco jsem se schovával za rohem, aby si mě nevšimla. Libuše, kdysi skromná blondýna s očištěným úsměvem, teď seděla u okna a soustředěně psala do svého laptopu. Číšník přinesl sklenku čerstvě vymačkaného jablečného džusu a pěkný dort s malinami a jahodami.
Jak to může vypadat tak dobře? A ten náramek na ruce to musí stát stovky korun. kousl jsem si ruku a odešel dál, abych nezpůsobil nepříjemnost.
***
Seznamili jsme se před šesti lety, když jsem právě absolvoval Vysokou školu stavební a nastoupil do jedné z předních stavebních firem v Praze. Moje kariéra rychle nabírala na obrátkách. Na jedné výstavě stavebních strojů jsem potkal sympatickou dívku, která pracovala u našeho stánku.
Co tu děláš mezi těmi bagry? Pojďme si dát kávu. nabídl jsem s úsměvem.
Rozhovor se odvíjel rychle. Libuše, tichá a milá, mě okamžitě zaujala. V hlavě mi běželo: To je ta pravá nebude se hádat, bude souhlasit se vším. Ideální podřízená. Přemýšlel jsem, že pokud po těhotenství nebude spokojená, snad najde zábavu v posilovně nebo si vezmu milenku. Šlápla jsem jí po rameni a podala kávu.
A co tu opravdu chceš? zeptala se, když jsme se šli ven.
Píšu povídky, chci být scénáristkou. odpověděla s rozpaky, oči jí zářily modrou barvou.
Já teprve končím studium literatury, zatím se učím řemeslu. Nájem je potřeba platit. řekl jsem a představoval si, jak bude vařit, hlídat domácnost, vychovávat děti a poslušně mě poslouchat.
***
Po výstavě jsem si koupil kávu z místní kavárny a posadil se na lavičku, abych dál sledoval Libuše. Když vyšla na ulici, nebyl jsem připraven na to, co jsem uviděl. Vysoký krok, kožená kabát z norku Tři roky změnily Libuše k nepoznání. Pak nastoupila do luxusního sportovního auta a já zcela ztratil řeč.
Nemůže se tak změnit. Musí mít bohatého muže. mumlal jsem, dopijíc horkou kávu a sevřel ji tak, jakoby mě to mohlo ochránit před šokem. Libuše mezitím odjela někam do neznáma.
Ten večer jsem těžko usínal. Po rozchodu mě Libuše zablokovala na všech sociálních sítích, takže jsem vytvořil nový účet jen abych mohl sledovat její nové fotky. Závlaha žárlivosti, hněvu a nenávisti mě přiměla vypít půl litru vodky a vyprávět si ve své hlavě všechny možné výčty. Přemýšlel jsem, odkud ty luxusní fotky, drahé tašky a šperky, jaký má ten kilogram, který ztratila, a co všechno dělá v posilovně.
***
Ráno jsem si vzpomněl na jeden z našich rozhovorů.
Je to jen hloupost, kdo to čte? řekl jsem, když jsem četl její nový příběh.
Chuť a barva se liší, kamaráde. Mám už své čtenáře. odpověděla Libuše choulostivě.
Čtenáři? To jsou jen ti, co nemají vlastní mozek. posmrkal jsem.
Petr, proč to děláš takhle? ozvala se hlasem, který se třásl. Už rok spolu, ale nedokážeš přijmout, že mám i já něco svého. Nechci kritizovat tvou práci, ale už mě to stačí. Když bys mi pomáhal, byl bych méně v kanceláři.
Právě naopak. křikl jsem. Kdybys mi skutečně pomáhala, nepracoval bych tolik přes noc.
To je nápad. řekl jsem si, vstávajíc ze židle. Od teď přestaň psát, pomoz mi v práci.
Libuše stála u okna, šokovaná.
Cože? Už nebudu psát? To je můj život! zvolala a oči se jí zalily slzami.
Je mi to jedno. Potřebuju tě jen jako pracovní sílu. Každý den ti dám úkol a ty ho splníš. ozval jsem se chladně.
Já toho vůbec nerozumím Co si připadáš, že mi bereš? To, co je pro mě důležité? vyletěla slza.
Neděkuješ, Petr. Žiji v tvém bytě, kupuji ti dárky, jezdím tě k moři. vymlátil jsem. Buď pomáháš, nebo budeš mít pořád nic. ukázal jsem na dveře.
Libuše odešla. Pomůžeš, nebo ne. řekla a zhasla počítač.
***
Rok uběhl. Díky kontaktům a výtisku bytu od babičky jsem založil vlastní stavební firmu. Libuše pracovala se mnou celý den papíry, prezentace, řízení dělníků, schůzky s investory. Po druhém roce jsem postavil rezidenční čtvrť a vydělal slušné peníze. Všechno mi šlo, jen její vzhled mě znechucoval. Na stres a dlouhé hodiny začala jíst sladkosti a rychle přibírala na váze.
Kam s tou babou? Už je taková tlustá, že se stydím ji s sebou vzít ven. stěžoval jsem si kamarádovi Karelovi v hospodě na Malé Straně.
To je škoda, ale víc se už stane. odpověděl a ukázal na fotku.
Rozhodl jsem se zkusit seznamku. Na aplikaci jsem si nastavil profil a brzy našel Oksanu sportovní, štíhlou, a již při prvním rande souhlasila stát se mou novou společnicí. V bytě s panoramatickým výhledem na Vltavu jsem s ní trávil noci, zatímco Libuše zůstávala doma a připravovala mi těstoviny s pestem.
Myslím, že tři sta tisíc korun mi stačí na účes, nehty, kosmetiku a posilovnu. plánovala Oksana, ale já jsem jen obdivoval její krásu a neřešil finance.
Po měsíci Oksana téměř úplně nahradila Libuši v mém srdci. Vrátil jsem se domů po týdnu u ní a Libuše mě uvítala:
Připravila jsem ti těstoviny s pestem. řekla s úsměvem.
Jaká služba? mrkl jsem na ni jen povrchně.
Co budeme dělat dál? Jsi jen zaměstnanec. znělo v mé hlavě. Libuše, ačkoliv pracovala zadarmo, byla od mě požadována víc než kdokoli jiný.
Po měsíci mě začala otravovat. Obchody, kontrakty a investoři začali odpadat. Vzdal jsem se libovolných výmluv a rozvedl jsem se s Libuší, přičemž jí při rozvodu nevyplatil ani korunu. Jednoho dne jsem ji vyhodil z domu.
Tři roky po tom jsem našel na sociálních sítích, že Libuše nyní bydlí v PrazeŽižkově, v luxusním bytě bohatého miliónáře. Byl jsem na kuchyni a přemítal:
Mám schůzku s investorem poblíž jejího domu. Možná se podívám není možné, že obyčejná myš může květinou rozkvést. řekl jsem si a dopil si poslední doušek kávy.
Zpráva od Oksany mi přerušila myšlenky. Petr, musíme se rozejít. Potkala jsem jiného. psala v hlasové zprávě a pak mě zablokovala. Rozzuřený jsem jí poslal hroznou odpověď.
Iliši, chápu, že jsi v rozrušení. Ale už to skončilo. reagovala a zablokovala mě.
Po odmítnutí investora jsem šel na libozvučný sídliště, kde Libuše bydlela. Po hodině v autě a cigaretách jsem čekal, až dorazí její luxusní auto. Zaklepával jsem na bránu.
Petr, co tu děláš? zeptala se zmateně.
Jen se podívat, jak jsi to dělala. vyčerněl jsem.
Viděl jsem, jak se v obývacím pokoji rozsvítilo a libovážně se na mě podívala.
Říkal jsi, že jsem ti zakázala psát. Dva roky jsem pracovala bez výplaty, vařila, uklízela, věřila ti. řekla a objala se.
Můžeš mě pustit dovnitř? Cítím se tu nepříjemně. zeptal jsem se.
Možná. zamrkala Libuše a šla do kuchyně.
Kdo tě užívá? Kdo tě uživit dokáže? zeptal jsem se a ukázal na její prostorný obývák.
Nikdo, všechno jsem si koupila sama. odpověděla.
Lehni si! zvolal jsem a šel za ní.
Co tě překvapuje? Myslíš, že si nezasloužím úspěch? položila mi sklenici s vodou.
Jak jsi během tří let změnila vzhled a vydělala tolik? otáčel jsem sklenicí.
Vrací se ke scénářům. Napsala jsem piloty pro několik filmových společností a nyní patřím mezi nejznámější české scenáristky. usmála se a upravila si vlasy.
Myslel jsem, že jsi přišla se omluvit. řekl jsem, ale uvědomil jsem si, že žádná omluva není možná. Všechno, co jsem jí přisoudil, bylo jen mým vlastním hněvem. Polovina tvého úspěchu a peněz patří mně. řekl jsem chladně.
Máš pravdu, že jsem tě naučil, jak jsou lidé podřadní. odvětila a pomalu odešla ke dveřím.
Kde je trezor? Kde jsou peníze? vyhrožoval jsem, ale ona jen kývla na dva velké německé pastele, kteří už stáli u kamen. Jeden z nich, Chilli, slintal na mramor, druhý, Vili, se jen vyhýbal pohledu.
Chilli, Vili, zloději! křikla a já se snažil uniknout, ale byl jsem jen na půl metru od zdi. Následující scéna se proměnila v chaos, policii a spoustu řezů. Dům byl plný kamer, já jsem dostal podmíněný trest a už navždy ztratil cestu k Libuši.
Dnes Libuše žije šťastně, údajně se provdala za talentovaného režiséra a čeká dítě. Říkají, že za každou úspěšnou ženou stojí muž, který jí rozbil srdce, a že nejlepší pomsta je ukázat, že můžeš žít bez něj.
**Osobní lekce:** Nepodceňuj sílu lidské vůle a nespokojenost, kterou přináší tvá vlastní arogance. Skutečná hodnota spočívá v respektu k druhému, ne v kontrole a pomstě.