Když jsem byla malá, máma mě rozmazlovala jako princeznu, dostala jsem všechno, co jsem chtěla, ať to stálo, co to stálo!
Byly to hračky na hřišti, největší kus dortu k narozeninám, medaile ve sportovních soutěžích. Byla jsem rozmazlená až do morku kostí, ale osud mi nabídl setkání, které mi změnilo život.
Taková byla moje drahá maminka – chtěla mi dát všechno, a tak ze mě udělala rozmazleného křečovitého tvora, který si myslel, že jí patří celý svět.
Když jsem dokončila školu, musela jsem začít někde pracovat. Maminka měla konexe a našla mi práci ve velké továrně, kde jsem si vydělával slušné peníze, aniž bych tím trávil příliš mnoho času. Brzy jsem však o tuto „skvělou“ práci přišel, protože konexe se ztratily v době, kdy – všichni hledali zaměstnance s vysokoškolským vzděláním. A já jsem zůstal bez ničeho: bez vzdělání, bez práce, bez přátel a brzy i bez matky. Zemřela náhle na nemoc, která nebyla včas odhalena.
Asi vás zajímá, kde byl můj otec.
Jako bych si poprvé uvědomila, že mám otce – uzavřel se do sebe natolik, že nikdy neodporoval mé matce a dělal jen to, co ona chtěla pro sebe nebo pro mě. Ne proto, že by ji měl moc rád – prostě se podřídil její apodiktické povaze.
V průběhu let si však zřejmě uvědomil, že to jeho dítěti příliš neprospělo. Měsíc nebo dva po matčině smrti začala moje nová výchova. Bylo mi 20 let a cítil jsem se jako ve 2. Otec byl trpělivý a věděl, že mě musí „napravit“.
Prožili jsme příšerný rok, kdy jsem zkoušela známý mechanismus, jak získat vše, co jsem chtěla, ale stále jsem se odrážela jako od zdi. Otec si uvědomil, že to nebude snadné, a učinil rozhodnutí, které se zdálo jako rozsudek – stěhujeme se na venkov. Dovedete si to představit? Já, která jsem si připadala jako princezna, já, která jsem měla všechno na talíři, jsem měla jít na venkov! Co jsem tam měla dělat?
– Budeme chovat slepice a sít slunečnice – řekl otec tónem, jako by mi říkal tu nejpřirozenější věc na světě. Prosím?
Zlobila jsem se na něj – „Já tam nepojedu!“, trucovala jsem a odešla z pokoje.
Táta byl pryč!
Neměl v úmyslu se hádat. Prostě mě opustil – přesně tak, jak jsem si to přála. Dva měsíce jsem nemohla najít vhodnou práci a peníze došly. Dvakrát jsem začal pracovat jako prodavač, ale prostě jsem neuměl pracovat. Když jsem zjistila, že nemám kam jít, zavolala jsem otci a požádala ho o peníze. A on mě pozval, abych u něj zůstal. Neměl jsem jinou možnost, a tak jsem po třech dnech odjel na o venkov.
Ve vlaku jsem potkal ženu, která jela stejným směrem. Okamžitě jsme si padli do oka. Bylo to pro mě vzácné, aby se mi někdo takhle líbil. Vyprávěla mi o své dceři – byla tam, na vesnici, u své babičky. Mluvila o ní jako o úžasném člověku. A když jsme tam přišli, uviděl jsem dvanáctiletou holčičku, jak okopává babiččinu zahrádku, a s úsměvem na tváři mi jen řekla:
– Ahoj, nechceš lopatu? Dnes je půda kyprá a úrodná. Budeme sázet báječná rajčata!
Ani nevím, jak mě k tomu přemluvila. Ta žena a ta dívka byly sousedky mého táty, a protože byl zrovna pryč, pozvaly mě, abych na něj počkal. To dítě mě uchvátilo – ani nevím, jak rychle jsem se ocitl na zahradě s lopatkou v ruce a ta malá mi rychlými a obratnými pohyby ukázala vše, co jsem potřeboval vědět. A nepozorovaně jsme oba kopali na zahradě pod laskavým vedením její babičky. Strávil jsem s nimi celý den, a když se vrátil můj otec, pozvali ho, aby se k nim také připojil, a strávili jsme zábavný večer.
Přežít
Malá Zosia byla jako nějaká kouzelná víla, která pomáhá hlavnímu hrdinovi mého příběhu. Nevím, čím si získala mou důvěru, ale během měsíce nebo dvou jsem prošel proměnou: otec odcházel brzy ráno na pole v doprovodu Marie, Zosiiny matky, která tam samozřejmě pracovala s ním, a já jsem trávil čas s malou Zosiou, která si neustále něco vymýšlela a zapojovala mě do toho, jako by mi nabízela tu nejúžasnější věc na světě.
Tohle dítě, které v sedmi letech přišlo o otce a trpělo vážnou nemocí, rozumělo životu mnohem lépe než já. Byla mou vychovatelkou. Díky ní jsem všechno znovu objevila: běžela pomáhat babičce s takovým nadšením, že jsem si nemohla pomoct. Nikdy se o nic neprosila – byla mým pravým opakem. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se cítila jako dvanáctiletá, nebo tím, že byla chytřejší než dvacetiletá, ale staly se z nás dobré kamarádky.
Nevím přesně, jak se to stalo, ale uběhlo půl roku a já se stal úplně jiným člověkem, díval jsem se na svět jako nikdy předtím: těšil jsem se z každého stébla trávy na zahradě nebo na poli, hrdě jsem krmil slepice a ráno hlídal králíky a pes na dvoře nebyl mou vytouženou trofejí, ale kamarádem.
Jedna noc mě úplně změnila. Zosia měla horečku a všichni se k ní zatoulali a pomáhali jí. V jejím případě byla každá nemoc nebezpečná, protože její tělo bylo křehké. A ona mlčky trpěla a s úsměvem říkala: „Budu v pořádku!“. Měla tak vysokou horečku, že ji odvezli do nemocnice v nedalekém městě. Byla to nejděsivější noc v mém životě – všichni jsme se třásli při pomyšlení, co se bude dít. Ale malá bojovala a přežila.
To malé miminko mi obrátilo svět vzhůru nohama.
Uvědomila jsem si, že už nejsem stejná jako dřív. Díky miminku jsem si začala vážit jiných věcí v životě. Zosia mě naučila, jak žít. O rok později jsem byla v Gdaňsku a zapsala se na univerzitu ke studiu pedagogiky – zvláštní, že? Nejhůře vychované dítě, které se rozhodlo učit jiné děti. Řeknu vám, že to byla docela úspěšná mise. Učím už dvacet let a moji studenti se ke mně po ukončení studia vracejí – jen tak na kus řeči.
Našla jsem lásku a teď mám dvě děti. Nedávno jsem navštívila Zosiu – je to moje nejlepší kamarádka. Je to také moje nevlastní sestra, protože z mého táty a její maminky se stal úžasný pár.
A asi nejvýstižnější by bylo nazvat ji mou vílou , která svou neviditelnou kouzelnou hůlkou udělala z mé princezny normálního normálního člověka.
Někdy může být láska zničující, jako tomu bylo v případě mé matky. Nemám jí to za zlé – měla ty nejlepší možné úmysly. Ale nikdy není pozdě naučit se žít. Dnes je mým hlavním životním posláním ukázat to svým absolventům. Protože vím, jak to funguje.