Když jsem byla malá, máma mě učila, že musím mít za každou cenu všechno!
Tak to bylo s hračkami na hřišti, největším kusem dortu k narozeninám, medailemi ve sportovních soutěžích. Zpackalo mi to život, ale osud mi nabídl rande, které tento můj špatný mechanismus zlomilo.
Taková byla moje drahá maminka – ve své touze dát mi všechno ze mě udělala rozmazlené pisklavé stvoření, které si myslelo, že mu svět něco dluží.
Když přišla maturita, musel jsem někde začít pracovat. Matka měla konexe a umístila mě na pohodlné místo, kde jsem mohl získat peníze, aniž bych si dal příliš záležet. Zanedlouho jsem byl bez té “skvělé” práce, protože konexe se ztratily – hledali dělníky. A já se ocitl bez ničeho: bez vzdělání, bez práce, bez přátel a brzy i bez matky. Zemřela náhle na nemoc, která nebyla včas odhalena.
Jistě vás zajímá, kde byl můj otec.
Jako bych si tehdy poprvé uvědomil, že mám otce – tak moc se stáhl do své ulity, že matce nikdy neodporoval a dělal jen to, co chtěla ona pro sebe nebo pro mě. Ne proto, že by ji měl nějak zvlášť rád – prostě se podřídil její panovačné povaze. Ale zřejmě si v průběhu let uvědomil, že to jeho dítěti moc neprospělo. Měsíc nebo dva po matčině smrti začala moje nová výchova. Bylo mi dvacet a připadala jsem si jako ve dvou letech. Otec byl trpělivý a věděl, že mě musí “napravit”.
Strávili jsme strašný rok, kdy jsem zkoušela známý mechanismus, jak dostat všechno, co jsem chtěla, ale stále jsem narážela na dno. A otec pochopil, že to nebude snadné. A učinil rozhodnutí, které mi připadalo jako rozsudek – odjíždíme na venkov. Dovedete si to představit? Já, která jsem si připadala jako sofijská princezna, já, která jsem dostávala všechno na talíři, jsem musela jet na nějakou vesnici! Co jsem tam měla dělat?
– Budeme pěstovat slunečnice a slepice, řekl mi otec tónem, jako by mi říkal tu nejpřirozenější věc na světě. Prosím?
Líný
Byl jsem líný
– Nemám to v úmyslu!” nafoukla jsem se a odešla z pokoje.
Můj otec je pryč!
Neměl v úmyslu se hádat. Prostě mě opustil – tak, jak jsem chtěl. Dva měsíce jsem si nemohla najít pořádnou práci a peníze došly. Dvakrát jsem začala pracovat jako prodavačka, ale prostě jsem neuměla pracovat. Když jsem si uvědomila, že nemám kam jít, zavolala jsem otci a požádala ho o peníze. A on mě pozval, abych šla k němu. Protože jsem neměla jiné východisko, vydala jsem se po třech dnech do vesnice.
Ve vlaku jsem potkal ženu, která, jak se ukázalo, cestovala stejným směrem. Padli jsme si do oka. Málokdy se mi stalo, že by se mi někdo takový líbil. Vyprávěla mi o své dceři – byla tam, ve vesnici, u své babičky. Mluvila o ní jako o skvělém člověku. A když jsme tam přijeli, uviděl jsem dvanáctiletou holčičku, jak okopává babiččinu zahrádku, a s úsměvem na tváři mi prostě řekla:
– Ahoj! Chtěla bys lopatu? Dnes je půda kyprá a úrodná. Budeme sázet úžasná rajčata!
Ani nevím, jak jsem tomu podlehla. Ta žena a dívka byly vlastně tátovy sousedky, a protože byl zrovna pryč, pozvaly mě k nim, abych na něj počkala. To dítě mě uchvátilo – ani nevím, jak jsem se tak rychle ocitl na zahradě s lopatou v ruce a ta malá mi rychlými a obratnými pohyby ukázala vše, co jsem potřeboval vědět. A nenápadně jsme se oba oddávali kopání pod příjemným vedením její babičky. Strávil jsem s nimi celý den, a když se vrátil otec, pozvali ho také a strávili jsme veselý večer.
Abychom přežili
Malá Sia byla jako nějaká pohádková kouzelná bytost, která má za úkol pomáhat hlavní postavě mého příběhu. Nevím, jak si získala mou důvěru, ale za měsíc nebo dva jsem se proměnil: otec odcházel brzy ráno na pole v doprovodu Marie, Siiny matky, která tam zřejmě pracovala s ním, a já jsem trávil čas s malou Siou, která si neustále něco vymýšlela a zapojovala mě, jako by mi nabízela tu nejzábavnější věc na světě.
Tohle dítě, které v sedmi letech přišlo o otce a prodělalo vážnou nemoc, rozumělo životu mnohem lépe než já. Byla mou vychovatelkou. Přiměla mě všechno znovu objevit: běžela pomáhat babičce s takovým zápalem, že jsem se nemohla ovládnout. Nikdy se o nic neprosila – byla mým pravým opakem. Nevím, jestli jsem se cítila na dvanáct, nebo byla moudřejší než dvacetiletá, ale staly jsme se dobrými kamarádkami.
Nikdy nebudu přesně vědět, jak se to stalo, ale po téměř půl roce jsem byla někým, na koho jsem se nikdy předtím nepodívala: těšila jsem se z každého stébla trávy na zahradě nebo na poli, hrdě jsem krmila slepice a ráno se starala o králíky a pes na dvoře se nestal mou vytouženou trofejí, ale přítelem.
Jedna noc mě úplně změnila. Sia měla horečku a všichni bloudili a pomáhali. U ní byla každá nemoc nebezpečná, protože její tělo bylo křehké. A ona mlčky trpěla a s úsměvem říkala: „Já budu v pořádku!“ A tak jsem se na ni díval. Měla tak vysokou horečku, že ji museli odvézt do nemocnice v nedalekém městě. Byla to nejstrašnější noc v mém životě – všichni jsme se třásli, co se bude dít. Ale malá se s tím poprala a přežila.
Všechno se ve mně obrátilo vzhůru nohama
Uvědomila jsem si, že už nejsem stejná. Díky dítěti jsem si začal vážit jiných věcí v životě. Sia mě naučila, jak žít. O rok později jsem byla v Sofii a zapsala se na univerzitu, abych studovala pedagogiku – zvláštní, že? Nejhůře vychované dítě se rozhodlo učit jiné děti. Řeknu vám, že se z toho vyklubala docela úspěšná mise. Učím už dvacet let a moji studenti se ke mně po ukončení studia vracejí – jen tak na kus řeči.
Našla jsem lásku a teď mám dvě děti. A nedávno jsem se zasnoubil se Siou – je to moje nejlepší přítelkyně v tomto životě. Je to vlastně i moje nevlastní sestra, protože z mého táty a její mámy se stal skvělý pár.
A asi nejvýstižnější by bylo nazvat ji mojí kmotřičkou vílou, která svou neviditelnou kouzelnou hůlkou udělala z liliputána smysluplného člověka.
Někdy může být láska zničující, jako byla láska mé matky. Nemám jí to za zlé – všechno to bylo s těmi nejlepšími úmysly. Ale nikdy není pozdě naučit se žít. Dnes je mým hlavním životním posláním ukázat to svým absolventům. Protože vím, jak to funguje.
