Byt, ve kterém už nejsme vítáni: když matka proměnila domov v bojiště
Karel seděl v kanceláři, když mu zavolala manželka. Na displeji zářilo jméno – Jana. Zarazil se: málokdy mu telefonovala uprostřed dne.
„Ahoj, Jani. Něco se stalo? Jsem trochu zaneprázdněný,“ řekl, odtrhnuv oči od monitoru.
„Stalo se,“ její hlas se třásl a zněl uplakaně, „Vyhodili nás. Nemáme kde bydlet!“
„Cože?!“ Karel vyskočil, „S bytem je něco v nepořádku? Požár? Vloupání?“
„S bytem je všechno v pořádku… jenom nám už zakázali v něm bydlet,“ zašeptala Jana.
„Jak to, že zakázali? Kdo nám může zakázat žít v našem bytě?!“
„Kdo jiný – tvoje matka!“ vyhrkla a v jejím hlase se mísila bolest, křivda i bezmoc.
Před lety se s Janou přestěhovali do Prahy s dětmi. Starší byla sedm, mladší pět. Začínali od nuly, pronajímali si byt a tvrdě pracovali. Pak přišlo štěstí: Janin otec nečekaně zdědil byt po vzdáleném příbuzném.
„Bydlete tady,“ řekl tehdy, „já jsem důchodce, daně mě netíží, byt je na mě, ale budeme vám sloužit.“
Zrekonstruovali, koupili nábytek. Žili si. Už považovali byt za svůj – i když formálně patřil jinam. Jen Jana stále cítila tíseň.
„Vložili jsme sem všechno, ale papíry nemáme,“ říkávala manželovi.
„Nedělej si starosti. Terezka je u rodičů, my tady. Kdo by nás vyhodil? Nejsme přece cizí.“
Ale stalo se hůř – vyhodili je. A ne cizí, ale vlastní.
Všechno začalo u otcových narozenin. Přijeli, oslavili. Druhý den však tchyně oznámila:
„Rozhodli jsme se, že u vás bude bydlet náš synovec Jakub. Nastupuje na vysokou, na koleji je těsno. U vás je místa dost. A taky,“ dodala chladně, „byt je pořád na nás, takže rozhodujeme, kdo tam bude žít.“
Jana málem spolkla jazyk. Ale Karel jen pokývl:
„Žádný problém. Místa je dost.“
Chtěla křičet, ale zadržela se. Špatné místo. Špatný čas. Ale uvnitř se něco zlomilo.
Jakub se nastěhoval – jako pán domu. Jedl na gauči, nadával, neuklízel. Ničil vše, na co sáhl. Pak přijeli Karlovi rodiče. Podívat se na „vnoučka“. A začalo peklo.
„Jakub má špinavé boty!“ vyčítala tchyně. „Proč není bunda vypraná?! A proč není žádný koláč?!“
Velitelsky rozkazovala. Vařila, prala, myla. A pak – narovinu Janě:
„Nechápu, jak může můj syn žít s někým, jako jsi ty! Bylo by lepší, kdybys odešla. Nech tady byt.“
„Kam mám jít? Dcery mají vlastní rodiny, nájmy jsou drahé…“
„To není můj problém. Bal si věci.“
Když Jana odmítla, tchyně prohlásila:
„Všechno vysvětlím Karlovi. Podepíše žádost o rozvod.“
Jana tiše balila a brečela.
Karel se to dozvěděl a hned všeho nechal.
„Mami, co to má znamenat?! Vyhodila jste mou ženu?!“
„Je navíc. A navíc – pije!“
„Cože?!“
„Slyšela jsem cinkání lahví v tašce. Co schováváš? Takovým u sebe nedovolím bydlet. Byt je na mě – a já rozhoduju.“
„Mami, to Jakub vynesl odpadky!“
„Nesvaluj to na dítě! Pokud se tu ještě objeví, nestěžuj si.“
„Tak půjdu s ní.“
„Ještě lepší. Jakub má přítelkyni, bude mít kde bydlet.“
Karel mlčky sevřel pěsti.
„Dobrá. Dva dny.“
„Jani, neplakej. Všechno odvezeme – Václav pomůže, máme garáž. Bude to dobrý. Seženeme si vlastní byt. Třeba ne takový, jak jsme si přáli, ale aspoň náš.“
O tři dny později se tchyně vrátila s Terezkou – s taškami, jako na frontu. Ryby, maso, zavařeniny, pytle zeleniny…
„Oni se – odstěhovali?!“ vydechla udiveně Terezka.
„Prázdno… Není sporák… Lednice… Nábytek…“
„Dáme to na balkon.“
„Ale prší! Mami, tady se ani nedá spát!“
Marie Nováková vytočila synovo číslo – nezvedal. Vnučky taky nebraly.
„Marie, tady babička…,“ řekla jedné z vnuček, ale z telefonu se ozvalo:
„Už nám nevolte!“
V bytě zůstal jen špinavý starý gauč. A umývací mísa ve vaně – symbol konce.
Půl roku nato Jana vařila večeři v novém bytě. Zazvonil telefon. Neznámé číslo.
„Synu, to jsem já… Máma… Nevoláš… Lituju toho. Vraťte se. Bydlete tady.“
„Už bydlíme. Ve svém.“
„Ve svém? Nač vám další byt? Máte přece náš!“
„Váš je váš. My máme svůj.“
„A vnučky? Opustily mě!“
„Nic nepotřebují. My máme všechno. Na tenhle byt zapomeňte. A my se do něj už nevrátíme.“
Karel položil sluchátko. Tato kapitola jeho života skončila. A už se neotevře.